Patnáctiletý Craig Gilner je jako spousta teenagerů dnešní doby. Nadaný, inteligentní, ale přesto nespokojený. Tak urputně dřel, aby se dostal na jednu z nejprestižnějších škol v New Yorku, až mu unikl fakt, že na tu školu bude muset později i chodit. Tvrdá realita na něj dopadne plnou vahou a Craig zjistí, že verva, s jakou se do studia pustil na začátku, je dlouhodobě neudržitelná. Stres z povinností mu brzy začne přerůstat přes hlavu. Úkoly se kupí, dostavuje se deprese, frustrace z vlastní neschopnosti, najednou se ocitá v pasti. Každý problém má nějaké řešení. Bohužel Craig si jako východisko vybere tu nejhorší možnou cestu: sebevraždu. 

Být ambiciózní a zároveň líný je hodně nemilá kombinace, která přivedla už spoustu lidí do neštěstí. Nicméně u Craiga převládne jeho zodpovědné já a nechá se hospitalizovat na psychiatrickém oddělení místní nemocnice. Tam má spoustu času na přemýšlení a po seznámení s místním osazenstvem zjišťuje, že je úplně jedno, jak moc se cítíte mizerně. Vždycky se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř.

Ze začátku mě štvalo, že je tato kniha označována nálepkou YA. Skoro směšná story totiž výrazně převyšovala všechno, co jsem z žánru YA zatím přečetla. Až s postupem děje jsem uznala, že toto zařazení je oprávněné a žánr YA, který jsem neměla ráda, se mi tak ukázal v novém, lepším světle. Smysl knihy vidím hlavně v jejím poselství mladým lidem, kterým sděluje, že není hanba požádat v případě potřeby o pomocnou ruku.

S Craigem se jako čtenáři snadno ztotožníte v jakémkoli věku, protože kdo si v pubertě neprošel nějakým depresivním obdobím? Co mě trochu zamrzelo byl fakt, že Ned Vizzini , ač měl sám zkušenosti s klinickou depresí (bohužel v roce 2013 spáchal sebevraždu), předložil příběh, který chcete slyšet. Ukázal nám pouze to, jak by to mělo vypadat. Ve srovnání s realitou působí jeho kniha naivně a nedůvěryhodně. Hned vám řeknu proč. 

Začnu od Craigova příchodu na psychiatrické oddělení. Tohle je nejklidnější psychiatrie, jakou si dovedete představit! Nikdo nedělá dusno, nevyvádí, nevznikají žádné konflikty. Pacienti jsou vlastně parta milých lidí, kteří nejsou z nějakého důvodu spokojeni se životem a sem si přišli popřemýšlet. Nikomu nepřipadá zvláštní, že se kluk, který byl ještě před hodinou odhodlaný spáchat sebevraždu, najednou s každým vesele vybavuje a jako pozorovatel máte pocit, že vznikají přátelství na celý život. Nevím, jak funguje americké zdravotnictví, ale podle této knihy je zaručeným lékem na dlouhotrvající depresi pětidenní pobyt na cvokárně a hlavně nevysazovat předepsanou medikaci! Ten důraz na léky je skutečně zarážející. Možná je v Americe normální, že všichni berou antidepresiva a nikdo se nad tím nepozastavuje, ale v našich končinách si to neumím dost dobře představit. Pokud je to všechno tak jednoduché, jakto že už dávno nevznikl ráj na zemi, kde nikdo depresemi netrpí? 

I přes všechny moje ne úplně pozitivní postřehy, které jsem popsala výše, je Skoro směšná story kniha, která se mi velmi dobře četla. Zaujalo mě i pár trefných názvů, např. chapadla (věci, které vás otravujou)  a cyklení (když máte milion myšlenek a snažíte se jim dát nějaký řád), ale zkrátka od člověka, který to všechno sám zažil, bych čekala mnohem hlubší a podrobnější rozbor celé věci. Sice někdo může namítat, že to do knih pro teenagery nepatří, ale já bych se toho vůbec nebála. Teenageři jsou téměř dospělí lidé a nemám strach z toho, že by to nepochopili. Naopak, knihy tohoto typu bych jim zaváděla nitrožilně, kdyby to šlo. Čistě preventivně.

Z anglického originálu It´s Kind of a Funny Story vydaného roku 2006, přeložila Markéta Polochová. 

U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 432 stran.