Když mám jako čtenář v rukou knihu, která je sice dobrá, ale vím, že je to fikce, do jisté míry mě to uklidňuje. Nemuselo se to přece vůbec stát, autor se něčím pouze inspiroval a přihodil k tomu něco svého pro efekt. Jenže když čtu knihu, která je nejenom dobrá, ale i napsaná podle dohledatelných skutečností, nejsem klidná ani trochu. Zvlášť, pokud jde o knihu jako je Princ se žlutou hvězdou. Ta nenechá v klidu nikoho, kdo má v těle i třeba jenom zbytky srdce.

 

 

Pokud vám žlutá hvězda v názvu napověděla, že jde o knihu s válečnou tématikou, jste na správné cestě. Vlivem války muselo plno dětí předčasně dospět a jedním z nich byl i Petr Ginz. Petr pocházel ze smíšené židovské rodiny a začátkem 2. sv. války žil s rodinou v Praze na Těšnově. Na základní škole mezi žáky vynikal jak dobrým prospěchem, tak svojí duševní vyspělostí. Miloval Julese Verna a zajímal se o vědu. Dokonce napsal vlastní román ve stylu J.V. "Návštěva z pravěku", který si i sám ilustroval. Ve třídě byl hlavním organizátorem mnoha akcí, dovedl skvěle motivovat a strhnout spolužáky pro dobrou věc. Měl smysl pro humor, a přitom odpovědnost, byl šikovný a obětavý. To ovšem neznamená, že by si nenašel čas na normální klukoviny, které 12ti letí kluci provádí.


S příchodem války se život židovského obyvatelstva postupně obracel naruby. Petr ve svých zápiscích popisuje, jak bylo Židům zakázáno navštěvovat některá místa, obchody, jezdit MHD. I když se ho tyto věci týkaly jen částečně, protože smíšené rodiny neměly tak přísné podmínky, líbil se mi jeho (dětský) pohled na věc. On to neviděl jako nacistické machinace, pro něj to byly pouze život otravující věci, když musel řešit, kam může a nemůže chodit s kamarády. V zápiscích Petr o válce celkově příliš neuvažoval, prostě bral věci tak, jak byly a snažil se s nimi vypořádat, jak nejlépe uměl.

Vyřazování Židů ze společenského života pokračovalo. Na podzim 1941 začaly z Prahy odjíždět první transporty do Polska a na východ. Velká část lidí byla transportována nejprve do Terezína, který byl přestupní stanicí a kde vzniklo židovské ghetto. Petr si poznamenával, kdo z příbuzných nebo přátel byl předvolán k transportu a bylo vidět, že lidé mají strach z neznámého. Popisoval atmosféru, jaká v té době panovala ve škole. Patrná byla i zhoršující se situace celé rodiny, když byla nejprve předvolána k transportu babička a později i Petrův otec Ota Ginz.

Měsíční krajina

Petr byl deportován do Terezína 24.10.1942 a zůstal tam téměř dva roky. V Terezíně byl umístěn na tzv. Domov č.1. Také tady se stal Petr jednou z nejvýraznějších osobností. Ještě s několika dalšími chlapci začal každý pátek vydávat časopis Vedem, který obsahoval poezii, dobrodružné příběhy, eseje a recenze knih včetně oblíbených rubrik jako „Citát týdne“ vybraný z humorných hlášek chlapců. I v Terezíně se Petr snažil dál vzdělávat. Zajímal se o literaturu, historii, umění, filozofii a o technické obory. Později za ním do Terezína přijela i jeho sestra Eva, které věnoval všechny svoje kresby, když na podzim 1944 dostal předvolání k transportu do Polska. Jedním z posledních transportů, pár měsíců před koncem války, se tak Petr dostal do Osvětimi, kde byl podle očitého svědectví na rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor. Chtělo by se říct, že tak skončila životní pouť Petra Ginze, jenže ještě nejsme úplně na konci.

Petr se mimo jiné zajímal o astronomii a v roce 1942 namaloval kresbu, kde vyobrazil, jak to podle něj vypadá na Měsíci. 16.1.2003 vylétl do kosmu na palubě amerického raketoplánu Columbia první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Chtěl s sebou vzít nějakou památku holocaustu a vybral si Petrovu kresbu Měsíční krajina, jejíž kopii získal z muzea v Jeruzalémě. Raketoplán při cestě zpátky na Zemi shořel v atmosféře. Tragédie, kterou žádný člen posádky nepřežil, se odehrála 1. února 2003 – v den Petrových narozenin.

Když si to vezmete, je to vlastně jeden příběh z miliónu. Všichni, komu osud nadělil zkušenost s válkou, by si zasloužili takovou pozornost. Bohužel to není možné a tak se věnujme alespoň těm, na které se nezapomnělo. Příběh Petra Ginze mi dal hodně povzbuzení. Já dneska ve svém věku fňukám nad věcmi, nad kterými se Petr ve 12ti letech ani nepozastavil. Možná byl zarytý optimista, možná žil v době, ve které na stížnosti nebyl čas ani místo. Nevím, jestli by byl nadšený, kdyby viděl, jak funguje dnešní svět, ale myslím, že by dokázal velké věci, kdyby zůstal naživu. Šla jsem se podívat do Stárkovy ulice k domu č.4, kde Petr bydlel. U dveří je položen tzv. Stolperstein (kámen zmizelých) s Petrovým jménem.

Doplňující informace:
V roce 2011 natočili američtí dokumentaristé Sandra Dickson a Churchill Roberts film Poslední let Petra Ginze, který byl uveden také v českých kinech. Evropská premiéra proběhla 21.března 2012 v rámci akce Lucerna proti rasismu, distribuční premiéru měl film 10.května 2012.

Deník Petra Ginze byl vydaný knižně jeho sestrou Evou (vdanou Chavou Pressburger) jako "Deník mého bratra".

V roce 2014 vydalo nakladatelství Geum, 378 stran.

Od vydání Kostičasu uplynul už nějaký pátek a v půlce loňského listopadu vyšel druhý díl s názvem Vidořád.  O knize píšu až teď i když jsem jí měla zhltnutou hned pár dní po vydání. Po přečtení jsem byla plná dojmů a článek byl plný spoilerů, takže jsem to odpískala a vrátila se k tomu teď.

Kostičas jsem četla už více než před rokem, takže mi chvilku trvalo, než jsem si opět zvykla na prostředí a postavy, se kterými jsem se setkala v prvním díle, ale to je holt riziko sérií. V druhém díle se blíže seznámíme s ostatními vidopány londýnských sektorů a dozvíme se něco málo o jejich minulosti. Budeme svědky krvavých zločinů různých nadpřirozených bytostí, stejně tak si užijeme řádění Refájců i když v mnohem menší míře než tomu bylo v Kostičasu. Jako bonus se setkáme s médiem, které posedají mrtví umělci.

Vidořád se zaměřuje výhradně na dění v Londýně a příběh Paige. U ní čtenář zaznamená největší posun. Nejen, že se stává dospělejší a rozumnější, ale zlepšuje se i ve svých schopnostech krajinochodce. Pokud se něco změnilo na dokonalosti světa, který Samantha Shannon vytvořila, tak jsou to jedině změny k lepšímu. I druhý díl je skvěle čtivý. Stejně jako v první knize, jsou i tady k dispozici mapy a vysvětlivky. Zdá se mi, že Vidořád zahrnuje mnohem víc postav než Kostičas a je dějově o dost bohatší. I tak jsem se nikde neztratila a tento vývoj mi přišel naprosto přirozený.

V budoucnu by autorka mohla zkusit napsat nějaký milostný román, protože její popisy "slabších chvilek" jsou naprosto brilantní. Jak bývám ze zapletení romantiky do fantasy děje otrávená, tak tady se mi to líbí. Je to hezké, milé, slušné, inteligentní a je toho málo, takže čtete se zatajeným dechem, protože víte, že si na další milostnou chvilku počkáte pěkně dlouho. Takové správné okořenění příběhu. Věřím, že si Samantha Shannon reputaci i nadále nepokazí a těším se na další díl.

Z anglického originálu The Mime Order přeložila Lenka Kapsová
Vydalo nakladatelství HOST v roce 2015, 519 stran