Příběh služebnice - Margaret Atwoodová

Seriál příběh služebnice všichni vychválili až do nebes, ale mně bohužel nesedl. Zaujal mě námět, ale jeho provedení už tolik ne. Zkusila jsem proto audioknihu v podání Zuzany Kajnarové a Martina Myšičky a musím říct, že to byla dobrá volba. 

Jedná se o dystopický román z budoucnosti, kdy na území bývalých USA vznikne stát jménem Gileád. Tamní společnost by se dala popsat jako teokratická vojenská diktatura. Vlivem četných jaderných útoků je území převážně radioaktivní nebo jinak otrávené toxickým odpadem, díky čemuž drasticky klesla plodnost lidstva. Řešením tohoto problému jsou tzv. služebnice. Ženy, které nemají žádnou autonomii, práva ani nárok na vlastní jméno. Byly vybrány jako vhodné pro reprodukci a jejich úkolem je zplodit dítě. Ne s někým, koho si vybraly, ale s někým, ke komu byly přiděleny. Neplodní a tím pádem "nepotřební" lidé jsou posíláni do kolonií, kde třídí toxický odpad a brzy umírají na smrtelné následky ozáření. 

Hlavní hrdinkou příběhu je Fredova (v orig. Ofred), původním jménem June. Z deníkových zápisků se dozvídáme o jejím předchozím životě, kdy měla rodinu, přátele, práci a mohla svobodně jednat. Poté popisuje převrat, kdy byly ženy prakticky ze dne na den vyřazeny z normálního života a nakonec se bohatě rozepisuje o středisku, kde byla jako služebnice vycvičena. Fanatismus, vymývání mozků, odvolávání se na slovo Boží, to všechno je na denním pořádku. Ženy, které se odmítají podrobit, jsou násilím donuceny k poslušnosti.

Život služebnice je přesně nalajnovaný a monotónní. Kromě každodenního zajišťování nákupů pro rodinu vyplňuje její čas snaha být v domě co nejméně vidět a především nechodit na oči velitelově manželce. Vždy jednou za měsíc, když je Ofred ve správné části cyklu, dochází k tzv. rituálu, tedy souloži s velitelem, samozřejmě za přítomnosti jeho ženy. Jak Ofred popisuje, je brána pouze jako dvounohá děloha, která má být oplodněna, aby následně poskytla vytoužené dítě někomu jinému.

....

Mám ráda dystopie. Upozorňují na to, že některá lidská konání mohou směřovat ke katastrofě, připomínají odolnost lidstva, pomáhají nám přemýšlet o důsledcích sociálních a politických změn. Příběh služebnice je z dnešního pohledu děsivá kniha, ale není v ní nic, co by se už někdy nestalo. 
Patriárchátní společnosti a totalitní režimy vyznávající staromódní hodnoty na některých místech světa fungují dodnes. Stejně tak kastovní systém, který v knize taktéž figuruje, všude ještě nevymizel a asi jentak nevymizí. 

Podle slov autorky vznikla tato kniha v roce 1985 na základě inspirace knihou 1984 od George Orwella s úmyslem představit dystopii z ženského pohledu. Zdrojů, ze kterých čerpala, je mnoho. Mimo jiné cestovala v 80. letech za Železnou oponu - tzn. do východního Německa i k nám do Československa a zažila něco dosud nevídaného - obezřetnost, pocit sledování, změny tématu hovoru, nepřímé způsoby sdělování informací. Nikdo nemohl nikomu věřit. To na ni silně zapůsobilo.

Vůbec nemám pocit, že by se kniha odehrávala v roce 1985, kdy byla napsána. Je opravdu velmi nadčasová. To mě přivádí na myšlenku, jestli by k tak zásadnímu převratu mohlo dojít i v dnešní době. Jsem přesvědčená, že mohlo. Převzít kontrolu nad lidmi a udělat z nich ovce je tak snadné (viz. např. koronavirus)
Co mě opravdu překvapilo byl epilog, který v podstatě ukazuje na to, jak nebezpečně snadné je zpochybňovat příběhy a zprávy lidí o tom, co se stalo.

Z anglického originálu The Handmaid's Tale, který vyšel v roce 1985 přeložila Veronika Lásková.
Knižně vydalo nakladatelsví Argo v roce 2017, 348 stran.
Audioknihu vydalo nakladatelství OneHotBook, čte Zuzana Kajnarová a Martin Myšička.

Nejlepší víkend - Patrik Hartl

Za fotku děkuji opicimamacte
Knihy většinou konzumujeme zcela anonymně. Nevíme skoro nic o lidech, kteří je napsali - jestli jsou to sympaťáci, introverti, zda mají rodinu nebo co rádi dělají ve svém volném čase. Poskytují nám příběhy, ale my o jejich vlastních příbězích nevíme nic. Začneme se o ně blíže zajímat v případě, že nás jejich knihy nějak zásadně osloví. Na tom asi není nic divného. S Patrikem Hartlem jsem to měla přesně naopak. Koukala jsem na online vysílání divadla Studio DVA, ve kterém právě Patrik Hartl odpovídal na dotazy diváků. Ten člověk mě neskutečně bavil. Nejen, že má nejnakažlivější smích na světě, ale ještě všechno řekne bezprostředně "na plnou hubu" a to mi přijde strašně sympatické a v dnešní době osvěžující. Hned mě napadlo, že někdo s takovouhle náturou nemůže napsat blbou knihu, tak jsem si pro jistotu pořídila Nejlepší víkend abych se přesvědčila. 

Román Nejlepší víkend je o tom, že vztahy jsou sice hezká věc, ale taky je to velmi spolehlivý zdroj zmatků v našem srdci, hlavě a životě vůbec. Hlavní postavy spojuje práce ve firmě na zážitky. Jsou to nejen kolegové, ale i přátelé, rodina - prostě dobrá parta. Kromě společných pracovních témat řeší každý z nich svá vlastní soukromá dramata a právě o těch se dozvídáme nejvíc. Je to taková sonda do života jiných lidí, kdy můžete někomu bezostyšně čumět do soukromí a myslet si o tom, co chcete. Nejspíš je budete soudit, přemýšlet, jak byste se ve stejné situaci zachovali vy, soucítit s nimi nebo si myslet, že jsou úplně pitomí. Nudit se s nimi určitě nebudete. Jejich příběhy jsou uvěřitelné, reálné a myslím, že většina lidí nebude mít problém se s nimi alespoň v nějaké rovině ztotožnit. Mně byla nejbližší věkem i myšlením asi Dáša, která mi připomněla, že když se "mámvpičista" rozhodne opustit svojí komfortní zónu a pokusí se existovat jako normální člověk, tak se jeho naivitou lidi kolem něj baví ještě za rok a že nejlepší je zůstat takoví, jací skutečně jsme a hlavně být v pohodě. 

Někdo na Databázi si stěžoval, že je v knize hodně postav a přeskakováním od jedné k druhé se v knize ztrácí. Taky nemám střídání dějových linek ráda a doufám, že je v pekle pro autory, kteří takhle píšou, nějaké speciální místo, ale tady mi to nevadilo. Asi proto, že všechny příběhy byly zajímavé a nikdo z postav mě nenudil a nebyl nijak výrazně otravný. 
Za mě to byla pohodová vtipná oddechovka, u které vám dojde, že někteří lidé jsou na tom mnohem hůř než vy (nebo taky líp) a která vám určitě zvedne náladu. Možná z ní získáte tolik pozitivní energie, že se odhodláte strávit víkend se svými nejbližšími, i když vás třeba nebetyčně se*ou.

P. S. Neděste se toho, že má kniha bezmála 500 stránek. Je tak dobře napsaná, že mě na konci mrzelo, jak rychle to uteklo.
  
OCENĚNÍ: Český bestseller 2018.
Vydalo nakladatelství Bourdon v roce 2018, 480 stran.

Umění řezničiny - Lindsey Fitzharrisová

Čtete někdy lidem v MHD přes rameno? Já jo. Nejsem na to zrovna hrdá, ale dělám to. Za prvé mě baví hádat, co čtou různé typy lidí a za druhé jsem prostě zvědavá. Navíc se může stát, že u někoho objevím skvělou knihu, kterou ještě nemám, a budu tak mít příležitost udělat dobrý skutek a zachránit jedno její vydání z nechutně přeplněné police v knihkupectví. Přesně tak to bylo s Uměním řezničiny. Tentokrát mi při záchraně pomohl Ježíšek, nemusela jsem se tedy do jámy lvové (rozuměj knihkupectví) vrhat sama. 


Teď už ke knize samotné: podtitulek Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství napovídá, že se budeme vracet (naštěstí pro nás) do dob dávno minulých. Kolem roku 1846 byla chirurgie ještě v podstatě dělnická práce a hlavní předností chirurga byla rychlost, protože anestezie se nepoužívala. Rajský plyn v té době neměl spolehlivé výsledky a operovalo se bez umrtvení. Ne nadarmo se toto období označuje jako věk utrpení. Bolestivost zákroků ale nebyla hlavním problémem tehdejší chirurgie. Tím byly špína a infekce, díky kterým většina operovaných pacientů později zemřela. Dr. Joseph Lister byl jeden z prvních lékařů, který se zabýval výzkumem mikrobů. Pochopil, že za vysokou úmrtnost pacientů může nedbalá hygiena při zákrocích. Jako první chirurg začal důkladně čistit rány a při operacích používat antiseptikum fenol. Díky jeho vytrvalosti (novátorské metody antisepse nebyly tehdejší lékařskou společností přijímány zprvu kladně) se nemusíme bát, že se nám stane osudnou třeba dnes už banální operace slepého střeva nebo pouhé zašití rány po úrazu. 

Už podle názvu knihy mě napadlo, že nepůjde o klasický životopis. I když mě zajímá samotná lékařská tématika, líbilo se mi, že se autorka nezaměřila pouze na vědeckou činnost Dr. Josepha Listera, ale snažila se ho čtenáři přiblížit i z obyčejné lidské stránky jako syna, manžela a přítele. Nejlépe je to vidět na citacích z dopisů jeho otci, se kterým měl celý život velmi blízký vztah. Kromě soukromé a profesní stránky Dr. Listera nám autorka nabízí zajímavý obraz viktoriánské doby a tehdejší společnosti v Londýně a v Edinburghu. Rozdílnost názorů a celkového smýšlení je patrná na první pohled. Angličané jsou holt pověstní konzervativci a Dr. Lister to s nimi neměl jednoduché až do samého konce. 

Dále bych chtěla upozornit na detailnost popisů jednotlivých chirurgických zákroků, s čímž by někdo se slabším žaludkem mohl mít problém. K lékařské profesi to ovšem patří. 

Dr. Lister se díky svému nedocenitelnému výzkumu bakterií stal velkou osobností medicíny a jeho příběh rozhodně stojí za přečtení. Kniha mi velmi rozšířila obzory a myslím si, že není na škodu občas popřemýšlet o tom, že i za věcmi, které dnes bereme jako naprostou samozřejmost (např. dezinfekce ran) je nějaký lidský příběh. Že na to někdo někdy musel přijít a že bychom tu bez něj možná ani nebyli. 

Umění řezničiny je autorčina prvotina, která byla oceněna Wilsonovou cenou v rámci PEN America. Její příští kniha by se měla týkat historie plastické chirurgie a já už teď s jistotou vím, že si jí nenechám ujít. 

Z anglického originálu The Butchering Art: Joseph Lister´s Quest to Transform the Grisly World of Victorian Medicine vydaného v roce 2017 přeložila Alena Fry. 
U nás vydalo nakladatelství Paseka v roce 2019, 292 stran.