Staré knihy občas ukrývají poklady po svých předešlých majitelích. Když profesor Otto Liddenbrock objeví v jedné takové knize tajemnou runovou šifru, která popisuje cestu do středu země, neváhá ani minutu. Ihned se se svým synovcem Axelem začnou připravovat na dobrodružnou výpravu na Island. Axel je k cestě jícnem sopky poněkud skeptický, ovšem strýček je odhodlaný udělat vědecký objev a nedává prostor pro jakékoliv spekulace.


Na Islandu se k nim připojí průvodce Hans, který vypadá, že neumí do pěti počítat, ale později se projeví jako muž činu, bez jehož pomoci by události nabraly ne zrovna dobrý spád. Ukáže se totiž, že cesta sopkou není zdaleka tou nejhorší komplikací, která naše dobrodruhy čeká. Několikrát se ocitají v ohrožení života a prožijí mnoho dramatických okamžiků. Strýčkova zatvrzelost se ale nakonec vyplácí. V podzemním světě jakoby se vrátili o miliony let zpátky. Projdou několika geologickými obdobími a objevují celý pravěký ekosystém včetně jeho obyvatel. Dosud známé vědecké teorie dostávají pořádně na frak. O zpáteční cestě třech statečných mužů si už musíte přečíst sami, já vám ještě prozradím, že je čeká vskutku netradiční způsob dopravy.


Styl, jakým psal Jules Verne, je pohlcující. Vůbec se nedivím, že se stal oblíbeným spisovatelem několika generací. Jeho knihy se čtou jedním dechem,  nemohla jsem se vůbec odtrhnout. Cesta do středu země je kniha pro čtenáře od 9 let, ale potěší i dospělé. V příběhu se vyskytuje spousta vědeckých termínů, které jsou ovšem obratem vysvětleny, tudíž se kniha stává pro malé čtenáře i průpravou do hodin fyziky.

Moc se mi líbilo, jak mě autor románu obratně seznámil s hlavními postavami šíleného profesora Liddenbrocka a jeho synovcem Axelem, který musel často sám sebe přemlouvat od strachu k odvaze. Profesor Liddenbrock byl zvláštní pán. Na jednu stranu vztekloun, se kterým není snadné vyjít, na druhou stranu muž, který nikdy neztrácí naději na úspěch a v těžkých chvílích dokáže svou odvahou povzbudit druhé. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem tam s nimi. Sama jsem vymýšlela způsoby, jak se dostat z nesnází, které potkaly knižní dobrodruhy. Tahle kniha dokonale nakopla mojí fantazii a díky vysvětlující kapitole na konci knihy jsem se dozvěděla plno zajímavostí o Islandu, sopkách a různých věcech týkajících se vědy. Vážně jsem si to užila. Mám pocit, že jsem si z knihy něco užitečného odnesla a hned tak na ní nezapomenu.


Vždycky se tradovalo, že verneovky jsou čtení především pro kluky. Nemůžu to popřít, ale i tak mě trochu mrzí, že jsem je v dětství nechala bez povšimnutí. I když možná je to tak dobře, fyzika nikdy nebyla ve škole moje silná stránka a dneska už mám aspoň nějakou představu, jak funguje barometr. Z antikvariátu jsem si vyzvedla 4 další verneovky a doufám, že budou podobně "žravé" jako tahle. Nejvíc nadějí vkládám do Dvaceti tisíc mil pod mořem, na tu se obzvlášť těším.


Z francouzského originálu Le voyage au centre de la terre vydaného v roce 1864 přeložil Václav Netušil. Výběr zajímavostí napsal dr. Ludvík Souček. Ilustroval Jan Javorský.  U nás vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1965.