Kai Meyer mě svým knižním světem nadchnul už v prvním díle Stránek světa. V další části příběhu se opět setkáme s šestnáctiletou Furiou Faerfaxovou. Ta se od první knihy zdokonalila v umění bibliomantiky a nyní se rozhodla spolu se svými přáteli vyhlásit válku krutovládě tří rodů, které tyranizují bibliomanty i exlibris. Je jasné, že zničit centrum zla bude velmi nebezpečný úkol a je otázkou, zda si tentokrát neukousli příliš velké sousto.

Obálka Noční země je v podstatě fotografickým negativem obálky prvního dílu, což vnímavému čtenáři může naznačit, že tady půjde o temnou stranu bibliomantského světa. První kniha byla spíše seznamovací a čtenář si užíval především nový knižní svět, zatímco akce bylo pomálu. Tady je to přesně naopak. Noční země je od začátku do konce jednou velkou akční jízdou. Je mnohem detailnější a náročnější. Autorovi evidentně sedí akční styl, ovšem citová stránka postav mu výrazně pokulhává. Mně osobně to až tak nevadilo, ale věřím, že více emočně založenému člověku by reakce postav v situaci, kdy jim např. zemře někdo blízký, přišly nedostatečné a chladné.

Trochu mě mrzí, že násilí a umírání v ději výrazně převyšuje ty milé věci, kterými bych se v knižním světě chtěla zabývat. Opět zjistíme mnoho zajímavých informací o uspořádání světa bibliomantiky, stejně tak o exlibris - lidech vypadlých z knih. Také se seznámíme s řadou dalších postav a objeví se i několik užitečných vynálezů, které by si přál vlastnit každý knihomol. Bohužel onen boj o moc, který má v knize hlavní slovo, staví ostatní zajímavé věci do pozadí. Ale takový už je asi úděl válek.

Jsem vážně nadšená světem, který Kai Meyer vytvořil. Je to jeden z těch detailně propracovaných fantasy světů, kde by bylo skvělé žít. Nicméně jeho postavy mi k srdci až tak nepřirostly. Nevím, jestli je to tím, že o nich poskytl málo informací nebo tím, že jsem už zkrátka jiná věková skupina a jejich myšlení mi není až tak blízké, tím pádem se s nimi nedokážu ztotožnit. Občas mi jejich chování připadalo nelogické a přiznávám, že bych na jejich místě viděla radši dospělé zkušené bojovníky - někoho, kdo bude více roven tomu, proti komu a čemu je tato válka vedena.

Cílovou skupinou této trilogie jsou čtenáři mladších ročníků, protože děj i postavy jsou tomu přizpůsobeny. Po přečtení Noční země, která je na rozdíl od prvního dílu plná násilí, vražd a mocenských intrik, je ale můj názor takový, že literární potenciál světa bibliomantů by byl mnohem větší, kdyby byl určen primárně dospělým. Mám pocit, že žánr Young Adult začíná být tomuto příběhu malý a stává se mu omezením, bez kterého by byl o hodně lepší. Těším se na velké finále a jsem zvědavá, jak si s tím Kai Meyer poradí, protože je to jeden z autorů, který vyniká nepředvídatelnými konci, což mě baví.

Z německého originálu Nachtland, vydaného v roce 2015, přeložila Kristýna Wanková.
U nás vydalo nakladatelství CooBoo v roce 2017, 424 stran. 

Zdroj: Google

Vida, i v našem malém českém literárním rybníčku se občas objeví pořádná štika. Myslím, že je to trefné přirovnání, protože pokud v sobě máte ještě nějaké zbytky naděje na svět, který je v pořádku, tato kniha vám je před očima rozcupuje na kousky. Je brutální, krvavá, šílená a pokud se dáte do čtení, což citlivějším náturám rozhodně nedoporučuji, nevyhnou se vám pochyby o autorově duševním zdraví. Má to ovšem jedno velké ALE! Ta kniha je tak skvěle napsaná, že vás popadne za flígr a bude s vámi třást dokud nedočtete poslední větu.

Na začátku je Kulhánek tajemný jako hrad v Karpatech. Noční klub není žádná veselá špeluňka s červenou lucernou nade dveřmi. Pokud se tam nějakou neblahou shodou okolností dostanete, místní personál vaše tělo ani duši jistojistě nepotěší (za předpokladu, že nejste praktikující masochista). Abych se ale dostala k jádru pudla: Noční klub je utajená, v Praze působící organizace, která vykonává spravedlnost tam, kam oficiální ruka zákona nedosáhne. Jde o uzavřenou společnost zahrnující samé schopné lidi. Např. dvě sexy lesbičky, kterým nezbyla ani špetka svědomí nebo chlápka důkladně ovládajícího pestrou škálu donucovacích prostředků. Jejich detailní popisy najdete v knize, blicí pytlík mějte po ruce.

Až potud je ten nápad s Nočním klubem super. Problém je v tom, že vlivem událostí se od něj Kulhánek postupně vzdaluje. Připadá mi, jakoby to celé začal psát někdy v 90. letech. Perfektně zachytil atmosféru té doby, nebo alespoň já si jí tak pamatuju, ale události, které následovaly, už více odpovídají době vydání knihy, t.j. rok 2002. Celé mi to silně připomínalo akční film - hlavní hrdina projde transformací, která mu dodá výjimečné schopnosti, s těmi se musí naučit fungovat a následuje boj s nějakou formou zla. Je to dobře promyšlený příběh, myslím, že by to byl naprosto vynikající komiks, možná i film, ale přesto mě trochu mrzí, že autor opustil tu původní myšlenku Nočního klubu, která mi přijde geniální. Cítím se jako dítě, kterému vzali lízátko. Třeba se k tomu vrátí v dalším díle, kdo ví?

Nenechte se odradit velkým množstvím postav na začátku, podstatný je děj a detaily. Narazila jsem na několik řekněme sci-fi prvků, které zůstaly bez vysvětlení, ale nejspíš se tak stane v dalším díle. Hodně mě bavil Kulhánkův nekorektní humor v situacích, kdy třeba někdo "vytřeštil mozek na stěnu" nebo "si tiše hrál mezi hroby".

Shrnuto, podtrženo - pokud je vaše dušička mírně zvrácená a ráda se nechá strhnout akčním dějem s nádechem tajemna, kde svou velkou roli hrají i nebezpečné sexy krasavice, bude Noční klub lahůdka přímo pro vás. Mohlo by se zdát, že je to spíš čtení pro chlapy, ale já jsem si to maximálně užila a doufám, že druhý díl bude stejně tak skvělý. Nevýhodou je, že tato kniha je v podstatě nesehnatelná, pokud za ní nehodláte vypláznout kolem 1.500 Kč. Jiří Kulhánek jí údajně nechce nechat dotisknout, což je velká škoda, protože oba díly Nočního klubu bych ráda vlastnila především v papírové podobě, nejen v elektronické.

Vydal Klub Julese Vernea v roce 2002, 408 stran. 

Lovec a motýl je druhou knihou českého autora Jana Šumbery, který v roce 2015 vstoupil na literární scénu fantaskním románem Hlavosvět: U zvědavého poutníka. Lovec a motýl na první knihu tematicky navazuje a dá se říct, že naplno rozvíjí myšlenky, které v ní byly naznačeny. Autor použil metaforu k popisu nesnadného úkolu hledání stability v dnešním konzumním světě a výsledkem je zajímavý výpravný román dosahující vysokých filozofických kvalit. 

Hlavním hrdinou je Petr, který se snaží vymanit z vlivu moderního konzumu. Na své cestě za poznáním sebe sama se střídavě pohybuje mezi reálným světem a jakousi svou vnitřní dimenzí, kterou nazývá Poušť. Rozdíl mezi těmito dvěma rovinami postupně mizí až splynou v jednu a Petr už nedokáže rozlišit, která z nich je skutečná. Při svém putování Pouští potkává Lovce, který ho svým krutým zacházením učí přijímat bolest a utrpení a snaží se ho odprostit od závislosti na všem okolo a být sám sebou. Jenže kolik zmaru a prázdnoty musíme zažít, abychom dokázali procítit krásu prostého bytí a byli k sobě upřímní? 

Lovec a motýl je krátká kniha, ale přesto jde o velmi náročnou četbu. Jan Šumbera si vybral velké a zásadní téma, které je v dnešní společnosti (bohužel) aktuální. Snažil se ho sice ohleduplně zabalit do příběhu pro snadnější pochopení, nicméně pravda je taková, že vám bez milosti vpálí do obličeje všechen ten  marast a průměrnost,  kterou s sebou dnešní doba nese a ve které si tak pohodlně lebedíte. Donutí vás zamyslet se a to tak, že vás to bude bolet. Nepřeháním, u čtení téhle knihy jsem se vztekala, nechtěla jsem jí pochopit i když jsem kdesi v hloubi svého zabedněného mozku přesně věděla, co tím chce říct. Jenže pohledu na hnusné věci (např. na pravdu) se prostě chcete vyhnout. Přemýšlela jsem nad tím hodně dlouho, než jsem konečně uznala, že na tom opravdu něco je. Ovšem jestli jsem teď ochotná s tím zjištěním nějak dál operovat a něco třeba změnit, to je věc druhá. Myslím, že na takové věci si musí každý přijít sám, časem k nim dospět. Někomu se to podaří dřív, jinému později a někomu třeba nikdy. To je vlastně ta cesta, kterou tato kniha popisuje. 

Přestože jsem se u knihy zprvu rozčilovala (což byla výhradně moje chyba, nikoli autorova), nakonec musím říct, že se mi líbila a nejspíš si jí za nějaký čas ráda přečtu znovu. Přes kvalitní obsah má bohužel i pár vad na kráse: rozhodně by si zasloužila lepší textovou korekci a úpravu stylistiky, ale to jsou mouchy, které lze snadno vychytat. Hlavní postavy mi přišly místy divně strojené. Měla jsem problém představit si, že by se chovaly tak, jak bylo popisováno, ale vzhledem k tomu, že jsem se od začátku snažila zaměřit výhradně na myšlenku příběhu, nepřikládám tomu až takový význam. Líbila se mi metafora s motýlem svědčící o autorově citu pro literární jazyk. Vzpomínám si, že z toho jsem byla nadšená už u jeho první knihy. 

Knihu doporučuji každému, kdo dokáže ocenit hloubku příběhu a při čtení rád uvádí mozek do provozu. Nenechte se odradit v anotaci uvedeným přirovnáním k Alchymistovi Paola Coelha - nevím, kdo na to přišel, ale s hluchým plkáním Paola Coelha nemá tahle kniha nic společného. Je lepší, mnohem lepší. 

Vydalo nakladatelství Petrklíč v roce 2017, 109 stran. 

Další Pratchettovka je tady! Když se váš oblíbený zlomyslný pohádkový dědeček rozhodne, že napíše parodii na jedno z nejznámějších děl klasické literatury, je nad slunce jasné, že to bude trefa do černého. Pokuste se to prosím nebrat jako prznění staletím prověřené kvalitní četby, kterou Goetheho Faust bezesporu je (doporučuju, je to vážně skvělý příběh). Při čtení na chvíli zapomeňte na serióznost, kterou jméno Goethe vyvolává, a jednoduše se bavte.  

O ČEM KNIHA JE?

 Erik je nejmladší démonolog na Zeměploše. Usilovně se snaží vyvolat démona, který by mu splnil tři přání. Nevymýšlí si žádné novoty - jako každý druhý si přeje být vládcem světa, získat lásku nejkrásnější ženy a žít s ní věčný život. Brnkačka. Jenže celá věc má háček: místo démona se mu podaří vysvobodit z Podzemních rozměrů Mrakoplaše, nejneschopnějšího mága na Zeměploše. Když se o tom dozví král démonů, rozhodne se, že změna je život a aby oživil nedostatečnou fantazii démonů, nechá Mrakoplaše splnit Erikova tři přání. Avšak vtip spočívá v tom, splnit každému jeho přání doslova a do písmene, a přitom mu nikdy nedat to, co si vlastně přál... Na cestě ke štěstí si občas musíte projít peklem. Doslova. 

Povídky s názvem Džehenem (turecky peklo) od slovinského spisovatele Dušana Čatera mi trochu připomínají filmy na Dvojce. Jejich tvůrce znají jenom největší fajnšmekři a nejlépe jim rozumí ti, jichž se dané téma přímo dotýká. Pro ostatní nemají většinou dostatečně atraktivní informační hodnotu a tím pádem je často nedokáží docenit. Nicméně i taková (a právě taková) díla mohou člověka duševně oslovit stejně důrazně jako Čaterovo Peklo. Navíc pokud jsou v tak skvělém provedení. 

O podobě pekla máme všichni nějakou představu a pokud po něm někdo pojmenuje knihu, děláme si na základě toho jistý obrázek o jejím obsahu. Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že peklo není nic univerzálního, ač se tváří, že má jasně danou podobu. Moje peklo může být jiné než vaše a zároveň jiné než peklo někoho dalšího. V těchto povídkách se autor zaměřil na život cizinců ve svém rodném Slovinsku. Jak uvádí v anotaci knihy, nesnažil se Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Spíš než země samotná onen pocit pekla vyvolává zdánlivě nepřekonatelná bariéra mezi různými kulturami.

Kniha obsahuje šest povídek, které spolu na první pohled nemají nic společného. Je to šest víceméně obyčejných příběhů ze života různých lidí. Takhle to vypadá trochu nudně, ale hned v prvních dvou povídkách mě velice zaujal autorův styl. Čater píše velmi pěkně a vybírá zajímavé zápletky. O to víc mě pak mrzelo, když příběh utnul v momentě, kdy jsem nejvíc ze všeho chtěla číst dál. Smysl těchto předčasných konců mi unikal, jenže jak se ukázalo, ucelenost jednotlivých povídek není až tak podstatná. Nejdůležitější je jejich provázanost, která funguje následovně: autor vám předhodí příběh, který nějak skončí. Poté v dalším příběhu uvede nepatrný detail, který dodá prvnímu příběhu význam. Najednou všechno vidíte z úplně jiného pohledu a začnou vám docházet souvislosti. Tohle mě hodně bavilo a ráda bych si přečetla i další knihy psané podobným stylem.

Za zmínku stojí velká rozmanitost prostředí i postav, které se ocitly v cizí zemi např. z důvodu válečného konfliktu, což je teď docela aktuální téma. Pro východní země je v našich očích příznačná i jakási surovost života, kterou Čater zachytil možná až moc výrazně, ale na druhou stranu do povídek zahrnul i citlivé a dojemné pasáže. Také mě zaujaly popisy historických milníků, které proběhly v Evropě, např. pád berlínské zdi. Slovinská literatura u nás zatím není na denním pořádku, nicméně Dušan Čater je jasným důkazem toho, že stojí za pozornost. Povídky Džehenem bych doporučila každému, kdo hledá netradiční kvalitní četbu a rád se dozví něco o životě, nadějích a snech lidí, kteří z vážných důvodů opustili svou vlast a rozhodli se žít někde jinde.

Ze slovinského originálu Džehenem přeložil Libor Doležán
Vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016, 244 stran

Většinou ignoruju věci, které jsou momentálně v kurzu a dostávám se k nim někdy až po letech, kdy ten největší humbuk dávno utichl. Můžu si tak v klidu vychutnat kompletní série knih nebo seriálů, nesnáším totiž ČEKÁNÍ NA DALŠÍ DÍL! Jo Nesbø na tom byl u mě úplně stejně. Když u nás MOBA v roce 2008 vydala Netopýřího muže, vůbec jsem to nezaregistrovala. Severská literatura u nás byla ještě velká neznámá. V roce 2013 Nesbøho začala vydávat Kniha Zlín. To mi sice neuniklo, protože měli slušnou reklamní kampaň a zároveň jsou jejich knihy krásně zpracované, ale přesto mi ani tehdy Nesbø nekápl do noty. Po pár stránkách letěl Netopýr do sekce "odloženo na neurčito". Nicméně začátek letošního roku se u mě nese čistě v severském detektivním duchu, takže Nesbø dostal druhou šanci.

Netopýr začíná odletem osloského kriminalisty Harryho Holea do australského Sydney, kde se má podílet  na vyšetřování vraždy norky Inger Holterové. Když tým začne odkrývat další neobjasněné mordy a zmizení s podobným scénářem, dojde Harrymu, že jsou nejspíš na stopě sériovému vrahovi. Vypadá to, že ho před hledáním pravdy nic nezastaví, ale Harry Hole je muž, který za tváří sympaťáka skrývá mnoho démonů, jež mu znesnadňují život. Jedním z nich je bohužel i alkohol.



Jo Nesbø ve svých knihách hodně těží z prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Posílá Harryho Holea vyšetřovat vraždy po celém světě, přičemž  v každé knize bohatě vypráví o historii a zvycích konkrétní země. V Netopýrovi vás seznámí s historií původních obyvatel Austrálie, s jejím postupným osídlováním Evropany anebo různými legendami, které se šíří mezi lidmi po mnoho let. S popisy prostředí se autor nijak nemaže, snaží se být věcný a přehnaně neokecávat. Pokud nemáte problém s představivostí, bude vám tento styl určitě příjemný. Naopak na charakterech hlavních aktérů si Nesbø nechává velmi záležet. V první knize jich je zajímavých hned několik. Kromě samotného Harryho Holea stojí určitě za zmínku transvestita Otto nebo Harryho policejní parťák Andrew.

Jako v jiných severských krimi románech je i tady na pozadí rozplétán detektivův životní příběh. To se mi líbí např. u knih Larse Keplera. Dokonce jsem slyšela názor, že u Keplera i Nesbøho nachází čtenáři spoustu podobností. Já zatím ten pocit nemám, ale možná je to proto, že jsem teprve u třetího dílu této série. Po přečtení dalších knih budu mluvit třeba jinak. Je pravda, že během čtení jsem občas srovnávala Harryho Holea s Joonou Linnou, ale docela jsem narazila, neboť tihle dva jsou zatím úplně odlišní.

Abych to nějak shrnula - Jo Nesbø je mistr dávkování. Příběh perfektně plyne, informací není moc ani málo. Čtenáře drží stále ve střehu, protože děj je nepředvídatelný a vrah dostatečně inteligentní na to, aby se nenechal snadno dopadnout. Zvládnuté na jedničku je i dávkování milostných pasáží, za to jsem nesmírně šťastná, protože tady se spisovatelé často nechávají zbytečně unést. V Nesbøho podání jsou tyto zápletky příjemným okořeněním příběhu a pěkně dotváří charaktery zúčastněných postav. Netopýr netrpí žádnými dějovými nesrovnalostmi. Jediné, s čím mám menší problém, jsou názvy knih. Netopýr, Švábi, Červenka....údajně mají ukazovat na vraha, ale já jsem asi trochu natvrdlá a přijde mi, že na něj ukazují z hodně velké dálky :).

Jo Nesbø byl jedním z prvních severských autorů u nás a úspěch jeho knih je rozhodně zasloužený. Já jsem si k jeho knihám hledala cestu docela dlouho, ale teď už se vezu. Další!

Z norského originálu Flaggermusmannen přeložila Kateřina Krištůfková.
Vydalo nakladatelství Kniha Zlín v roce 2013, 408 stran