A cenu za nejdivnější knihu letošního léta vyhrává.....Gregor Sander a jeho Zimní ryby. Když jsem přečetla první povídku, řekla jsem si: "Do háje co to je??? Vždyť to nemá hlavu ani patu." Nicméně anotace slibovala skvělou knížku, takže jsem vydržela a četla dál - zase tak tlustý to není. Jenže čím dál jsem četla, tím víc jsem si zvykala na autorův minimalistický styl a ke konci se mi to tak líbilo, že mě mrzelo, že je těch povídek jenom devět. Fakt jsem tomu přišla na chuť, chtělo to jen nenechat se odradit stylem, na který nejsem zvyklá.

 

Každá povídka v téhle knize je jako skládačka malých dílků a na čtenáři je, aby si je dal dohromady. Autor je zasadil do oblasti kolem Baltského moře od Německa po Finsko. Většinou jde o příběhy obyčejných lidí, kteří jsou z nějakého důvodu na cestě. Ačkoliv má každý příběh jiné téma, mají společnou jednu věc a tou je TOUHA. Touha být s milovanou osobou, touha vést svobodný život nebo touha po obyčejném pochopení. Gregor Sander se hodně zaměřuje na minulost a vzpomínky. Nejsilněji na mě zapůsobily povídky s odkazem na dobu, kdy bylo Německo rozdělené železnou oponou.

Od začátku jsem měla pocit, že se autor urputně snaží napodobit strohý severský styl, což se mu vlastně i zdárně dařilo. Když se řekne povídka, představíte si nejspíš úvod do příběhu, zápletku a nějaké ukončení. Tady je to jinak. Sanderovy povídky jsou pouze jednoduchá sdělení, jako když chcete říct něco nahlas jenom proto, abyste si dokázali, že je to skutečné. Líbilo se mi, jak obratně autor dokázal pomocí několika přesných tahů nastínit celý příběh. Díky tomu jsem si sama začala domýšlet a odůvodňovat chování jednotlivých postav. Nebylo to lehké čtení a nemůžu říct, že by mě Zimní ryby oslnily na základě děje, ale forma, jakou je tato kniha napsaná, se mi líbila moc. Je to zase něco jiného a ráda jsem si zdokonalila svůj literární přehled.

Z německého originálu Winterfisch vydaného v roce 2011 přeložila Tereza Semotamová.
U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 166 stran.