První román Umberta Eca popisuje paměti, které vypráví starý benediktinský mnich Adso z Melku. Příběh začíná před mnoha lety, kdy ještě jako novic doprovází svého učitele Viléma z Baskervillu na jakési diplomatické cestě. Během této cesty se stanou hosty v italském opatství vysoko v horách. Místní opat se s důvěrou obrací na Viléma a vzhledem k jeho zkušenostem mu svěřuje vyšetřování neobjasněného úmrtí, k němuž nedávno došlo. Když za téměř hororových okolností zemřou další lidé, upustí Vilém od domněnky, že první mrtvý spáchal sebevraždu a začne hledat vraha. Kdo tak nemilosrdně sprovodil mnichy ze světa a kvůli čemu? Stopa vede do labyrintu největší knihovny tehdejšího křesťanského světa....


Jméno růže je kniha, která trpí těžkou krizí identity. Obecně je sice označována za historický román s prvky detektivky, ale stejně tak by mohl být filozofický nebo sociálně-politický. Lze jí tak pojmout mnoha způsoby. Mě nejvíc zaujala detektivní zápletka, ale jako kdybych měla pykat za zvolení nejjednodušší varianty, přišlo mi, že autor cíleně sabotuje zvědavost, kterou ve čtenáři tato zápletka vyvolává. Vždycky se v tu nejnevhodnější chvíli začne zabývat úvahami o náboženství, vědeckými objevy nebo zásadními tématy středověku, do něhož je celý příběh zasazen. Pro někoho je to možná příjemné dokreslení děje, ale mně tyto vsuvky úplně nevyhovovaly. Není to tak, že by mi ty doplňující informace přišly zbytečné, to rozhodně ne. Z některých autorových slov jsem přímo unešená, dokázal jednoduše popsat složité věci, ale radši bych si o nich přečetla samostatně, ne během detektivního příběhu. Občas mívám pocit, že některé knihy by mohly být poloviční, ale tady by mi vyhovovala spíš jedna navíc. Na druhou stranu je to asi metoda cukru a biče. Autor vás nutí mít zapojený mozek na 400%, protože se musíte soustředit na několik odlišných linek, ale za odměnu vám předhodí takovou geniální nádheru, kterou si budete chtít přečíst několikrát, abyste se nabažili.

Podle jména Vilém z Baskervillu může čtenáře napadnout, že jako inspirace autorovi posloužilo dílo Arthura Conana Doyla. Tato teze nejspíš nebude daleko od pravdy, protože Vilém z Baskervillu stejně jako Sherlock Holmes je vzdělaný muž a zdatný detektiv, který používá dedukční metodu, má skvělé pozorovací schopnosti a dokáže přesvědčivě argumentovat. Ač sám patří k řádu františkánů, věří, že používání vlastního rozumu je pro člověka přínosnější, než víra v Boha. Zároveň je patrná jmenná shoda Vilémova společníka Adsona s dr. Watsonem, i když osobnostně jsou každý jiný.


Kniha Jméno růže je jako stvořená pro ty, kteří milují výzvy. Patří k nejnáročnějším a zároveň nejkrásnějším knihám, které jsem četla. Má co nabídnout milovníkům historie, především období středověku, které popisuje bez přikrášlování. Stejně tak pojednává o otázkách křesťanství a rozvádí i mnohé životní filozofie, kterými se lidstvo zabývá dodnes. Třešničkou na dortu je Adsonova malá ale o to výraznější milostná zápletka. Jde o knihu, která zanechá hluboký otisk a její myšlenky mnohým zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Z italského originálu Il nome della rosa vydaného nakladatelstvím Bompiani v roce 1980 přeložil Zdeněk Frýbort.
Moje vydání je z roku 1985 od nakladatelství Odeon, 498 stran.
Podle knihy byl natočen v roce 1986 i stejnojmenný FILM v hlavní roli s Seanem Connerym. 

Zdroj: Google

Po pádu komunismu je hraběti Františku Antonínu Kostkovi žijícímu v New Yorku vrácen v restituci zámek Kostka. S manželkou Vivien a dcerou Marií přijíždí tedy do Čech převzít staré rodinné sídlo. Po nevydařeném pokusu  přepravit do Čech zpopelněné předky (v sáčcích od arašídů) je šlechtická rodina  téměř finančně zruinována. Nezbývá nic jiného, než si pro začátek půjčit peníze a pokusit se přilákat do zámku návštěvníky.

Už při prvním setkání se zámeckým personálem je jasné, že to nebude snadný úkol. Kastelán nesnáší lidi, zahradník je  hypochondr a kuchařka si pro změnu  ráda přihne. Ono ani šlechtická rodina není bez flíčku: hrabě by si nechal pro pětník koleno vrtat a hraběnka věří na duchy. Jejich devatenáctiletá dcera Marie se snaží zachovat si chladnou hlavu, ale i ona má co dělat, aby  se ve společnosti ostatních obyvatel zámku nezbláznila.

Na to, že jsem od knihy neměla žádná velká očekávání, jsem byla až překvapená, jak mě bavila. Kniha je psána formou deníkových zápisů Marie III..  Děj nabere rychlý spád hned na začátku a po zbytek knihy se už jen vezete vtipným příběhem. Humor je dávkován konstantně, takže se nemusíte bát hluchých míst. Výtku bych měla k hlavním postavám, které mohly být výraznější. Sama autorka deníku Marie III. mi přišla na svůj věk zbytečně upjatá i když drobný smysl pro humor měla. Nejvíc se mi líbil asi hrabě, který v záchvatech skrblictví předváděl neuvěřitelné kousky. Kromě spousty komických situací dostanou prostor i vážnější myšlenky jako např. fungování zámku jako kulturní památky nebo rozdíl mezi dnešní  dobou a minulostí, kdy se na zámcích normálně žilo. Dobře vypíchnuto je v knize čecháčkovství, hlavně neochota ke změnám i kdyby měly být pozitivní. 

Jako inspirace autorovi posloužilo nejspíš i vlastní povolání, profesí je totiž kastelán.  Poslední aristokratka je odpočinková, nenáročná kniha, která si neklade za cíl nic jiného, než pobavit čtenáře a to myslím splňuje na jedničku. Dostala dokonce cenu Miloslava Švandrlíka za nejhumornější knihu roku 2012.

Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2012, 244 stran