Povídky s názvem Džehenem (turecky peklo) od slovinského spisovatele Dušana Čatera mi trochu připomínají filmy na Dvojce. Jejich tvůrce znají jenom největší fajnšmekři a nejlépe jim rozumí ti, jichž se dané téma přímo dotýká. Pro ostatní nemají většinou dostatečně atraktivní informační hodnotu a tím pádem je často nedokáží docenit. Nicméně i taková (a právě taková) díla mohou člověka duševně oslovit stejně důrazně jako Čaterovo Peklo. Navíc pokud jsou v tak skvělém provedení. 

O podobě pekla máme všichni nějakou představu a pokud po něm někdo pojmenuje knihu, děláme si na základě toho jistý obrázek o jejím obsahu. Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že peklo není nic univerzálního, ač se tváří, že má jasně danou podobu. Moje peklo může být jiné než vaše a zároveň jiné než peklo někoho dalšího. V těchto povídkách se autor zaměřil na život cizinců ve svém rodném Slovinsku. Jak uvádí v anotaci knihy, nesnažil se Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Spíš než země samotná onen pocit pekla vyvolává zdánlivě nepřekonatelná bariéra mezi různými kulturami.

Kniha obsahuje šest povídek, které spolu na první pohled nemají nic společného. Je to šest víceméně obyčejných příběhů ze života různých lidí. Takhle to vypadá trochu nudně, ale hned v prvních dvou povídkách mě velice zaujal autorův styl. Čater píše velmi pěkně a vybírá zajímavé zápletky. O to víc mě pak mrzelo, když příběh utnul v momentě, kdy jsem nejvíc ze všeho chtěla číst dál. Smysl těchto předčasných konců mi unikal, jenže jak se ukázalo, ucelenost jednotlivých povídek není až tak podstatná. Nejdůležitější je jejich provázanost, která funguje následovně: autor vám předhodí příběh, který nějak skončí. Poté v dalším příběhu uvede nepatrný detail, který dodá prvnímu příběhu význam. Najednou všechno vidíte z úplně jiného pohledu a začnou vám docházet souvislosti. Tohle mě hodně bavilo a ráda bych si přečetla i další knihy psané podobným stylem.

Za zmínku stojí velká rozmanitost prostředí i postav, které se ocitly v cizí zemi např. z důvodu válečného konfliktu, což je teď docela aktuální téma. Pro východní země je v našich očích příznačná i jakási surovost života, kterou Čater zachytil možná až moc výrazně, ale na druhou stranu do povídek zahrnul i citlivé a dojemné pasáže. Také mě zaujaly popisy historických milníků, které proběhly v Evropě, např. pád berlínské zdi. Slovinská literatura u nás zatím není na denním pořádku, nicméně Dušan Čater je jasným důkazem toho, že stojí za pozornost. Povídky Džehenem bych doporučila každému, kdo hledá netradiční kvalitní četbu a rád se dozví něco o životě, nadějích a snech lidí, kteří z vážných důvodů opustili svou vlast a rozhodli se žít někde jinde.

Ze slovinského originálu Džehenem přeložil Libor Doležán
Vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016, 244 stran