Ze všech těch milionů příběhů, které kolem nás během roku projdou, mají ty vánoční největší kouzlo. Vánoce by měly být svátky klidu a pohody. Právě v tomto čase bychom si měli vzpomenout na své blízké, kteří tu s námi již nejsou, nebo podat pomocnou ruku bytostem (je jedno jestli lidem nebo zvířatům), které se z nějakého důvodu nemají tak dobře jako my. Bohužel v dnešní splašené době začíná tradice poklidných Vánoc pokulhávat. Materiální stránka tu krásnou duchovní úplně převážila. Jako kdyby to všechno bylo jen o dárcích. Jistě, o dárcích to je především pro děti, u nich je to pochopitelné, jenže i nám dospělým ten původní smysl Vánoc často uniká. Proto jsem pro dnešní článek vybrala knihu, jejíž příběh je sice vánoční, ale skrývá v sobě poselství poukazující na to, že jsou na světě důležitější věci než peníze. Třeba ohleduplnost, pochopení, poctivost nebo jen obyčejný úsměv.


K napsání Vánoční koledy autora inspirovaly vlastní zkušenosti z dětství, kdy byl jeho otec zatčen kvůli dluhům a celá rodina s ním žila několik měsíců ve vězení. Díky tomu musel Dickens opustit školu, prodat svoje knihy a v deseti letech začít pracovat v továrně. Tato doba ho psychicky poznamenala, díky čemuž po zbytek života projevoval velkou solidaritu s chudými lidmi a zejména s dětmi. Jeho zkušenosti se promítly i do jeho knih, ve kterých byl tragický osud chudých dětí častým tématem.

Povídku Vánoční koleda napsal Dickens za pouhých 6 týdnů v roce 1843, kdy mu bylo 31 let. 19. prosince téhož roku byla kniha vydána s ilustracemi Johna Leeche. Hned se stala oblíbenou a její nadčasový příběh se nás dotýká i dnes, po 170 letech. Tato krátká povídka má pouze pět kapitol a dočkala se filmového i operního zpracování. Důvod není jen v silném příběhu či literárních kvalitách. Kromě nich je tu něco, co se nás bytostně týká, co potřebujeme v životě téměř neustále: naděje. (poslední větu jsem si vypůjčila z oficiální anotace, protože bych to sama lépe nenapsala.)

Z anglického originálu A Christmas Carol přeložila Eva Housková, ilustroval Roberto Innocenti
Vydalo vydavatelství  Bratislava : Champagne Avantgarde v roce 1994, 152 stran

Spisovatelské duo Lars Kepler to se čtenáři prostě umí, o tom se každý příznivec severské krimi nejspíš už dávno přesvědčil na vlastní kůži. Písečný muž je jejich čtvrtou knihou s komisařem Joonou Linnou v hlavní roli. Tentokrát ho čeká znovuotevření případu, který uzavřel před třinácti lety zatknutím sériového vraha Jurka Waltera. Ten byl následně odsouzen k doživotnímu pobytu na psychiatrii. Když se ale teď po tolika letech náhle objeví mladík, který měl být jednou z Jurkových obětí, vyvolá to samozřejmě velké množství otazníků.

Hned na začátek chci říct, že z knih Larse Keplera naprosto kvetu! Žádné jiné knihy ve mně nevyvolávají tolik protichůdných pocitů. Na jednu stranu jste uchváceni příběhem, který je tak napínavý, že toužíte číst jako robot ve filmu Číslo 5 žije a na druhou stranu vás vytáčí k nepříčetnosti nedotažené detaily děje, které možná nestály za pozornost autorům, ale vy je zkrátka vidíte, protože jste hnidopich.

V případě Jurka Waltera se autoři inspirovali patrně osobou Hannibala Lectera z románů Thomase Harrise. Stejně jako Hannibalovi se mu bravurně daří vyvolávat v lidech pocit bezmoci a zoufalství. Nad jeho zákeřnou rafinovaností možná na chvíli užasnete, ale pak vám dojde, že tohle jste už někde viděli. Obdivuhodný výkon podá vyšetřovatelka Saga Bauerová při pokusu dostat se tomuto monstru pod kůži. Jestli z toho kráska vyjde bez ztráty kytičky, to vám už neprozradím.

Pokud jste propadli ledovým očím komisaře Joony Linny nebo si ho jinak oblíbili, je pro vás Písečný muž klíčovou knihou. Právě Jurek Walter hraje v Joonově minulosti zásadní roli, která bude v knize objasněna. Myslím, že autorům se nedá upřít vysoký level duševního sadismu, který rádi a často uplatňují na postavy svých knih a tím pádem i na čtenáře.

Knihy Larse Keplera miluju, ale jsou fakt šílené. Spousta věcí mi tam vadí - ať už je to výše zmíněná nedotaženost nebo i nevěrohodnost příběhu vzniklá z mnoha náhod najednou. Ale přesto jim to odpustím a čtu dál. Už mám dočteného i Stalkera a na další díl se těším jak parchant na Vánoce. OK, tohle asi pochopí jen ten, koho Keplerův styl chytnul stejně jako mě. Každý spisovatel se vyvíjí. Až se tihle dva dostatečně vyvinou, vypíšou a vychytají těch pár much, co ještě zbývá, budou jejich knihy naprosto dokonalé.  

Ze švédského originálu Sandmannen přeložila Azita Haidarová.

Originál vyšel v roce 2012, u nás vydalo nakladatelství Host v roce 2014, 496 stran.

Fantasy knihy jsou jedním z mých neoblíbenějších způsobů, jak na chvíli uniknout z reality. Ne, že by ta realita byla k nepřežití, ale občas...znáte to. Eragon a jeho dračice Safira šli až doteď mimo mě. Měla jsem mylnou představu, že tahle kniha nejspíš nebude za moc stát, protože jí autor napsal jako patnáctileté ucho. Když se mi dostala do rukou, čekala jsem pohádku o dracích a nějakých kouzelných postavičkách. Chyba. Už na straně 10 jsem věděla, že jí nedám z ruky.

Patnáctiletý Eragon žije se svým strýcem a bratrancem na farmě nedaleko městečka Carvahall. Jednoho dne najde při lovu v Dračích horách zajímavý modrý kámen. Nikdy takový neviděl, ale kdyby se mu ho podařilo výhodně prodat, mohlo by jim to zajistit jídlo na pár týdnů. Jenže kámen nikdo nekoupí.. Při zmínce, že byl nalezen v Dračích horách, dává místní obchodník okamžitě ruce pryč. Když se z "kamene" později vylíhne roztomilý malý dráček, Eragon pochopí, jak velké měl štěstí, že ho neprodal. Draky znal z příběhů carvahallského vypravěče Broma. Věděl, že to kdysi byli úctyhodní a výjimečně inteligentní tvorové, ale doby Dračích jezdců dávno pominuly a jejich draci se staly legendami. A jemu teď jedna taková malá legenda pobíhala po pokoji a mrkala na něj svýma obříma modrýma očima. Dal jí jméno Safira. Zpráva o dračím vejci rychle dorazí přes celou Alagaësii až k samotnému krutému králi Galbatorixovi. A jelikož ten by o draka ve svých službách velmi stál, posílá svoje nohsledy, aby mu ho přivedli. Díky těmto netvorům přichází Eragon o všechno, co měl kdy rád. Následně se s Bromem a Safirou vydává na cestu, jejímž cílem je pomsta.

Paoliniho Alagaësie je bájný svět, který obývají jak lidé, tak elfové, trpaslíci a jiné nadpřirozené bytosti. Pokud se vám právě vybavil Pán prstenů, nebudete nejspíš daleko od pravdy. I já mám pocit, že se Tolkien stal autorovým hlavním zdrojem inspirace. Možná se jím nechal unést až moc - velmi podobný svět, elfové a trpaslíci, jistá obdoba skřetů, chlapec na cestě za bojem proti zlu a další věci. Přesto se mi ten příběh strašně líbí. Má tolkienovský základ, o tom není pochyb, ale na rozdíl od Pána prstenů je jednodušší a  pro mladšího čtenáře snadněji pochopitelný.

Příběh jako takový je skvěle čtivý, obsáhlý,  ale nikoli roztahaný. Stále se něco děje a čtenář je  seznamován s novými skutečnostmi a mnoha vedlejšími postavami. Příjemně mě překvapila realističnost postav i prostředí, ve kterém se  putování hlavních hrdinů odehrává. Paolini dokázal přesně vypíchnout všechno podstatné pro to, aby vás vtáhl do děje. A jeho postavy jsou jednoduše kouzelné, hlavně malá Safira. Je jasné, že s Eragonem budou výtečná dvojka. U jejich sbližování se vážně pobavíte. Safira má úžasný smysl pro humor a je to taková moudrá duše, zatímco Eragona jeho mladická nerozvážnost přivádí občas do problémů. Ale i tady platí, že čumák si musí každý nabít sám, protože zkušenosti jsou nepřenosné.

Jak o Eragonovi kdysi Paolini řekl, napsal knihu, jakou by sám chtěl číst. Povedla se mu prvotřídní žravka, která bude dobrým společníkem každému fanouškovi fantasy žánru ať už staršího nebo mladšího. Eragon je prvním dílem ze série Odkaz Dračích jezdců a zatím vyšly 4 - Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance. Dle autorových slov se můžeme těšit na páté pokračování. Já jsem zatím u druhého dílu a je podobně výborný jako ten první, takže doporučuju!

Z anglického originálu vydaného v roce 2002 přeložila Olga Machútová.
U nás vydalo nakladatelství Fragment v roce 2004, 488 stran.