Po velkém zklamání z Paganiniho smlouvy jsem byla zvědavá, jestli i třetí Keplerovka bude propadák. Nebyla. Mám radost, protože detektiva Joonu Linnu jsem si vážně oblíbila. Svědkyně ohně mě mile překvapila a snad překvapí i vás.

V Birgittině dvoře, speciálním zařízení pro problémové dívky, došlo ke dvěma vraždám. Obětí se stala vychovatelka dívek Elisabeth a jedna z chovanek, patnáctiletá Miranda. Okolnosti vražd jsou více než podivné, obě totiž byly spáchány zcela rozdílně. Prvotní podezření padá na Vicky, jednu z nejagresivnějších chovanek domova, která náhle zmizela. Vzhledem k rozdílnosti provedení vražd by mohla mít komplice. Nebo je tu ještě někdo úplně jiný, kdo by měl motiv? Aby toho vyšetřovatelé neměli málo, spiritistka Flora Hansenová tvrdí, že jim může s vyšetřováním pomoci, jelikož je v kontaktu s duchem zemřelé dívky.

Pořád nemůžu přijít na to, proč se Joona Linna nemůže dostat k vyšetřování klasickou oficiální cestou. Svou práci si zásadně vybírá sám a prochází mu to, i když jeho nadřízení z toho nijak nadšení nejsou. Tentokrát nemohl případ vést kvůli pracovnímu pochybení souvisejícího s Penelope Fernandezovou (Paganiniho smlouva). I když byl postaven dočasně mimo službu, vymohl  si alespoň funkci odborného pozorovatele. Jenže to by nebyl Joona, kdyby zůstal jenom u pozorování.

Hned po vraždách jsem měla jednoho adepta na vraha a na konci se můj odhad potvrdil jako správný, takže se velké překvapení nekonalo, ale i tak to napětí a rozuzlení stálo za to. Co mi v knize trochu vadilo, byla postava spiritistky Flory Hansenové. Taková duševně slabá a nebohá osoba by mě o svých nadpřirozených schopnostech určitě nepřesvědčila. Navíc z jejího jednání je jasné, že jde o víc než o kontakt s duší zemřelé. Další věcí je již zmiňovaná zápletka s postavením Joony mimo službu. Zbytečnost. Tohle okecávání zdržuje od napínavého děje, což je vždycky nepříjemné, zvlášť, když je kniha "žravá".

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale Svědkyně ohně se mi zdála lépe rozvrstvená a propracovaná než Hypnotizér a Paganiniho smlouva. Možná je to tím, že v Keplerových knihách ten vývoj spisovatelů bije do očí víc než v jiných. Strašně se mi jejich rukopis líbí a s každou knihou se lepší. Ve Svědkyni ohně se objeví víc dějových linek než v předchozích dvou knihách. Naštěstí jsou ale napsané skvěle, takže čtenáři nehrozí, že ztratí nit. Přiznávám, že Keplera čtu hlavně kvůli Joonovi. V tomto díle je jeho život zase o něco víc přiblížen, ale zároveň znovu obestírán tajemstvím, které je pro mě velkou lákačkou na další knihu s názvem Písečný muž.

Ze švédského originálu Eldvittnet, vydaného poprvé v roce 2010, přeložila Azita Haidarová.
U nás vydalo nakladatelství HOST v roce 2012, 528 stran