Kdybyste mi v minulosti řekli, ať si přečtu něco od Jane Austenové, že se mi to bude líbit, blahosklonně bych se na vás usmála a v duchu omluvila vaše pošetilé doporučení tím, že mě evidentně neznáte. Jestli něco nevyhledávám, tak je to přeslazená knižní romantika, kterou autor vyplodil s vědomím, že papír snese všechno. Papír možná ano, já jako čtenář ne. Všechny ty přehnané citové výlevy, scény, intriky, trapné žertování, následování srdce třeba do pekla a mozek utlačen kdesi v koutku stísněné růžové místnosti, kterou "trpitel" nazývá svou myslí. Uff, zabijte mě prosím někdo, moje cynická duše už nezvládá nést tíhu bytí na tomto světě.

Nicméně nedávno mi došlo, že mám tragické mezery na poli klasické literatury a tak jsem hledala něco, co bych jako milovník knih měla rozhodně znát a neznám. S Jane Austenovou jsem dlouho váhala, ale přeci jen - její romány patří k nejslavnějším na světě. Pak jí najednou měli v Levných knihách, takže jsem si koupila Pýchu a předsudek + Rozum a cit, že to alespoň zkusím. Zahodit to můžu vždycky.

Jenže nezahodila. Našla jsem přesně to, co mám ráda - anglický aristokratický příběh z doby, kdy se úzkostlivě dbalo na slušné vychování. Nevidím v tom romantiku, jen se mi líbí ten řád a pořádek, který byl tehdejší společností vyžadován. Poskytoval lidem svým způsobem určitou jistotu, kdy přesně věděli, co si mohou a nemohou dovolit. Zároveň mě baví sledovat, jak si uměli poradit, když jim společenská pravidla nebyla zrovna po chuti.

O Angličanech se říká, že je to národ sucharů. To už samo o sobě vylučuje nějakou přehnanou romantiku a asi na tom něco bude, protože romantika v knihách Jane Austenové je taková elegantní, hravá, milá, slušná a občas i vtipná. I když Austenová popisuje osudové drama mezi dvěma lidmi, dokáže to podat na úrovni a nedohání svoje postavy ke ztrátě sebeúcty ve jménu lásky. Musela to být inteligentní žena, která vybočovala z davu, stejně jako její knižní hrdinky.

Na druhou stranu její knihy vznikaly zhruba v 90. letech 18. století, v době průmyslové revoluce, ale příliš tomu neodpovídají. Zaměřuje se v nich převážně na venkovské vyšší vrstvy. Na venkově byl pokrok pomalejší než ve velkých městech a Austenová přes svoje jinak pokrokové smýšlení určitě ctila tradiční hodnoty. Nasvědčují tomu i popisy míst i postav, které jsou mimochodem bravurní. Občas jsem měla pocit, že s hlavními hrdinkami sedím v kroužku u velkého krbu, vyšívám a mám na sobě dobové šaty. Chodila jsem s nimi na procházky, kochala se krásou anglických venkovských sídel a sdílela s nimi všechny jejich radosti i starosti. Vyvolat ve čtenáři pocit, že ho hlavní postavy přijaly do vlastní rodiny, aby všechno prožíval s nimi, je podle mě důkazem, že lépe napsané to být už asi ani nemůže.

Takže tímto bořím svoje předsudky a veřejně se prohlašuju obdivovatelkou Jane Austenové. O jednotlivých knihách vám napíšu zase jindy.