Psát o knihách bylo super. Kdybych to vydržela, dneska bych psala 6 let. To je dlouhá doba. Už bych byla zkušený knižní psavec a jeden článek by mi netrval 4 hodiny. Knihami se zabývám v podstatě celý svůj dospělý život a k těm, které mě hodně zaujmou, si píšu podrobné poznámky. Ano, občas se ke knihám nechovám hezky, do některých si tužkou vyznačuju pasáže, ke kterým se později vracím a když si chci trochu napravit karmu, použiju jenom lepicí štítky. Taky místo záložek, které mi připadají prostě ničemné, používám ohnutý růžek a vůbec mi to neva. Vrcholem mých knižních skillů bylo, když jsem díky jednomu nejmenovanému severskému autorovi některé knihy naučila létat. 

I když jsem takové knižní hovádko, pro které je na světe jen málo svatých knih, tak přesto knihy zbožňuju. Kromě jejich vůně na nich miluju především to, že můj život dělají lepším, bohatším a když mi není úplně do zpěvu, tak i snesitelnějším. Navíc děda mi vždycky říkal, že musím hodně číst, abych neumřela jako blbec. Asi jsem si to vzala nějak víc k srdci....

Abych se vrátila k tomu psaní. Doma mám v knihovně celou řadu přečtených knih, o kterých bych chtěla psát. Pro vás, pro sebe, to je úplně jedno. Zpětně vidím, jak užitečné to bylo, vést si takový svůj "čtenářský deník". Čas, který strávím s tou knihou navíc tím, že o ní něco napíšu, mi nedovoluje na ní tak rychle zapomenout. Musím o ní víc přemýšlet - nejen o obsahu, ale také o její formě a zpracování. Na základě toho jí pak můžu lépe doporučit nebo nedoporučit dalším čtenářům.

 

Důvodů, proč jsem s psaním sekla, je mnoho. Všechny jsou samozřejmě nesmyslné, ale asi jsem potřebovala nějaký časový odstup, abych si to uvědomila. Na seznamu PRO a PROTI pozitiva rozhodně převažují, proto bych se do toho chtěla znovu pustit (i když mám i jiné zájmy, které mě baví, a den je tak blbě vymyšlený, že má jenom 24 hodin).