O recenzních výtiscích jsem za 3 roky zjistila plno věcí, o které se s vámi teď chci podělit. Několik z vás mi dokonce o tento článek napsalo, takže doufám, že se mi podaří vaši zvědavost uspokojit.

Hodně lidí, kteří začnou psát o knihách, zajímá, jak získat nakladatelství pro spolupráci. Nehledejte v tom nic složitého. V první řadě to chce mít na blogu pár recenzí, aby si nakladatelé mohli udělat obrázek o vaší práci a podle ní se rozhodnout, zda s vámi navážou kontakt nebo ne. Pak už si jen vyberete nakladatelství, jehož knihy se vám líbí a pošlete jim e-mail, ve kterém nabídnete svoje recenze. Nemusíte se vypisovat s přehnanými oficialitami, buďte jednoduše slušní, ale ať to nevypadá, že žadoníte. Nemusíte oslovovat pouze nakladatele, ale klidně i knihkupectví a knižní e-shopy. 

Pokud budou vaše recenze dobré, pravděpodobně  se vám zájemce o spolupráci ozve sám. Vy buď nabídku přijmete a domluvíte se na podmínkách nebo nepřijmete a nic se nestane. Přestože je příjemné, když se vám někdo ozve, nenechte se zaslepit radostí a nepřijímejte hned každou nabízenou spolupráci bez toho, aniž byste si řádně prošli jejich web a udělali si představu o tom, jaké knihy, e-knihy nebo audioknihy nabízejí. Je hodně nakladatelství, která se specializují pouze na určitý druh knih a pokud vám jejich nabídka nesedí (např. vydávají pouze poezii, ale vy máte rádi beletrii), neváhejte spolupráci s díky odmítnout. 

Většinou to funguje tak, že vám nakladatel pošle knihu poštou nebo kurýrem. Vy pak máte zpravidla měsíc na to, abyste knihu přečetli, zrecenzovali, dali recenzi na blog a poslali jim e-mailem odkaz. Někteří nakladatelé si řeknou např. o odkaz na jejich e-shop, kde si mohou čtenáři knihu rovnou koupit. Zároveň dají vaši recenzi na svoje stránky, čímž vám vlastně dělají reklamu stejně jako vy jim. Tímto se dají získat noví čtenáři vašeho blogu.  Po zrecenzování si knihu můžete nechat nebo jí postoupit dalšímu recenzentovi. 

Další věc je výběr knihy. Většina nakladatelství, e-shopů a knihkupectví vás nechá vybrat si knihu podle vlastního vkusu, ale už se mi stalo, že mi poslali knihy bez toho, aniž bych si je sama vybrala. Dá se tak natrefit na zajímavé kousky, které byste jinak třeba ignorovali, ale stejně tak se může stát, že vám kniha nesedne. Pak jsou dvě možnosti. Napsat recenzi i tak nebo se domluvit s nakladatelem na výměně. 

CO KDYŽ SE MI KNIHA NELÍBÍ?
 

Samozřejmě je mnohem snazší psát recenzi na knihu, kterou jste přečetli jedním dechem, než na tu, se kterou jste se dva týdny trápili a po dočtení si museli nalejt panáka na oslavu zdárného konce. Nakladatelství poskytují knihy k recenzím především z důvodu zvýšení jejich prodeje a negativní recenze jim v tomto ohledu zrovna nepomůže. Nicméně i tak se nebojte psát recenze na knihy, které se vám nelíbí. Jednak to rozvíjí vaší schopnost poradit si s materiálem, který není úplně ideální a jednak na negativních recenzích není nic špatného. Je to zkrátka váš názor, tak se ho nebojte říct. Odradit někoho od špatné knihy je stejně dobré, jako doporučit mu skvělou. Navíc 100 lidí, 100 chutí a kdo bude mít skutečný zájem si knihu přečíst, přečte si jí i tak. Párkrát se dokonce stalo, že mě i negativní recenze motivovala k přečtení knihy, protože jsem chtěla vědět, jestli je fakt tak hrozná, když jí třeba jiný recenzent pochválil.

Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se mnou někdo ukončil spolupráci kvůli negativní recenzi, ale slyšela jsem, že se to občas děje. Stalo se mi, že nakladatelství mojí negativní recenzi nezveřejnilo, ale beru to tak, že tam jde hlavně o prodej a ačkoli svým názorem nepomůžu zrovna jim, někomu jinému, kdo přijde na můj blog, to třeba pomůže.

PŘÍSTUP BLOGERŮ vs. PŘÍSTUP NAKLADATELŮ

Recenzních výtisků se bohužel týká i jeden nešvar, který se rozmáhá v poslední době a tím jsou blogeři, kteří píší svůj blog převážně za účelem získání recenzních výtisků. Vidí v tom knihy zadarmo, takže si naberou co nejvíc spoluprací a pak píšou recenzní "rychlokvašky", kdy zkopírujou anotaci, popíšou hlavní postavy a zhodnotí to líbí/nelíbí. Z takových recenzí se toho moc nedozvíte. Někdy mám pocit, že tihle blogeři snad vyhlásili jakousi neveřejnou soutěž o to, kdo bude mít nejvíc spoluprací, přičemž ale kvalita jejich recenzí je žalostná. Sice mají k dispozici spoustu knih, ale nemohou jim věnovat tolik času, kolik by si zasloužily. Pak je logicky problém napsat přínosnou recenzi. Navíc když spousta z nich je ráda, že vůbec nějak zvládá pravopis.

Na druhou stranu proč by se tito autoři rychlokvašek měli snažit, když nakladatelství jim to žerou tak, jak to je? Myslím si, že by ze stran nakladatelství měly být vyšší nároky na úroveň recenzí. S těmi knihami si dalo práci plno lidí, takže si určitě zaslouží, aby si s nima dal odpovídající práci i ten, kdo o nich má napsat a přiblížit je tak potencionálnímu čtenáři.

MOJE ZKUŠENOSTI A KOHO BYCH DOPORUČILA?

Upřímně tuhle zběsilou blogerskou honbu za knihami nechápu. Recenzní výtisky jsem nikdy nebrala jako knihy zadarmo. Jasně, je příjemné, když vám je někdo pošle. Ale i tak vy tu knihu nějakou dobu čtete, přemýšlíte o ní, děláte si poznámky, následně trávíte čas psaním recenze, focením...váš čas má taky nějakou hodnotu a pokud chcete napsat recenzi, která má někomu pomoct při rozhodování, zda si knihu koupí nebo ne, tak jí ten čas zkrátka musíte věnovat. Zároveň je tu většinou nějaký termín, do kdy máte recenzi odevzdat, takže je v tom i jistý tlak a zodpovědnost.

Přiznám se, že mě taky na chvíli okouzlilo pozlátko recenzních výtisků, ale snažila jsem se brát si je tak, abych na každou knihu měla dostatek času. I když jsem si většinou sama vybírala, brzo mě začalo štvát, že čtu jenom knihy, o kterých musím napsat a že o nich musím napsat do toho a toho data. Přestala jsem si knihy a čtení spojovat s radostí a odpočinkem. Najednou na sobě měly nálepku MUSÍM. To jsem nechtěla, takže jsem recenzní výtisky omezila na minimum a dneska je přijímám, jen pokud mě nějaká nabídka opravdu zaujme. Píše se mi lépe, když vím, že můžu psát jen o tom, o čem sama chci a ne o tom, o čem psát musím.

Pokud se chystáte někoho oslovit s nabídkou recenzí, tak moji tři favoriti jsou HOST, Metafora a Martinus.cz. Spolupráce s nimi byla vždycky perfektní, protože u nich dělají lidé, kteří svojí práci milují a starají se o to, aby jí dělali co nejlépe. Jsem moc ráda, že jsem si to s nimi mohla vyzkoušet i když jsem nakonec zjistila, že nezvládnu vyměnit CHCI za MUSÍM.

A jaké jsou vaše zkušenosti s recenzními výtisky? Jak jste na tom s CHCI a MUSÍM?

A cenu za nejdivnější knihu letošního léta vyhrává.....Gregor Sander a jeho Zimní ryby. Když jsem přečetla první povídku, řekla jsem si: "Do háje co to je??? Vždyť to nemá hlavu ani patu." Nicméně anotace slibovala skvělou knížku, takže jsem vydržela a četla dál - zase tak tlustý to není. Jenže čím dál jsem četla, tím víc jsem si zvykala na autorův minimalistický styl a ke konci se mi to tak líbilo, že mě mrzelo, že je těch povídek jenom devět. Fakt jsem tomu přišla na chuť, chtělo to jen nenechat se odradit stylem, na který nejsem zvyklá.

 

Každá povídka v téhle knize je jako skládačka malých dílků a na čtenáři je, aby si je dal dohromady. Autor je zasadil do oblasti kolem Baltského moře od Německa po Finsko. Většinou jde o příběhy obyčejných lidí, kteří jsou z nějakého důvodu na cestě. Ačkoliv má každý příběh jiné téma, mají společnou jednu věc a tou je TOUHA. Touha být s milovanou osobou, touha vést svobodný život nebo touha po obyčejném pochopení. Gregor Sander se hodně zaměřuje na minulost a vzpomínky. Nejsilněji na mě zapůsobily povídky s odkazem na dobu, kdy bylo Německo rozdělené železnou oponou.

Od začátku jsem měla pocit, že se autor urputně snaží napodobit strohý severský styl, což se mu vlastně i zdárně dařilo. Když se řekne povídka, představíte si nejspíš úvod do příběhu, zápletku a nějaké ukončení. Tady je to jinak. Sanderovy povídky jsou pouze jednoduchá sdělení, jako když chcete říct něco nahlas jenom proto, abyste si dokázali, že je to skutečné. Líbilo se mi, jak obratně autor dokázal pomocí několika přesných tahů nastínit celý příběh. Díky tomu jsem si sama začala domýšlet a odůvodňovat chování jednotlivých postav. Nebylo to lehké čtení a nemůžu říct, že by mě Zimní ryby oslnily na základě děje, ale forma, jakou je tato kniha napsaná, se mi líbila moc. Je to zase něco jiného a ráda jsem si zdokonalila svůj literární přehled.

Z německého originálu Winterfisch vydaného v roce 2011 přeložila Tereza Semotamová.
U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 166 stran.

Patnáctiletý Craig Gilner je jako spousta teenagerů dnešní doby. Nadaný, inteligentní, ale přesto nespokojený. Tak urputně dřel, aby se dostal na jednu z nejprestižnějších škol v New Yorku, až mu unikl fakt, že na tu školu bude muset později i chodit. Tvrdá realita na něj dopadne plnou vahou a Craig zjistí, že verva, s jakou se do studia pustil na začátku, je dlouhodobě neudržitelná. Stres z povinností mu brzy začne přerůstat přes hlavu. Úkoly se kupí, dostavuje se deprese, frustrace z vlastní neschopnosti, najednou se ocitá v pasti. Každý problém má nějaké řešení. Bohužel Craig si jako východisko vybere tu nejhorší možnou cestu: sebevraždu. 

Být ambiciózní a zároveň líný je hodně nemilá kombinace, která přivedla už spoustu lidí do neštěstí. Nicméně u Craiga převládne jeho zodpovědné já a nechá se hospitalizovat na psychiatrickém oddělení místní nemocnice. Tam má spoustu času na přemýšlení a po seznámení s místním osazenstvem zjišťuje, že je úplně jedno, jak moc se cítíte mizerně. Vždycky se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř.

Ze začátku mě štvalo, že je tato kniha označována nálepkou YA. Skoro směšná story totiž výrazně převyšovala všechno, co jsem z žánru YA zatím přečetla. Až s postupem děje jsem uznala, že toto zařazení je oprávněné a žánr YA, který jsem neměla ráda, se mi tak ukázal v novém, lepším světle. Smysl knihy vidím hlavně v jejím poselství mladým lidem, kterým sděluje, že není hanba požádat v případě potřeby o pomocnou ruku.

S Craigem se jako čtenáři snadno ztotožníte v jakémkoli věku, protože kdo si v pubertě neprošel nějakým depresivním obdobím? Co mě trochu zamrzelo byl fakt, že Ned Vizzini , ač měl sám zkušenosti s klinickou depresí (bohužel v roce 2013 spáchal sebevraždu), předložil příběh, který chcete slyšet. Ukázal nám pouze to, jak by to mělo vypadat. Ve srovnání s realitou působí jeho kniha naivně a nedůvěryhodně. Hned vám řeknu proč. 

Začnu od Craigova příchodu na psychiatrické oddělení. Tohle je nejklidnější psychiatrie, jakou si dovedete představit! Nikdo nedělá dusno, nevyvádí, nevznikají žádné konflikty. Pacienti jsou vlastně parta milých lidí, kteří nejsou z nějakého důvodu spokojeni se životem a sem si přišli popřemýšlet. Nikomu nepřipadá zvláštní, že se kluk, který byl ještě před hodinou odhodlaný spáchat sebevraždu, najednou s každým vesele vybavuje a jako pozorovatel máte pocit, že vznikají přátelství na celý život. Nevím, jak funguje americké zdravotnictví, ale podle této knihy je zaručeným lékem na dlouhotrvající depresi pětidenní pobyt na cvokárně a hlavně nevysazovat předepsanou medikaci! Ten důraz na léky je skutečně zarážející. Možná je v Americe normální, že všichni berou antidepresiva a nikdo se nad tím nepozastavuje, ale v našich končinách si to neumím dost dobře představit. Pokud je to všechno tak jednoduché, jakto že už dávno nevznikl ráj na zemi, kde nikdo depresemi netrpí? 

I přes všechny moje ne úplně pozitivní postřehy, které jsem popsala výše, je Skoro směšná story kniha, která se mi velmi dobře četla. Zaujalo mě i pár trefných názvů, např. chapadla (věci, které vás otravujou)  a cyklení (když máte milion myšlenek a snažíte se jim dát nějaký řád), ale zkrátka od člověka, který to všechno sám zažil, bych čekala mnohem hlubší a podrobnější rozbor celé věci. Sice někdo může namítat, že to do knih pro teenagery nepatří, ale já bych se toho vůbec nebála. Teenageři jsou téměř dospělí lidé a nemám strach z toho, že by to nepochopili. Naopak, knihy tohoto typu bych jim zaváděla nitrožilně, kdyby to šlo. Čistě preventivně.

Z anglického originálu It´s Kind of a Funny Story vydaného roku 2006, přeložila Markéta Polochová. 

U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 432 stran.