Vánoční koleda - Charles Dickens

Ze všech těch milionů příběhů, které kolem nás během roku projdou, mají ty vánoční největší kouzlo. Vánoce by měly být svátky klidu a pohody. Právě v tomto čase bychom si měli vzpomenout na své blízké, kteří tu s námi již nejsou, nebo podat pomocnou ruku bytostem (je jedno jestli lidem nebo zvířatům), které se z nějakého důvodu nemají tak dobře jako my. Bohužel v dnešní splašené době začíná tradice poklidných Vánoc pokulhávat. Materiální stránka tu krásnou duchovní úplně převážila. Jako kdyby to všechno bylo jen o dárcích. Jistě, o dárcích to je především pro děti, u nich je to pochopitelné, jenže i nám dospělým ten původní smysl Vánoc často uniká. Proto jsem pro dnešní článek vybrala knihu, jejíž příběh je sice vánoční, ale skrývá v sobě poselství poukazující na to, že jsou na světě důležitější věci než peníze. Třeba ohleduplnost, pochopení, poctivost nebo jen obyčejný úsměv.


Starý Scrooge je lakomec. Jeho chorobná posedlost penězi je všeobecně známá, proto se mu každý snaží vyhnout. Svého úředníka Boba Cratchita nutí pracovat i o Vánocích, které z duše nenávidí. Když ho jeho synovec přijde pozvat na vánoční večeři, hrubě ho odmítne a pošle ke všem čertům i s celými Vánoci. To ještě netuší, co se na něj chystá. V noci ho navštíví duch jeho mrtvého obchodního partnera Marleyho, který zemřel před sedmi lety o Vánocích. Scrooge vidí, že duch je obtěžkán obrovskými řetězy. Zdá se být velmi nešťastný. Zeptá se ho tedy, proč neodejde do říše mrtvých. Marley mu vysvětlí, že odejít nemůže, protože každého chamtivého člověka čeká po smrti krutý osud. Musí do konce svých věků vláčet těžké řetězy, symbolizující jeho hamižnost a u toho se dívat na trpící lidi, kterým nemůže pomoci. Zmíní se, že Scroogeho řetězy jsou už teď stejně velké jako ty jeho a to má ještě pěkných pár let života před sebou. Scrooge se vyděsí, ale Marley mu prozradí, že přišel proto, aby mu pomohl tento zlý osud odvrátit.
K napsání Vánoční koledy autora inspirovaly vlastní zkušenosti z dětství, kdy byl jeho otec zatčen kvůli dluhům a celá rodina s ním žila několik měsíců ve vězení. Díky tomu musel Dickens opustit školu, prodat svoje knihy a v deseti letech začít pracovat v továrně. Tato doba ho psychicky poznamenala, díky čemuž po zbytek života projevoval velkou solidaritu s chudými lidmi a zejména s dětmi. Jeho zkušenosti se promítly i do jeho knih, ve kterých byl tragický osud chudých dětí častým tématem.

Povídku Vánoční koleda napsal Dickens za pouhých 6 týdnů v roce 1843, kdy mu bylo 31 let. 19. prosince téhož roku byla kniha vydána s ilustracemi Johna Leeche. Hned se stala oblíbenou a její nadčasový příběh se nás dotýká i dnes, po 170 letech. Tato krátká povídka má pouze pět kapitol a dočkala se filmového i operního zpracování. Důvod není jen v silném příběhu či literárních kvalitách. Kromě nich je tu něco, co se nás bytostně týká, co potřebujeme v životě téměř neustále: naděje. (poslední větu jsem si vypůjčila z oficiální anotace, protože bych to sama lépe nenapsala.)

Z anglického originálu A Christmas Carol přeložila Eva Housková, ilustroval Roberto Innocenti
Vydalo vydavatelství  Bratislava : Champagne Avantgarde v roce 1994, 152 stran

Písečný muž - Lars Kepler

Spisovatelské duo Lars Kepler to se čtenáři prostě umí, o tom se každý příznivec severské krimi nejspíš už dávno přesvědčil na vlastní kůži. Písečný muž je jejich čtvrtou knihou s komisařem Joonou Linnou v hlavní roli. Tentokrát ho čeká znovuotevření případu, který uzavřel před třinácti lety zatknutím sériového vraha Jurka Waltera. Ten byl následně odsouzen k doživotnímu pobytu na psychiatrii. Když se ale teď po tolika letech náhle objeví mladík, který měl být jednou z Jurkových obětí, vyvolá to samozřejmě velké množství otazníků.


Hned na začátek chci říct, že z knih Larse Keplera naprosto kvetu! Žádné jiné knihy ve mně nevyvolávají tolik protichůdných pocitů. Na jednu stranu jste uchváceni příběhem, který je tak napínavý, že toužíte číst jako robot ve filmu Číslo 5 žije a na druhou stranu vás vytáčí k nepříčetnosti nedotažené detaily děje, které možná nestály za pozornost autorům, ale vy je zkrátka vidíte, protože jste hnidopich.




V případě Jurka Waltera se autoři inspirovali patrně osobou Hannibala Lectera z románů Thomase Harrise. Stejně jako Hannibalovi se mu bravurně daří vyvolávat v lidech pocit bezmoci a zoufalství. Nad jeho zákeřnou rafinovaností možná na chvíli užasnete, ale pak vám dojde, že tohle jste už někde viděli. Obdivuhodný výkon podá vyšetřovatelka Saga Bauerová při pokusu dostat se tomuto monstru pod kůži. Jestli z toho kráska vyjde bez ztráty kytičky, to vám už neprozradím.

Pokud jste propadli ledovým očím komisaře Joony Linny nebo si ho jinak oblíbili, je pro vás Písečný muž klíčovou knihou. Právě Jurek Walter hraje v Joonově minulosti zásadní roli, která bude v knize objasněna. Myslím, že autorům se nedá upřít vysoký level duševního sadismu, který rádi a často uplatňují na postavy svých knih a tím pádem i na čtenáře.

Knihy Larse Keplera miluju, ale jsou fakt šílené. Spousta věcí mi tam vadí - ať už je to výše zmíněná nedotaženost nebo i nevěrohodnost příběhu vzniklá z mnoha náhod najednou. Ale přesto jim to odpustím a čtu dál. Už mám dočteného i Stalkera a na další díl se těším jak parchant na Vánoce. OK, tohle asi pochopí jen ten, koho Keplerův styl chytnul stejně jako mě. Každý spisovatel se vyvíjí. Až se tihle dva dostatečně vyvinou, vypíšou a vychytají těch pár much, co ještě zbývá, budou jejich knihy naprosto dokonalé.  

Ze švédského originálu Sandmannen přeložila Azita Haidarová.
Originál vyšel v roce 2012, u nás vydalo nakladatelství Host v roce 2014, 496 stran.


Přeju vám krásné Vánoce a co nejvíc knih pod stromečkem!

Eragon - Christopher Paolini

Fantasy knihy jsou jedním z mých neoblíbenějších způsobů, jak na chvíli uniknout z reality. Ne, že by ta realita byla k nepřežití, ale občas...znáte to. Eragon a jeho dračice Safira šli až doteď mimo mě. Měla jsem mylnou představu, že tahle kniha nejspíš nebude za moc stát, protože jí autor napsal jako patnáctileté ucho. Když se mi dostala do rukou, čekala jsem pohádku o dracích a nějakých kouzelných postavičkách. Chyba. Už na straně 10 jsem věděla, že jí nedám z ruky.


Patnáctiletý Eragon žije se svým strýcem a bratrancem na farmě nedaleko městečka Carvahall. Jednoho dne najde při lovu v Dračích horách zajímavý modrý kámen. Nikdy takový neviděl, ale kdyby se mu ho podařilo výhodně prodat, mohlo by jim to zajistit jídlo na pár týdnů. Jenže kámen nikdo nekoupí.. Při zmínce, že byl nalezen v Dračích horách, dává místní obchodník okamžitě ruce pryč. Když se z "kamene" později vylíhne roztomilý malý dráček, Eragon pochopí, jak velké měl štěstí, že ho neprodal. Draky znal z příběhů carvahallského vypravěče Broma. Věděl, že to kdysi byli úctyhodní a výjimečně inteligentní tvorové, ale doby Dračích jezdců dávno pominuly a jejich draci se staly legendami. A jemu teď jedna taková malá legenda pobíhala po pokoji a mrkala na něj svýma obříma modrýma očima. Dal jí jméno Safira. Zpráva o dračím vejci rychle dorazí přes celou Alagaësii až k samotnému krutému králi Galbatorixovi. A jelikož ten by o draka ve svých službách velmi stál, posílá svoje nohsledy, aby mu ho přivedli. Díky těmto netvorům přichází Eragon o všechno, co měl kdy rád. Následně se s Bromem a Safirou vydává na cestu, jejímž cílem je pomsta.



Paoliniho Alagaësie je bájný svět, který obývají jak lidé, tak elfové, trpaslíci a jiné nadpřirozené bytosti. Pokud se vám právě vybavil Pán prstenů, nebudete nejspíš daleko od pravdy. I já mám pocit, že se Tolkien stal autorovým hlavním zdrojem inspirace. Možná se jím nechal unést až moc - velmi podobný svět, elfové a trpaslíci, jistá obdoba skřetů, chlapec na cestě za bojem proti zlu a další věci. Přesto se mi ten příběh strašně líbí. Má tolkienovský základ, o tom není pochyb, ale na rozdíl od Pána prstenů je jednodušší a  pro mladšího čtenáře snadněji pochopitelný.

Příběh jako takový je skvěle čtivý, obsáhlý,  ale nikoli roztahaný. Stále se něco děje a čtenář je  seznamován s novými skutečnostmi a mnoha vedlejšími postavami. Příjemně mě překvapila realističnost postav i prostředí, ve kterém se  putování hlavních hrdinů odehrává. Paolini dokázal přesně vypíchnout všechno podstatné pro to, aby vás vtáhl do děje. A jeho postavy jsou jednoduše kouzelné, hlavně malá Safira. Je jasné, že s Eragonem budou výtečná dvojka. U jejich sbližování se vážně pobavíte. Safira má úžasný smysl pro humor a je to taková moudrá duše, zatímco Eragona jeho mladická nerozvážnost přivádí občas do problémů. Ale i tady platí, že čumák si musí každý nabít sám, protože zkušenosti jsou nepřenosné.

Jak o Eragonovi kdysi Paolini řekl, napsal knihu, jakou by sám chtěl číst. Povedla se mu prvotřídní žravka, která bude dobrým společníkem každému fanouškovi fantasy žánru ať už staršího nebo mladšího. Eragon je prvním dílem ze série Odkaz Dračích jezdců a zatím vyšly 4 - Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance. Dle autorových slov se můžeme těšit na páté pokračování. Já jsem zatím u druhého dílu a je podobně výborný jako ten první, takže doporučuju!

Z anglického originálu vydaného v roce 2002 přeložila Olga Machútová.
U nás vydalo nakladatelství Fragment v roce 2004, 488 stran.

Pražský kabalista - Marek Halter

Pražský kabalista od francouzského spisovatele Marka Haltera je zatím mů poslední úlovek z Levných knih. Nalákala mě anotace slibující historický román z pražského židovského města v době vlády Rudolfa II.. Příběh o Golemovi se mi vždycky líbil a jsem ráda, že ho můžu mít v knihovně v tak kvalitním provedení.

Hned na začátku mě zaujala postava vypravěče, který je už několik století po smrti. Autor se v knize stylizoval do Davida Ganse, žáka a přítele uznávaného myslitele rabiho Löwa (známého také jako Jehuda Ben Becalel nebo pražský Maharal).. Davidovými ústy vypráví o událostech, které předcházely vytvoření legendárního Golema. Ten měl chránit pražské židovské město před křesťanskými výpady. Zároveň nám přibližuje postavu  rabiho Löwa nejen jako génia své doby, ale i jako obyčejného člověka z masa a kostí, jako otce a dědečka.


Pražský kabalista je kniha, u které každý milovník historie dostane za málo peněz opravdu hodně muziky. Marek Halter  mistrovsky oživil obyvatele rudolfínské Prahy i její úzké tmavé uličky. Čtenář tak snadno zapomene, že čte historický román a bude mít pocit, že má před sebou literaturu faktu. Samotný příběh je velice čtivý a poskytuje spoustu příležitostí k zamyšlení. Obsahuje také  popis fungování tehdejší společnosti i židovského města. To díky rozsáhlým stavebním úpravám při asanaci na přelomu 19. a 20. století sice vypadá už podstatně jinak, nicméně autor se opírá o reálie a mnoho z uvedených míst můžeme navštívit i dnes. Kniha není zaměřena výhradně na Golema. Zahrnuje v podstatě celou rudolfínskou éru, takže se kromě samotné legendy seznámíme i s mnoha souvislostmi, např. děním kolem císaře Rudolfa II., který byl velkým nadšencem do alchymie a astronomie. Velmi zajímavě je zde popsána osobnost matematika a astronoma Johannese Keplera nebo některé židovské svátky a obyčeje.




Autorovy znalosti historie jsou skutečně bohaté, díky čemuž má tato kniha vysokou informační hodnotu. I tak je ale sporné, nakolik jsou tyto údaje prokazatelné. Kolem postavy rabiho Löwa i Golema vzniklo již mnoho dokumentárního materiálu. Přesto se badatelé stále nemohou shodnou na jednotném závěru. Dodnes nikdo přesně neví, co nebo kdo byl Golem, ani jaký byl jeho osud. Tento mystický příběh tak zůstává zahalen tajemstvím stejně jako doba, ve které se odehrál.

Kniha působí velmi inspirativně. Po dočtení jsem měla chuť sama jít něco probádat, objevovat stará tajemství. Nakoplo mě to ke zjišťování dalších informací, stejně jako třeba Princ se žlutou hvězdou. Mám ráda tyhle knihy. Chtěla bych si přečíst něco z díla rabiho Löwa, protože na mě z knihy zapůsobil jako inteligentní muž s nadčasovým myšlením a odhalení jeho prosté, lidské stránky mojí náklonnost k němu ještě podpořilo. To je tak kouzelná a přitažlivá věc, když někdo používá mozek. ♥

Z francouzského originálu Le kabbaliste de Prague přeložila Dagmar Slavíkovská
Vydalo nakladatelství Garamond v roce 2012, 280 stran

Vyhoďme ho z kola ven - Ken Kesey

Než se z psychiatrie stala uznávaná věda, musel tento obor ujít pořádný kus cesty. K pokrokům docházelo především díky experimentům. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby lékaři nepoužívali tak drastické metody, že při nich nejeden ubožák vypustil duši anebo se v lepším případě (nebo horším, to je otázka) stal blábolící troskou s prázdným výrazem v očích. Vyhoďme ho z kola ven je román z prostředí psychiatrické léčebny odehrávající se v poválečné Americe 50. let.

Aby se vyhnul trestu v podobě těžké práce na farmě, nechá se Patrick Randle McMurphy zavřít na psychiatrii. Na příjem se dostaví s úsměvem od ucha k uchu, nešetří komplimenty na adresu sestřiček a je rád, že tak šikovně obelstil úředního šimla. Žádná dřina, teplá postel, jídlo 3x denně. Co víc si přát? Po uvedení mezi místní chovance mu ale úsměv z tváře mizí. Zdejší mužské osazenstvo se nezmůže na nic víc, než na spořádanou partičku karet v koutku společenské místnosti. Tento až posvátný klid vládnoucí na celém oddělení je McMurphymu okamžitě podezřelý.



Při společné terapii je svědkem toho, jak vychytrale tu vládne autoritářská sestra Ratchedová. To ona je zdrojem strachu a zakřiknutí zdejších pacientů. Za jejím falešným úsměvem se skrývá šikana a potěšení z cizího neštěstí.  McMurphy se rozhodne, že to tak nenechá. Ratchedová je možná mazaná, ale na něj si nepřijde. Začne ostatní muže popichovat k revoltě proti Velké sestře. Ta si ovšem nehodlá nechat narušit klid na svém oddělení nějakým umíněným deviantem, který nerespektuje nastolený řád. Dál neústupně trvá na dodržování nesmyslných pravidel. Přes stanovené normy nejede vlak. Sestra postrádá jakoukoli lidskou stránku, což McMurphyho rozpaluje doběla a o to víc se jí snaží "osladit" život. Zatím však ještě netuší, jak velké sousto si ukousl.



Hned od začátku vás zaujme postava vypravěče Bromdena, kterému přezdívají Náčelník. Děj popisuje ze svého pohledu, ale sám se v něm angažuje úplně minimálně.  Bromden totiž přes 10 let předstírá, že je hluchý. O jeho hrané hluchotě nikdo neví, což mu umožňuje dozvědět se plno zajímavých věcí. V léčebně není pro nic za nic, takže musíte občas rozlišovat, kdy popisuje skutečnost a kdy svoje vlastní halucinace, ale ztrácet v ději se kvůli tomu nebudete. Často mluví i o svých vzpomínkách, pomocí kterých pochopíte, proč je takový, jaký je.

Randle McMurphy je kapitola sama pro sebe. Je to jeden z těch neohrožených mazáků, který neztrácí humor za žádných okolností. Všehoschopný pošuk, kterého nic nezlomí. Díky jeho sebejistotě a humoru ho ostatní rádi následují. Dokáže tvrdě útočit a zároveň ohromuje tím, jak ohleduplně myslí na ostatní i když se kvůli tomu sám dostává do potíží. Zdánlivě blázen, ale jádro má zdravé. Bojuje proti společnosti, jejím nelogickým pravidlům a byrokracii. Úplně vidíte, jak ho zoufale rozčiluje a ničí, že nikde nenachází špetku lidskosti a zdravého rozumu. Když se nějaká objeví, je nemilosrdně zadupána do země. Zase jedna kniha, která ukazuje, že se vlastně nic nezměnilo.

Líbí se mi autorův odlehčený neoficiální styl psaní. Používá nadávky tam, kde by nadával prostě každý. Celá kniha má výbornou atmosféru i když je z depresivního prostředí. Je to tak skutečné, drsné, zábavné, dojemné, tragické, skvělé. Fandila jsem McMurphymu, protože boj se zabedněností je strašná věc. Prostor dostávají i některé kontroverzní léčebné metody, které dnes přirovnáváme k mučení, např. elektrošoky nebo lobotomie. Také uvidíte, jak to může vypadat, když se autorita vymkne a stane se z ní tyranie. Kdo může posuzovat, co je normální a co už je šílenství?

Miloš Forman podle knihy natočil film Přelet nad kukaččím hnízdem, který byl oceněn pěti Oscary. Ač mám ten film ráda, na knihu ani zdaleka nemá. Přečtěte si jí, smějte se a plačte.

Z anglického originálu One Flew Over the Cuckoo's Nest, vydaného poprvé v roce 1962, přeložil Jaroslav Kořán
Moje vydání je z roku 1988 od nakladatelství Odeon, 274 stran.

10 webů pro lepší přehled o literatuře

Chcete mít přehled o literatuře? Já jo a tak jsem si dala dohromady seznam několika českých webů, které mi přijdou informačně užitečné. Pokud máte rádi nějaký další knižní web, budu ráda, když mi ho napíšete do komentářů. Přijde mi, že jich je strašně málo.


 LITERÁRNÍ WEBY
-------------------------------------------------------

CITARNY.CZ

Čítárny jsou jeden z nejstarších českých internetových projektů o literatuře a přijdou mi i nejobsáhlejší. Najdete tam recenze, přehled knižních akcí, info o literárních cenách u nás i ve světě nebo se třeba můžete dozvědět, jaké knihy mají rádi sami spisovatelé. Spousta zajímavých rubrik.

ILITERATURA.CZ

Internetový literární časopis poukazující na rozmanitost české i zahraniční literatury. Kromě novinek tam občas vychází kritiky původních českých děl a překladů ze zahraničních literatur. Představuje naše i cizí autory a také literární ceny, festivaly, veletrhy apod.

VASELITERATURA.CZ

Články o domácí i světové literatuře. Cíleno jak na beletrii pro dospělé, tak na literaturu pro nejmenší čtenáře, komiksy a odbornou literaturu. Recenze knižních novinek, články z oblasti dějin literatury i literární teorie.

BLOG MARTINUS.CZ

Zaměřeno převážně na literární novinky, tady se dozvíte, jaké knihy právě "frčí". Recenze i další knihomolské články. Zprávy ze světa literatury. Bohužel horší přehlednost.

BLOG NEOLUXOR.CZ

Výborně přehledný blog plný knižních recenzí právě vycházejících knih, sem tam nějaké info z literárního světa nebo rozhovor se spisovatelem. Téměř neustále probíhá nějaká soutěž. Kalendář knižních akcí probíhajících v Neoluxoru.

KLUBKNIHOMOLU.CZ

Informuje čtenáře o knižních novinkách na českém trhu, hlavně pokud jde o beletrii a populárně naučnou literaturu pro děti a mládež. Najdete tam rozhovory s autory, ukázky z knih, reportáže ze křtů nebo autorských čtení. Kalendář akcí s knižní tématikou.

LITERÁRNĚ - SPOLEČENSKÉ WEBY
-------------------------------------------------------

LITERARNI.CZ

Co se děje v literatuře a její vliv na společnost. Dost prostoru věnováno poezii a novým, méně známým autorům. Recenze a ukázky z knih, rozhovory s autory.

LITERARKY.CZ

Kulturně-politický měsíčník, papírově vychází poslední čtvrtek v měsíci a mají ho jen někde. Nejde o klasický literární časopis, ale podstata tradice Literárních novin spočívá spíše v účasti spisovatelů a intelektuálů na společenské diskuzi.


LITERÁRNÍ "SOCIÁLNÍ SÍTĚ"
-------------------------------------------------------

DATABAZEKNIH.CZ

První česká obdoba Goodreads.com. Informace o knihách, skvělý knižní bazar, diskuze, možnost přidávat vlastní názory na knihy nebo odkazy na recenze. Velká databáze knižních blogů. Mají vlastní mobilní aplikaci, ale jinak se nikam moc nevyvíjí.

CBDB.CZ

Československá bibliografická databáze. Stejný koncept jako u Databazeknih.cz. Docela dlouho jsem tenhle web přehlížela, ale v poslední době se mi zdá, že je uživatelsky přívětivější. Taky má databázi knižních blogů a vlastní mobilní aplikaci. Činnost uživatele na webu je zaznamenávána pomocí odznaků (třeba 100 knih v knihovně, největší komentátor atd.), to mě baví a zkrátka je vidět, že tvůrci neusnuli na vavřínech a snaží se web zdokonalovat.

Stránky světa - Kai Meyer

Představte si, že žijete v domě s nekonečnou knihovnou, ve které pobíhají živá písmenka a kde se zahaleni vůní knih ve vzduchu třepetají ptáčci origami. Hodiny, ba i celé dny můžete hledat poklady v přeplněných regálech s knihami, až vám z toho půjde hlava kolem. Krásná představa, že jo? Měli byste vědět, že místo, jako je tohle, má i svoje "příšerky", ale pokud jste jenom trochu vynalézaví, snadno si s nimi poradíte stejně jako Furia Faerfaxová. Furia na první pohled vypadá jako obyčejná patnáctiletá dívka, ale přesto se v něčem liší. Je totiž bibliomantka. To znamená, že pomocí knih dokáže dělat různé zázraky a čerpat z nich energii nebo sílu. Tedy zatím ne, nejprve jí musí najít její vlastní dušekniha, která je nezbytná pro provozování bibliomantské magie. Než se tak stane, udržuje Furia přes kouzelný deník kontakt s chlapcem jménem Severin, který pochází z minulosti.

Nad Furiiným světem se vznáší Damoklův meč, protože bibliomant Siebenstern vytvořil tzv. prázdnoknihy, které způsobují mizení obsahu okolních knih. Pokud se jejich existence nebude nějak korigovat, dojde k librokalypse a literatura zanikne. Furiin otec je zabit při lovu jedné z prázdnoknih. Když je později unesen její bratr Pip, Furia nehodlá sedět s rukama v klíně a rozhodne se jednat. Vydá se hledat pomoc do Libropolisu - hlavního města knihomolů.


Ač zrovna nejsem fanynka žánru Young Adult, do téhle knihy jsem se zamilovala na první...stránku? :) Kai Meyer vytvořil velmi originální knižní svět se všemi jeho klady i zápory. Podařilo se mu zhmotnit hned několik knihomolských snů. Mě osobně nejvíc zaujalo město Libropolis, ve kterém jsou knihy hlavním obchodním artiklem a stejně tak fakt, že knihy propůjčují lidem úžasné schopnosti a celkově si žijí vlastním životem. 

Vizuálnímu popisu postav se autor věnoval zcela minimálně  a nechal tak volný prostor čtenářově představivosti. Jejich psychologie je ale skvěle promyšlená. Doslova vám ožijí před očima s tvářemi, které jim sami dáte. Co se týká postav, absence detailnějšího přiblížení není na škodu, nicméně při popisu bojovné zobáknihy mě strašně mrzelo, že Stránky světa nemají ilustrace. Minimálně mluvící drzá kniha se zobákem by si jasně danou podobu určitě zasloužila. 


Kniha má spoustu krátkých kapitol, díky čemuž se dobře čte a i přes prolínání časových linek se čtenář v ději neztrácí. Kupodivu se mi tu líbila i příjemná romantická zápletka, která se zbytečně necpe do popředí. Chvíle napětí úspěšně střídají odlehčené úsměvné pasáže. Humor je vyloženě milý a autor se mi jeví jako mistr v dávkování emocí. Nic nikde neřve, všeho tak akorát. Stránky světa modelově připomínají Kostičas, který se mi taky moc líbil, nicméně knižní svět Kaie Meyera v tomto mém osobním duelu boduje na plné čáře už jenom z důvodu mé lásky ke knihám. 

Stránky světa jsou trilogie, na což odkazuje i konec první knihy, který sice není úplně otevřený, ale vyvolává několik otázníků. V Německu vyšly již všechny tři díly, takže doufám, že se od nakladatelství CooBoo v brzké době dočkáme přeloženého pokračování. I když žánrově je tato kniha určena mladším čtenářům, mohu jí s radostí doporučit knižním nadšencům jakéhokoli věku.



Z německého originálu Die Seiten der Welt přeložila Tereza Pecáková
Vydalo nakladatelství CooBoo v roce 2016, 392 stran. 

Stopařův průvodce Galaxií - Douglas Adams

Arthur Dent a Ford Prefect se znají roky. Když Ford jednoho dne jen tak oznámí, že je vesmírným cestovatelem, nepochází z této planety a do zničení planety zbývá přesně 12 minut, má Arthur zrovna úplně jiné starosti. Nakonec je doslova přinucen všeho nechat a neodbytného Forda vyslechnout. Než si Arthur stihne srovnat v hlavě všechny ty "nesmysly" o konci světa, Ford už přichází s plánem záchrany. V posledních minutách Země se naši dva hrdinové vetřou na jednu z vogonských vesmírných lodí, které přiletěly naši planetu zlikvidovat.

Tím začíná jejich intergalaktická pouť. Ford vysvětlí Arthurovi několik náležitostí nezbytných pro přežití. I když má Arthur z toho všeho hlavu jako balon a nemůže se smířit s myšlenkou, že jeho planeta byla zničena, nezbývá mu nic jiného, než se přizpůsobit situaci. Vogoni nejsou zrovna přátelská cháska a tak se u nich chlapci moc dlouho neohřejí. Později se díky velmi nepravděpodobné shodě náhod dostávají na loď jménem Srdce ze zlata, které šéfuje zvláštní vesmírný týpek Zafod Bíblbrox a pozemšťanka Trillian. Zafodovo ego má rozměry menší komety, nicméně ani jeho nebetyčná hloupost a nadutost mu nebrání ve výkonu funkce prezidenta Galaxie (takové pozemské dežaví, co?). Zafod má se Srdcem ze zlata velké plány. Chce získat bohatství z mrtvé planety Magrathea, která byla v dávných dobách sídlem společnosti zabývající se výrobou luxusních planet na zakázku. Jenže tato planeta není tak mrtvá, jak se předpokládalo. 

Na rovinu musím říct, že tuhle knihu jsem pochopila, až když jsem se podívala na film. Vlivem mnoha pochval a doporučení jsem od ní měla velká očekávání. Těšila jsem se na ryze vesmírné sci-fi a představovala si něco ve stylu Červeného Trpaslíka. Bohužel první dojem byl velké zklamání. Hned od začátku jsem měla problém s popisy. Přišly mi nedostačující a omezující se jen na to nejnutnější. Vlivem toho mě totálně zradila představivost. Pak ty vesmírné termíny, které byly tak odborné, že bych to na první dobrou nevyslovila ani kdybych se přeskočila. Autor jich použil tolik, že jsem si začínala myslet, jestli nejde o projev nějaké skryté deviace. Naštěstí se slabě za půlkou knihy uklidnil.

Co se mi naopak líbilo, byl kontrast v ději, kdy nejdřív jednotlivec řeší problém, který je globálně bez významu, ale pro něj by byl zničující a najednou se vyskytne v podstatě totožný typ problému, který je ale devastační pro všechny. Podobných námětů, nad kterými si může čtenář hlouběji zafilozofovat, je v knize víc. To mě hodně bavilo. Stejně tak výborný situační humor. Postavy v knize bohužel nejsou tak dotažené jako ve filmu a ač má jít především o příběh Arthura a Forda, mě nejvíc zaujal Zafod a depresivní robot Marvin.

Celá kniha je napsána na můj vkus příliš úsporně a závěr není výjimka. Konec mě vůbec neuspokojil ani nenalákal k dalšímu čtení. Byla jsem rozhodnutá, že se do dalších dílů nepustím. Díky filmu, který je pro mě v tomto případě lepší než kniha, jsem ale nakonec změnila názor a minimálně druhému dílu ještě zkusím dát šanci. Stopařova průvodce po Galaxii řadím ke knihám, jejichž příběh má mnohem větší potenciál, než jaký byl autorem využit. Jde o sérii, takže je možné, že to byl od začátku záměr (malý rozsah knihy by tomu i odpovídal) a v dalších dílech se všechno naplno rozjede. Doufám, protože i když nemůžu říct, že bych se u Stopařova průvodce po galaxii nudila, tak mi tam na druhou stranu něco velmi podstatného chybělo.

Z anglického originálu The Hitchhiker´s Guide to the Galaxy vydaného v roce 1979 přeložila Jana Hollanová.
U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2002, 146 stran

Mort - Terry Pratchett

Každý majitel úspěšného podniku by měl mít někoho, komu svoje živobytí předá, až bude chtít odejít na odpočinek. A tak když si Smrť jednoho dne uvědomí, že je z toho všeho doprovázení duší na onen svět už unaven, rozhodne se, že si najde a zaučí pokračovatele. Vydá se tedy na pracovní trh, kde si mistři vybírají učně a vezme do služby posledního, který tam zbyl - mladíka jménem Mortimer, který sice vypadá jako nepovedená hříčka přírody, ale v hlavě mu to docela dobře zapaluje.  

Mort byl vysoký, rusovlasý, pihovatý, s vytáhlým tělem, které jako by bylo pod kontrolou svého majitele jen částečně a kromě toho se převážně skládalo z kolen a loktů.


V Sekáčově sídle, které se nachází v krajině nezávislé na čase ani prostoru, si Mort rychle zvykne a stane se z něj učenlivý pomocník. Nejprve pracuje jako čeledín ve stáji, kde opečovává Smrťova věrného oře. Ten si rád hraje na drsňáka a nosí se pyšně jako válečný kůň, ovšem jeho jméno je...Truhlík. Kromě Truhlíka a Smrtě sídlo obývá ještě starý kuchař Albert a Smrťova dcera Ysabell. S tou Morta čekají perné chvilky. Slečna špatně nese, že tatíček věnuje pozornost i někomu dalšímu, proto Mortovi neudělá nic dobrého.
Časem Smrť Morta naučí, jak někomu pomoci na onen svět. Je to zodpovědná práce i když se občas neobejde bez kousavých komentářů. To když je někdo rozhořčen, že pro něj Smrť nepřišel osobně, ale poslal za sebe svého asistenta. Skutečný problém nastane, když má Mort dopravit na onen svět krásnou princeznu Keli, která bude co nevidět zavražděna. V milostném pomatení smyslů zbabrá proces princeznina odchodu na věčnost, čímž se mu podaří změnit celou realitu. Princezna z toho moc velkou radost nemá, neboť uvízla někde mezi světem živých a mrtvých, a rozhodně by jí neměl ani Smrť, protože jakákoli změna reality je naprosto nepřípustná. Mort musí tuto nešťastnou situaci co nejdřív napravit. Nebude to snadný úkol, naštěstí na něj ale nezůstane sám. Pomocnou ruku mu podá ten, od koho by to nejméně čekal.

Pokud jste si v předchozích dílech oblíbili Smrtě a mrzelo vás, že se vždycky objeví jen na chvíli, než někdo "skape", mám pro vás dobrou zprávu: ve čtvrté knize Zeměplochy si ho užijete až až. Terry Pratchett vytvořil zosobnění smrti pomocí charismatického týpka s kosou a tím nejsušším smyslem pro humor, jaký si dovedete představit. I když se velká část děje odehrává především kolem Morta, já se právě nejvíc těšila na pasáže týkající se Smrtě. Užila jsem si jeho knihovnu, kde se píšou a skladují knihy lidských osudů nebo návštěvu místnosti, ve které uslyšíte pouze tiché šumění písku v přesýpacích hodinách života.

TO JE JEHO BRATRANEC, VÉVODA ZE STO HELIT. NEPATŘÍ ZROVNA K TĚM NEJPŘÍJEMNĚJŠÍM LIDEM, pokračoval Smrť. MOC ŠIKOVNÝ S JEDEM. JEŠTĚ VLONI BYL, CO SE TÝKÁ NÁROKU NA TRŮN PÁTÝ V POŘADÍ, DNES UŽ JEN DRUHÝ. TAK TROCHU SPOLEČENSKÝ HOROLEZEC, DALO BY SE ŘÍCI.

Morta řadím ke svým oblíbeným knihám Zeměplochy. Hlavní postavy jsou sympatické, děj plynule ubíhá, stále se něco děje, zkrátka čte se to moc dobře. Vlastně bych řekla, že Mort je teprve tím pravým rozjezdem Zeměplošské série. Díky Smrťovým kecům se nasmějete víc než u předchozích dílů a jako v dalších pratchettovkách i tady budete svědky razantní proměny hlavního hrdiny. Jediné, co tuhle skvělou knihu trochu kazí, je občasné používání novodobých výrazů našeho světa, které na Zeměploše působí jako pěst na oko. Pokud s Pratchettem teprve začínáte a nechcete číst celou Zeměplochu popořadě, tak Mort je jedna z těch "MUST READ" zeměplošských knih, kterou určitě můžu doporučit.

Z anglického originálu Mort vydaného v roce 1987 přeložil Jan Kantůrek.
U nás vydalo nakladatelství Talpress v roce 1994, 304 stran. 

Všechno o recenzních výtiscích

O recenzních výtiscích jsem za 3 roky zjistila plno věcí, o které se s vámi teď chci podělit. Několik z vás mi dokonce o tento článek napsalo, takže doufám, že se mi podaří vaši zvědavost uspokojit.



JAK ZÍSKAT SPOLUPRÁCI S NAKLADATELSTVÍM?

Hodně lidí, kteří začnou psát o knihách, zajímá, jak získat nakladatelství pro spolupráci. Nehledejte v tom nic složitého. V první řadě to chce mít na blogu pár recenzí, aby si nakladatelé mohli udělat obrázek o vaší práci a podle ní se rozhodnout, zda s vámi navážou kontakt nebo ne. Pak už si jen vyberete nakladatelství, jehož knihy se vám líbí a pošlete jim e-mail, ve kterém nabídnete svoje recenze. Nemusíte se vypisovat s přehnanými oficialitami, buďte jednoduše slušní, ale ať to nevypadá, že žadoníte. Nemusíte oslovovat pouze nakladatele, ale klidně i knihkupectví a knižní e-shopy. 

Pokud budou vaše recenze dobré, pravděpodobně  se vám zájemce o spolupráci ozve sám. Vy buď nabídku přijmete a domluvíte se na podmínkách nebo nepřijmete a nic se nestane. Přestože je příjemné, když se vám někdo ozve, nenechte se zaslepit radostí a nepřijímejte hned každou nabízenou spolupráci bez toho, aniž byste si řádně prošli jejich web a udělali si představu o tom, jaké knihy, e-knihy nebo audioknihy nabízejí. Je hodně nakladatelství, která se specializují pouze na určitý druh knih a pokud vám jejich nabídka nesedí (např. vydávají pouze poezii, ale vy máte rádi beletrii), neváhejte spolupráci s díky odmítnout. 

PODMÍNKY RECENZOVÁNÍ

Většinou to funguje tak, že vám nakladatel pošle knihu poštou nebo kurýrem. Vy pak máte zpravidla měsíc na to, abyste knihu přečetli, zrecenzovali, dali recenzi na blog a poslali jim e-mailem odkaz. Někteří nakladatelé si řeknou např. o odkaz na jejich e-shop, kde si mohou čtenáři knihu rovnou koupit. Zároveň dají vaši recenzi na svoje stránky, čímž vám vlastně dělají reklamu stejně jako vy jim. Tímto se dají získat noví čtenáři vašeho blogu.  Po zrecenzování si knihu můžete nechat nebo jí postoupit dalšímu recenzentovi. 

Další věc je výběr knihy. Většina nakladatelství, e-shopů a knihkupectví vás nechá vybrat si knihu podle vlastního vkusu, ale už se mi stalo, že mi poslali knihy bez toho, aniž bych si je sama vybrala. Dá se tak natrefit na zajímavé kousky, které byste jinak třeba ignorovali, ale stejně tak se může stát, že vám kniha nesedne. Pak jsou dvě možnosti. Napsat recenzi i tak nebo se domluvit s nakladatelem na výměně. 

CO KDYŽ SE MI KNIHA NELÍBÍ?
 
Samozřejmě je mnohem snazší psát recenzi na knihu, kterou jste přečetli jedním dechem, než na tu, se kterou jste se dva týdny trápili a po dočtení si museli nalejt panáka na oslavu zdárného konce. Nakladatelství poskytují knihy k recenzím především z důvodu zvýšení jejich prodeje a negativní recenze jim v tomto ohledu zrovna nepomůže. Nicméně i tak se nebojte psát recenze na knihy, které se vám nelíbí. Jednak to rozvíjí vaší schopnost poradit si s materiálem, který není úplně ideální a jednak na negativních recenzích není nic špatného. Je to zkrátka váš názor, tak se ho nebojte říct. Odradit někoho od špatné knihy je stejně dobré, jako doporučit mu skvělou. Navíc 100 lidí, 100 chutí a kdo bude mít skutečný zájem si knihu přečíst, přečte si jí i tak. Párkrát se dokonce stalo, že mě i negativní recenze motivovala k přečtení knihy, protože jsem chtěla vědět, jestli je fakt tak hrozná, když jí třeba jiný recenzent pochválil.

Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se mnou někdo ukončil spolupráci kvůli negativní recenzi, ale slyšela jsem, že se to občas děje. Stalo se mi, že nakladatelství mojí negativní recenzi nezveřejnilo, ale beru to tak, že tam jde hlavně o prodej a ačkoli svým názorem nepomůžu zrovna jim, někomu jinému, kdo přijde na můj blog, to třeba pomůže.

PŘÍSTUP BLOGERŮ vs. PŘÍSTUP NAKLADATELŮ

Recenzních výtisků se bohužel týká i jeden nešvar, který se rozmáhá v poslední době a tím jsou blogeři, kteří píší svůj blog převážně za účelem získání recenzních výtisků. Vidí v tom knihy zadarmo, takže si naberou co nejvíc spoluprací a pak píšou recenzní "rychlokvašky", kdy zkopírujou anotaci, popíšou hlavní postavy a zhodnotí to líbí/nelíbí. Z takových recenzí se toho moc nedozvíte. Někdy mám pocit, že tihle blogeři snad vyhlásili jakousi neveřejnou soutěž o to, kdo bude mít nejvíc spoluprací, přičemž ale kvalita jejich recenzí je žalostná. Sice mají k dispozici spoustu knih, ale nemohou jim věnovat tolik času, kolik by si zasloužily. Pak je logicky problém napsat přínosnou recenzi. Navíc když spousta z nich je ráda, že vůbec nějak zvládá pravopis.

Na druhou stranu proč by se tito autoři rychlokvašek měli snažit, když nakladatelství jim to žerou tak, jak to je? Myslím si, že by ze stran nakladatelství měly být vyšší nároky na úroveň recenzí. S těmi knihami si dalo práci plno lidí, takže si určitě zaslouží, aby si s nima dal odpovídající práci i ten, kdo o nich má napsat a přiblížit je tak potencionálnímu čtenáři.

MOJE ZKUŠENOSTI A KOHO BYCH DOPORUČILA?

Upřímně tuhle zběsilou blogerskou honbu za knihami nechápu. Recenzní výtisky jsem nikdy nebrala jako knihy zadarmo. Jasně, je příjemné, když vám je někdo pošle. Ale i tak vy tu knihu nějakou dobu čtete, přemýšlíte o ní, děláte si poznámky, následně trávíte čas psaním recenze, focením...váš čas má taky nějakou hodnotu a pokud chcete napsat recenzi, která má někomu pomoct při rozhodování, zda si knihu koupí nebo ne, tak jí ten čas zkrátka musíte věnovat. Zároveň je tu většinou nějaký termín, do kdy máte recenzi odevzdat, takže je v tom i jistý tlak a zodpovědnost.

Přiznám se, že mě taky na chvíli okouzlilo pozlátko recenzních výtisků, ale snažila jsem se brát si je tak, abych na každou knihu měla dostatek času. I když jsem si většinou sama vybírala, brzo mě začalo štvát, že čtu jenom knihy, o kterých musím napsat a že o nich musím napsat do toho a toho data. Přestala jsem si knihy a čtení spojovat s radostí a odpočinkem. Najednou na sobě měly nálepku MUSÍM. To jsem nechtěla, takže jsem recenzní výtisky omezila na minimum a dneska je přijímám, jen pokud mě nějaká nabídka opravdu zaujme. Píše se mi lépe, když vím, že můžu psát jen o tom, o čem sama chci a ne o tom, o čem psát musím.

Pokud se chystáte někoho oslovit s nabídkou recenzí, tak moji tři favoriti jsou HOST, Metafora a Martinus.cz. Spolupráce s nimi byla vždycky perfektní, protože u nich dělají lidé, kteří svojí práci milují a starají se o to, aby jí dělali co nejlépe. Jsem moc ráda, že jsem si to s nimi mohla vyzkoušet i když jsem nakonec zjistila, že nezvládnu vyměnit CHCI za MUSÍM.

A jaké jsou vaše zkušenosti s recenzními výtisky? Jak jste na tom s CHCI a MUSÍM?

Zimní ryby - Gregor Sander

A cenu za nejdivnější knihu letošního léta vyhrává.....Gregor Sander a jeho Zimní ryby. Když jsem přečetla první povídku, řekla jsem si: "Do háje co to je??? Vždyť to nemá hlavu ani patu." Nicméně anotace slibovala skvělou knížku, takže jsem vydržela a četla dál - zase tak tlustý to není. Jenže čím dál jsem četla, tím víc jsem si zvykala na autorův minimalistický styl a ke konci se mi to tak líbilo, že mě mrzelo, že je těch povídek jenom devět. Fakt jsem tomu přišla na chuť, chtělo to jen nenechat se odradit stylem, na který nejsem zvyklá.

 
Každá povídka v téhle knize je jako skládačka malých dílků a na čtenáři je, aby si je dal dohromady. Autor je zasadil do oblasti kolem Baltského moře od Německa po Finsko. Většinou jde o příběhy obyčejných lidí, kteří jsou z nějakého důvodu na cestě. Ačkoliv má každý příběh jiné téma, mají společnou jednu věc a tou je TOUHA. Touha být s milovanou osobou, touha vést svobodný život nebo touha po obyčejném pochopení. Gregor Sander se hodně zaměřuje na minulost a vzpomínky. Nejsilněji na mě zapůsobily povídky s odkazem na dobu, kdy bylo Německo rozdělené železnou oponou.

Od začátku jsem měla pocit, že se autor urputně snaží napodobit strohý severský styl, což se mu vlastně i zdárně dařilo. Když se řekne povídka, představíte si nejspíš úvod do příběhu, zápletku a nějaké ukončení. Tady je to jinak. Sanderovy povídky jsou pouze jednoduchá sdělení, jako když chcete říct něco nahlas jenom proto, abyste si dokázali, že je to skutečné. Líbilo se mi, jak obratně autor dokázal pomocí několika přesných tahů nastínit celý příběh. Díky tomu jsem si sama začala domýšlet a odůvodňovat chování jednotlivých postav. Nebylo to lehké čtení a nemůžu říct, že by mě Zimní ryby oslnily na základě děje, ale forma, jakou je tato kniha napsaná, se mi líbila moc. Je to zase něco jiného a ráda jsem si zdokonalila svůj literární přehled.

Z německého originálu Winterfisch vydaného v roce 2011 přeložila Tereza Semotamová.
U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 166 stran.

Skoro směšná story - Ned Vizzini

Patnáctiletý Craig Gilner je jako spousta teenagerů dnešní doby. Nadaný, inteligentní, ale přesto nespokojený. Tak urputně dřel, aby se dostal na jednu z nejprestižnějších škol v New Yorku, až mu unikl fakt, že na tu školu bude muset později i chodit. Tvrdá realita na něj dopadne plnou vahou a Craig zjistí, že verva, s jakou se do studia pustil na začátku, je dlouhodobě neudržitelná. Stres z povinností mu brzy začne přerůstat přes hlavu. Úkoly se kupí, dostavuje se deprese, frustrace z vlastní neschopnosti, najednou se ocitá v pasti. Každý problém má nějaké řešení. Bohužel Craig si jako východisko vybere tu nejhorší možnou cestu: sebevraždu. 

Být ambiciózní a zároveň líný je hodně nemilá kombinace, která přivedla už spoustu lidí do neštěstí. Nicméně u Craiga převládne jeho zodpovědné já a nechá se hospitalizovat na psychiatrickém oddělení místní nemocnice. Tam má spoustu času na přemýšlení a po seznámení s místním osazenstvem zjišťuje, že je úplně jedno, jak moc se cítíte mizerně. Vždycky se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř.


Ze začátku mě štvalo, že je tato kniha označována nálepkou YA. Skoro směšná story totiž výrazně převyšovala všechno, co jsem z žánru YA zatím přečetla. Až s postupem děje jsem uznala, že toto zařazení je oprávněné a žánr YA, který jsem neměla ráda, se mi tak ukázal v novém, lepším světle. Smysl knihy vidím hlavně v jejím poselství mladým lidem, kterým sděluje, že není hanba požádat v případě potřeby o pomocnou ruku.

S Craigem se jako čtenáři snadno ztotožníte v jakémkoli věku, protože kdo si v pubertě neprošel nějakým depresivním obdobím? Co mě trochu zamrzelo byl fakt, že Ned Vizzini , ač měl sám zkušenosti s klinickou depresí (bohužel v roce 2013 spáchal sebevraždu), předložil příběh, který chcete slyšet. Ukázal nám pouze to, jak by to mělo vypadat. Ve srovnání s realitou působí jeho kniha naivně a nedůvěryhodně. Hned vám řeknu proč. 

Začnu od Craigova příchodu na psychiatrické oddělení. Tohle je nejklidnější psychiatrie, jakou si dovedete představit! Nikdo nedělá dusno, nevyvádí, nevznikají žádné konflikty. Pacienti jsou vlastně parta milých lidí, kteří nejsou z nějakého důvodu spokojeni se životem a sem si přišli popřemýšlet. Nikomu nepřipadá zvláštní, že se kluk, který byl ještě před hodinou odhodlaný spáchat sebevraždu, najednou s každým vesele vybavuje a jako pozorovatel máte pocit, že vznikají přátelství na celý život. Nevím, jak funguje americké zdravotnictví, ale podle této knihy je zaručeným lékem na dlouhotrvající depresi pětidenní pobyt na cvokárně a hlavně nevysazovat předepsanou medikaci! Ten důraz na léky je skutečně zarážející. Možná je v Americe normální, že všichni berou antidepresiva a nikdo se nad tím nepozastavuje, ale v našich končinách si to neumím dost dobře představit. Pokud je to všechno tak jednoduché, jakto že už dávno nevznikl ráj na zemi, kde nikdo depresemi netrpí? 

I přes všechny moje ne úplně pozitivní postřehy, které jsem popsala výše, je Skoro směšná story kniha, která se mi velmi dobře četla. Zaujalo mě i pár trefných názvů, např. chapadla (věci, které vás otravujou)  a cyklení (když máte milion myšlenek a snažíte se jim dát nějaký řád), ale zkrátka od člověka, který to všechno sám zažil, bych čekala mnohem hlubší a podrobnější rozbor celé věci. Sice někdo může namítat, že to do knih pro teenagery nepatří, ale já bych se toho vůbec nebála. Teenageři jsou téměř dospělí lidé a nemám strach z toho, že by to nepochopili. Naopak, knihy tohoto typu bych jim zaváděla nitrožilně, kdyby to šlo. Čistě preventivně.

Z anglického originálu It´s Kind of a Funny Story vydaného roku 2006, přeložila Markéta Polochová. 
U nás vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015, 432 stran. 

Svědkyně ohně - Lars Kepler

Po velkém zklamání z Paganiniho smlouvy jsem byla zvědavá, jestli i třetí Keplerovka bude propadák. Nebyla. Mám radost, protože detektiva Joonu Linnu jsem si vážně oblíbila. Svědkyně ohně mě mile překvapila a snad překvapí i vás.

V Birgittině dvoře, speciálním zařízení pro problémové dívky, došlo ke dvěma vraždám. Obětí se stala vychovatelka dívek Elisabeth a jedna z chovanek, patnáctiletá Miranda. Okolnosti vražd jsou více než podivné, obě totiž byly spáchány zcela rozdílně. Prvotní podezření padá na Vicky, jednu z nejagresivnějších chovanek domova, která náhle zmizela. Vzhledem k rozdílnosti provedení vražd by mohla mít komplice. Nebo je tu ještě někdo úplně jiný, kdo by měl motiv? Aby toho vyšetřovatelé neměli málo, spiritistka Flora Hansenová tvrdí, že jim může s vyšetřováním pomoci, jelikož je v kontaktu s duchem zemřelé dívky.


Pořád nemůžu přijít na to, proč se Joona Linna nemůže dostat k vyšetřování klasickou oficiální cestou. Svou práci si zásadně vybírá sám a prochází mu to, i když jeho nadřízení z toho nijak nadšení nejsou. Tentokrát nemohl případ vést kvůli pracovnímu pochybení souvisejícího s Penelope Fernandezovou (Paganiniho smlouva). I když byl postaven dočasně mimo službu, vymohl  si alespoň funkci odborného pozorovatele. Jenže to by nebyl Joona, kdyby zůstal jenom u pozorování.

Hned po vraždách jsem měla jednoho adepta na vraha a na konci se můj odhad potvrdil jako správný, takže se velké překvapení nekonalo, ale i tak to napětí a rozuzlení stálo za to. Co mi v knize trochu vadilo, byla postava spiritistky Flory Hansenové. Taková duševně slabá a nebohá osoba by mě o svých nadpřirozených schopnostech určitě nepřesvědčila. Navíc z jejího jednání je jasné, že jde o víc než o kontakt s duší zemřelé. Další věcí je již zmiňovaná zápletka s postavením Joony mimo službu. Zbytečnost. Tohle okecávání zdržuje od napínavého děje, což je vždycky nepříjemné, zvlášť, když je kniha "žravá".

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale Svědkyně ohně se mi zdála lépe rozvrstvená a propracovaná než Hypnotizér a Paganiniho smlouva. Možná je to tím, že v Keplerových knihách ten vývoj spisovatelů bije do očí víc než v jiných. Strašně se mi jejich rukopis líbí a s každou knihou se lepší. Ve Svědkyni ohně se objeví víc dějových linek než v předchozích dvou knihách. Naštěstí jsou ale napsané skvěle, takže čtenáři nehrozí, že ztratí nit. Přiznávám, že Keplera čtu hlavně kvůli Joonovi. V tomto díle je jeho život zase o něco víc přiblížen, ale zároveň znovu obestírán tajemstvím, které je pro mě velkou lákačkou na další knihu s názvem Písečný muž.

Ze švédského originálu Eldvittnet, vydaného poprvé v roce 2010, přeložila Azita Haidarová.
U nás vydalo nakladatelství HOST v roce 2012, 528 stran

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda - Robert.L.Stevenson

Doktor Jekyll a pan Hyde jsou už literární pamětníci. Jejich příběh je tak profláklý, že většina z vás ví, o co jde, aniž by tu knížku vzala kdy do ruky. I já jsem donedávna znala pouze matnou osnovu tohoto příběhu o souboji dobra se zlem.  Přečetla jsem si to, až když se mi do rukou dostalo vydání s ilustracemi argentinského výtvarníka Maura Cascioliho.


Protože jsem znala obsah, myslela jsem, že si čtení už příliš neužiju. Nakonec mě to strašně chytlo a bylo to skvělé. Příběhy ze staré Anglie miluju, jsou vždycky buď krásné nebo ponuré. Ponurá atmosféra je podle mě jeden z nejlepších prvků, které může spisovatel příběhu poskytnout.  Ovšem musí to umět, aby to nepůsobilo vynuceně. Robert L.Stevenson se skutečně předvedl, protože tahle kniha je mrazivá od prvního do posledního písmene. Budete z ní mít neodbytný pocit, že se na vás odněkud z koutku dívá vaše horší já a potutelně se usmívá.
Hlavní aktéři jsou takřka do jednoho podivíni. Autor je vykreslil velice reálně, o to víc znepokojivě působí. Hlavní myšlenkou knihy je tvrzení, že každý člověk v sobě má dvě bytosti. Dobrou a špatnou, z nichž jedna vždy převládá. Dobrácký doktor Jekyll objeví lektvar, po kterém nad ním přebírá vládu jeho podlé já. Svoboda, kterou tím získává, je tak omamná, že nad ní brzy ztrácí kontrolu a dostává se do obrovských problémů.


V ději dochází k mnoha dramatickým zvratům a kniha má zkrátka šťávu od začátku do konce. Naštěstí rozuzlení celého příběhu je méně známé než námět rozdvojené osobnosti, takže čtenář  určitě není ochuzen o hlavní moment překvapení. Líbí se mi, že většina klasických knih nese nějaké užitečné poselství z doby, kdy vycházela především taková díla, ve kterých se autor snažil čtenáři sdělit a předat něco podstatného. Spoustě lidem klasika zavání nudou, ale v tomto případě jde o tak skvělé a nadčasové zpracování, že nuda je to poslední, co hrozí.

Z anglického originálu The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde vydaného poprvé v roce 1886 přeložila Radka Knotková.
Vydání na fotce je od nakladatelství B4U Publishing z roku 2014, 128 stran.

Terry Pratchett - Čaroprávnost

Umírající mág Podomní Kšaft přichází do vesničky Kyselá Prdel, aby podle tradice předal svou kouzelnickou hůl osmému synovi osmého syna, který se má právě narodit. Předání proběhne podle plánu až na to, že se senilní mág zapomene přesvědčit, zda je narozené dítě skutečně chlapec. Když zjistí, že svou hůl svěřil děvčeti, je už na změny pozdě. Jenže na Zeměploše se od pradávna může mágem stát pouze muž. Dcera dostane jméno Eskarina a jak vyrůstá, objevuje mágovu hůl i přirozený talent pro magii. Ani jedno z toho ovšem neumí ovládat. Až když dojde k několika nepěkným karambolům, ujímá se Esk  Bábi Zlopočasná s úmyslem vychovat z ní čarodějku. Bohužel magická síla, kterou disponuje Esk, je úplně jiná než ta, kterou používají čarodějky. Bábi dobře ví, kde by se Esk naučila svou magii ovládat. Na Neviditelné univerzitě v Ankh-Morporku. Jenže tam nikdy žádná žena ani nevkročila, natož aby tam studovala.


Čaroprávnost je třetí knihou Zeměplochy, ale na předchozí dvě už nenavazuje. Má samostatný děj a jak částečně napovídá název, řeší rovnoprávnost mužů a žen. V první části knihy se Bábi snaží naučit Esk základům čarodějnictví, zatímco druhá část popisuje jejich cestu do Ankh-Morporku. Po celou dobu čtení se budete bavit tradiční pratchettovskou satirou skutečného světa, ale hlavní postavy poznáte naplno až v druhé polovině knihy. Bábi si nejspíš zamilujete na první dobrou, protože její vyřídilka a často pěkně zlomyslný humor vás nejednou rozesměje. Jako životem protřelá čarodějka používá selský rozum a snaží se ho vštípit i Esk. Ta je na svých 8 let předčasně vyspělá a naprosto nebojácná, což jí občas přivádí do nesnází. Nicméně i tak si jde tvrdohlavě za svým cílem stát se první studentkou magie.


Zeměplošské knihy, ve kterých vystupují čarodějky, patří k mým oblíbeným, ale zrovna Čaroprávnost řadím k těm slabším. Moc mi nesedí Esk, která se vůbec nechová na svůj věk i když samozřejmě jako každé dítě vyvádí občas lotroviny a dává Bábi pořádně zabrat. Bábi je naopak skvělá, taková drsná babička se zlatým srdcem, skoro jako moje vlastní. Naprosto si mě získala a je to jeden z mých TOP charakterů na Zeměploše. Stejně jako v dalších Pratchettových knihách i v Čaroprávnosti najdete pár nadčasových myšlenek a mouder, ve kterých se odráží kus každého z nás.

Z anglického originálu Equal Rites vydaného nakladatelstvím Victor Gollancz Ltd. v Londýně roku 1987 přeložil Jan Kantůrek.
U nás vydalo nakladatelství Talpress v roce 1994, 284 stran. 

Amazonie - James Rollins

V amazonské džungli se ztratila výprava biologa Carla Randa. Jejím cílem bylo získání přírodních léků od místních šamanů. I přes rozsáhlé pátrací akce se nepodařilo nikoho z výpravy najít, ať už živé nebo mrtvé. Když se po 4 letech z džungle vypotácí zbědovaný polonahý muž, je identifikován jako Gerald Clark, voják speciální jednotky a zároveň jeden z členů Randovy výpravy. Bohužel zemře dřív, než stačí komukoliv objasnit, co se s výpravou stalo. Místní šaman se vyděsí, když na jeho těle objeví znamení obávaného kmene Ban-ali.  Po odevzdání těla úřadům je zjištěna další znepokojivá skutečnost: dle záznamů přišel Gerald Clark v jedné z předchozích misí o ruku, ale nyní má obě ruce zcela v pořádku. Podle DNA se o jinou osobu prokazatelně jednat nemůže. Objevila snad Randova výprava nějakou zázračnou regenerující látku? Pokud ano, znamenalo by to  revoluci v medicíně. Po stopách Geralda Clarka je tedy vyslán další tým vědců s úkolem objasnit, co se stalo s první výpravou a zároveň získat onu látku pro další výzkum. Bohužel ne všichni se vydávají do džungle se šlechetným úmyslem pomoci lidstvu.


James Rollins je známý tím, že chrlí knížky jako na běžícím pásu. Ten chlap je bez nadsázky knižní fabrika. Než jsem ho začala číst, bála jsem se, že půjde o kvantitu na úkor kvality, ale nic takového se naštěstí nekonalo. Jeho knihy se čtou v podstatě samy. Hned na prvních stránkách jste nemilosrdně vztaženi do děje, seznámeni s osudy a charaktery hlavních postav, žádné zdlouhavé rozjezdy ani hluchá místa. Popisy jsou často tak živé, že máte pocit, jako byste sledovali film.

Amazonie je perfektní thriller pro chvíle, kdy chcete vypnout a na moment uniknout z reality. Uspokojí většinu požadavků, jaké na takovou knihu můžete mít. Napětí, záporáci, boj o život, zmutovaná zvířata, mystická kletba, romantická zápletka, taje člověkem netknuté přírody, to všechno v knize najdete. Nepředvídatelný a originální konec je jako třešnička na dortu. Hlavní postavy působí opravdově, nicméně během příběhu se vyskytne několik sci-fi prvků, kdy si realisté možná řeknou, že tohle je už přes čáru. To je jediné, co bych knize vytkla - vážně pojatý začátek v kontrastu s přehnaně neuvěřitelnými sci-fi pasážemi. Příběh i přesto plyne svižně, neustále se něco děje, takže nuda čtenáři určitě nehrozí. Další věc, na kterou bych chtěla upozornit především slabší povahy, je velká brutalita některých scén. Zejména z těch, kde vystupuje sadistická šamanka, by vám nemuselo být úplně dobře.

Styl psaní Jamese Rollinse mi vzdáleně připomíná styl Dana Browna, ale to je asi jen můj subjektivní dojem. Amazonii a Rollinsovy knihy vůbec bych doporučila těm, kteří mají rádi příběhy z míst, o kterých se běžně nepíše. Fanoušci fantasy nebo sci-fi jsou zvyklí na různé magické a netradiční světy, ale Amazonie nám dává tak trochu echo, že ta největší tajemství se možná skrývají v neprobádaných koutech naší planety.

Z anglického originálu Amazonia, vydaného poprvé v roce 2002, přeložil Zdík Dušek.
U nás vydalo nakladatelství BB/art v roce 2008, 405 stran.

Ve službách zla - Robert Galbraith


Na třetí knihu Roberta Galbraitha alias J.K.Rowlingové jsem se moc těšila, protože předchozí dvě - Hedvábníka a Volání kukačky - jsem přečetla jedním dechem. Navíc hned po vydání Ve službách zla se objevilo mnoho kladných reakcí. Mnozí tvrdili, že z dosud vydaných knih Roberta Galbraitha je tahle nejlepší. Do čtení jsem se tedy pustila s velkou chutí, ale nadšení se k mému údivu nekonalo. Vlastně to bylo docela velké zklamání.

Tentokrát budou mít detektiv Cormoran Strike a jeho asistentka Robin na vyšetřování zločinu zvláštní zájem, neboť budou do případu osobně zapleteni. Strikově asistentce Robin dorazí poštou do kanceláře balík, ve kterém je uříznutá noha. Po bližším prozkoumání Strike zjistí, že zásilka byla původně určena jemu a začne tedy přemýšlet, kdo a proč se snaží tímto hrůzným činem získat jeho pozornost a samozřejmě také, kdo je majitelem nohy. Pronásleduje Strika snad nějaký stín z minulosti? Možná vlivem slávy zapomněl na nevyřízené účty...


Hned na začátku mě kniha zklamala neatraktivním prostředím, ve kterém se děj odehrává. Žádné nakladatelství ani modelingová sféra, tentokrát zůstaneme pěkně v kanceláři a v terénu na ulici. Objevuje se zde více dějových linek, než v předchozích knihách, protože potencionální pachatelé jsou rovnou tři a navíc přímo ze Strikova okolí. Také je výrazněji zacíleno na soukromé životy Strika a Robin. Vzhledem k povaze případu je to asi do jisté míry logické, nicméně odněkud zpovzdálí jakoby stále vykukoval zárodek jejich milostného vztahu, který v detektivní zápletce působí rušivě a poněkud otravuje čtení. Líbí se mi, když je detektivka čistá. Jakmile se v ní objeví nějaká podobně úžasná "špetka romantiky", mám pocit, že autor neví, co dál a hledá něco, čím by čtenáři tzv. zavřel hubu, než domyslí další vývoj. Bylo mi mnohem příjemnější, když Strike s Robin řešili cizí případy a jejich soukromí nebylo tolik rozebíráno. Zápletka, ve které figurují uříznuté končetiny a narušený magor je dostatečně drastická a dobrá. 


Další věc je rozsah knihy. Už na straně 300 mi příběh přišel dlouhý. Strike se pořád honí od čerta k ďáblu, do toho řeší vlastní soukromí, Robin je většinu času nakvašená buď na Strika nebo na svého snoubence a to všechno se omílá pořád dokola. Kromě toho, že Strikův energetický příjem zajišťuje výhradně pivo a fish&chips  a že Robin je v podstatě citlivá holka, která měla v dětství poníka a růžový pokojíček, jsem z této části knihy nezískala žádnou užitečnou informaci. Příběh odsýpá na můj vkus moc pomalu a na bezmála 600 stran mi přijde opravdu zbytečně zdlouhavý, k čemuž ještě přispívá autorova/autorčina vášeň pro detailní popisy.


Upřímně nevím, co bych knize pochválila, protože pro mě to je zaručeně nejhorší kousek od Galbraitha a jsem ráda, že jsem to vůbec dočetla. Líbila se mi snad jen nepředvídatelnost ohledně vraha, jehož odhalení bylo velkým překvapením. Konec knihy mě ale taky nijak extra neuspokojil. Kdyby se zločin stal osobě A a vyšetřovala ho osoba B, byla by to skvělá detektivka, ale tenhle model, kdy je detektiv osobně zainteresován do případu, se mi prostě nelíbí.

Z anglického originálu Career of Evil přeložil Ladislav Šenkyřík
Vydalo nakladatelství Plus v roce 2016, 571 stran

Jméno růže - Umberto Eco

První román Umberta Eca popisuje paměti, které vypráví starý benediktinský mnich Adso z Melku. Příběh začíná před mnoha lety, kdy ještě jako novic doprovází svého učitele Viléma z Baskervillu na jakési diplomatické cestě. Během této cesty se stanou hosty v italském opatství vysoko v horách. Místní opat se s důvěrou obrací na Viléma a vzhledem k jeho zkušenostem mu svěřuje vyšetřování neobjasněného úmrtí, k němuž nedávno došlo. Když za téměř hororových okolností zemřou další lidé, upustí Vilém od domněnky, že první mrtvý spáchal sebevraždu a začne hledat vraha. Kdo tak nemilosrdně sprovodil mnichy ze světa a kvůli čemu? Stopa vede do labyrintu největší knihovny tehdejšího křesťanského světa....


Jméno růže je kniha, která trpí těžkou krizí identity. Obecně je sice označována za historický román s prvky detektivky, ale stejně tak by mohl být filozofický nebo sociálně-politický. Lze jí tak pojmout mnoha způsoby. Mě nejvíc zaujala detektivní zápletka, ale jako kdybych měla pykat za zvolení nejjednodušší varianty, přišlo mi, že autor cíleně sabotuje zvědavost, kterou ve čtenáři tato zápletka vyvolává. Vždycky se v tu nejnevhodnější chvíli začne zabývat úvahami o náboženství, vědeckými objevy nebo zásadními tématy středověku, do něhož je celý příběh zasazen. Pro někoho je to možná příjemné dokreslení děje, ale mně tyto vsuvky úplně nevyhovovaly. Není to tak, že by mi ty doplňující informace přišly zbytečné, to rozhodně ne. Z některých autorových slov jsem přímo unešená, dokázal jednoduše popsat složité věci, ale radši bych si o nich přečetla samostatně, ne během detektivního příběhu. Občas mívám pocit, že některé knihy by mohly být poloviční, ale tady by mi vyhovovala spíš jedna navíc. Na druhou stranu je to asi metoda cukru a biče. Autor vás nutí mít zapojený mozek na 400%, protože se musíte soustředit na několik odlišných linek, ale za odměnu vám předhodí takovou geniální nádheru, kterou si budete chtít přečíst několikrát, abyste se nabažili.

Podle jména Vilém z Baskervillu může čtenáře napadnout, že jako inspirace autorovi posloužilo dílo Arthura Conana Doyla. Tato teze nejspíš nebude daleko od pravdy, protože Vilém z Baskervillu stejně jako Sherlock Holmes je vzdělaný muž a zdatný detektiv, který používá dedukční metodu, má skvělé pozorovací schopnosti a dokáže přesvědčivě argumentovat. Ač sám patří k řádu františkánů, věří, že používání vlastního rozumu je pro člověka přínosnější, než víra v Boha. Zároveň je patrná jmenná shoda Vilémova společníka Adsona s dr. Watsonem, i když osobnostně jsou každý jiný.


Kniha Jméno růže je jako stvořená pro ty, kteří milují výzvy. Patří k nejnáročnějším a zároveň nejkrásnějším knihám, které jsem četla. Má co nabídnout milovníkům historie, především období středověku, které popisuje bez přikrášlování. Stejně tak pojednává o otázkách křesťanství a rozvádí i mnohé životní filozofie, kterými se lidstvo zabývá dodnes. Třešničkou na dortu je Adsonova malá ale o to výraznější milostná zápletka. Jde o knihu, která zanechá hluboký otisk a její myšlenky mnohým zůstanou v hlavě ještě dlouho po dočtení.

Z italského originálu Il nome della rosa vydaného nakladatelstvím Bompiani v roce 1980 přeložil Zdeněk Frýbort.
Moje vydání je z roku 1985 od nakladatelství Odeon, 498 stran.
Podle knihy byl natočen v roce 1986 i stejnojmenný FILM v hlavní roli s Seanem Connerym. 

Poslední aristokratka - Evžen Boček

Zdroj: Google
Po pádu komunismu je hraběti Františku Antonínu Kostkovi žijícímu v New Yorku vrácen v restituci zámek Kostka. S manželkou Vivien a dcerou Marií přijíždí tedy do Čech převzít staré rodinné sídlo. Po nevydařeném pokusu  přepravit do Čech zpopelněné předky (v sáčcích od arašídů) je šlechtická rodina  téměř finančně zruinována. Nezbývá nic jiného, než si pro začátek půjčit peníze a pokusit se přilákat do zámku návštěvníky.

Už při prvním setkání se zámeckým personálem je jasné, že to nebude snadný úkol. Kastelán nesnáší lidi, zahradník je  hypochondr a kuchařka si pro změnu  ráda přihne. Ono ani šlechtická rodina není bez flíčku: hrabě by si nechal pro pětník koleno vrtat a hraběnka věří na duchy. Jejich devatenáctiletá dcera Marie se snaží zachovat si chladnou hlavu, ale i ona má co dělat, aby  se ve společnosti ostatních obyvatel zámku nezbláznila.

Na to, že jsem od knihy neměla žádná velká očekávání, jsem byla až překvapená, jak mě bavila. Kniha je psána formou deníkových zápisů Marie III..  Děj nabere rychlý spád hned na začátku a po zbytek knihy se už jen vezete vtipným příběhem. Humor je dávkován konstantně, takže se nemusíte bát hluchých míst. Výtku bych měla k hlavním postavám, které mohly být výraznější. Sama autorka deníku Marie III. mi přišla na svůj věk zbytečně upjatá i když drobný smysl pro humor měla. Nejvíc se mi líbil asi hrabě, který v záchvatech skrblictví předváděl neuvěřitelné kousky. Kromě spousty komických situací dostanou prostor i vážnější myšlenky jako např. fungování zámku jako kulturní památky nebo rozdíl mezi dnešní  dobou a minulostí, kdy se na zámcích normálně žilo. Dobře vypíchnuto je v knize čecháčkovství, hlavně neochota ke změnám i kdyby měly být pozitivní. 
Jako inspirace autorovi posloužilo nejspíš i vlastní povolání, profesí je totiž kastelán.  Poslední aristokratka je odpočinková, nenáročná kniha, která si neklade za cíl nic jiného, než pobavit čtenáře a to myslím splňuje na jedničku. Dostala dokonce cenu Miloslava Švandrlíka za nejhumornější knihu roku 2012.
Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2012, 244 stran

Terry Pratchett - Barva kouzel/Lehké fantastično


Jelikož jsem velká fanynka Terryho Pratchetta, rozhodla jsem se udělat blogový seriál o jeho knihách, o Zeměploše a zkrátka o všem, co se tohoto skvělého fantasy světa týká. Vzhledem k tomu, že cyklus Úžasná Zeměplocha zahrnuje více než 40 knih, bude to běh na dlouhou trať. To ale vůbec nevadí. Naopak. Díky výbornému překladu pana Kantůrka jsou tyto knihy mimořádně čtivé a kdo má rád fantasy ve spojení s poctivou dávkou černého humoru, bude je číst jedním dechem.

CO JE TO VLASTNĚ TA ZEMĚPLOCHA?
Zeměplocha je placka světa, kterou na svých bedrech nesou čtyři sloni stojící na krunýři obrovské vesmírné želvy A´Tuin. Kromě nezvyklých fyzikálních vlastností přispívá k netradičnosti tohoto světa fakt, že ho ovládá magie a řada šílených hrdinů s velmi svérázným smyslem pro humor. 

Zdroj: Google

BARVA KOUZEL
Do největšího a zároveň nejsmradlavějšího města na Zeměploše Ankh-Morporku přijíždí Dvoukvítek, první zeměplošský turista. Doprovází ho Zavazadlo, temperamentní žijící kufr na nožičkách, který bez milosti ztrestá každého, kdo se na jeho pána byť jenom škaredě podívá. Turista se dorozumívá pomocí slovníku a neví nic o místní chabé měně. Všude platí ryzím zlatem, jak je zvyklý z domova. Zpráva o přítomnosti většího množství  zlata se po Ankh-Morporku okamžitě rozkřikne a tato skutečnost značně zaujme cech zlodějů a vrahů. 

V hospodě U Prokopnutého bubnu se turista seznámí s Mrakoplašem, nedostudovaným, ale zato jazykově nadaným čarodějem, kterého si za několik zlaťáků najme jako průvodce. Když Mrakoplaš sevře v rukou zlato, za které by si mohl koupit půlku Ankh-Morporku, v hlavě už má plán, jak se s penězi elegantně vytratí. Tomu zabrání Patricij, který rozhodně stojí o zachování dobrých vztahů s Agateánskou říší, odkud Dvoukvítek pochází. Velice důrazně proto doporučí čaroději, že by se ve svém vlastním zájmu měl postarat o to, aby se turistovi nic nestalo. Bohužel to nebude vůbec snadný úkol. Dvoukvítek je naivní dobrák, který lační po dobrodružství. Zároveň si ale nepřipouští žádné nebezpečí, čímž přivádí ukázkového zbabělce a poseru Mrakoplaše k šílenství.  Na pouti s těmito dvěma výtečníky se  dostanete do mnoha zdánlivě neřešitelných situací. Setkáte se s trolly, draky, hrdiny, démony, a dokonce i se samotným Smrťem. Hlavní slovo bude mít samozřejmě magie.


LEHKÉ FANTASTIČNO
Když se na nebi objeví podivná červená hvězda, která se každým dnem přibližuje, Zeměplochu zachvátí panika. Jedinou možností, jak zabránit katastrofě, je použití osmi velkých zaklínadel z Oktáva - grimoáru samotného stvořitele. Naneštěstí v knize jedno ze zaklínadel chybí. Kdysi totiž Oktávo otevřel jeden ze studentů Neviditelné univerzity. Při té příležitosti zaklínadlo uteklo a usídlilo se mu v hlavě. Odtud pak začalo vyhánět všechna ostatní zaklínadla, díky čemuž se z něho stal naprosto neschopný čaroděj. Jak už asi správně tušíte, tím studentem byl Mrakoplaš.

V druhé části svojí cesty se Mrakoplaš s Dvoukvítkem ocitnou v hledáčku mágů z Neviditelné univerzity. Ten, kdo vysloví osm velkých zaklínadel, získá totiž obrovskou moc. Toho jsou si mágové dobře vědomi, ale pokud jedno zaklínadlo chybí, je tento jejich plán poněkud ohrožen. Naši dobrodruzi se ovšem nehodlají vzdát bez boje. Na jejich cestě je navíc teď doprovází jeden z nejobávanějších hrdinů Zeměplochy. A s tímhle bezzubým vzteklým dědkem není radno si zahrávat.


NESMRTELNÝ TERRY PRATCHETT
Zeměplocha je jedním z nejdokonalejších fantasy světů, jaký vám současná literatura může nabídnout. Jeho rozsáhlost a originalitu podtrhuje skvělý anglický humor, který je místy možná trochu drsnější než obvykle. Nenechte se zmýlit barevnýma pohádkovýma obálkama od ilustrátora  Joshe Kirbyho, o pohádky skutečně nejde.  Na stránkách Pratchettových knih se seznámíte s mnoha zajímavými postavami, z nichž žádná není nudná ani "normální". Barva kouzel a Lehké fantastično jsou z celého cyklu Úžasné Zeměplochy první a zároveň jediné dva díly, které na sebe přímo navazují. Další knihy už mají samostatný děj, takže je v podstatě jedno, kterou začnete. Pro lepší orientaci vám doporučuju číst je popořadě, protože postavy z jedné knihy se někdy objevují i v dalších dílech, ale zase to není tak, že byste si kvůli tomu čtení neužili.

Zeměplocha začala vycházet v roce 1983. Od té doby si získala miliony příznivců po celém světě a několik knih bylo dokonce zfilmováno. Terry Pratchett je dodnes jedním z nejprodávanějších fantasy autorů a i když nás tento geniální spisovatel v březnu 2015 navždy opustil, dílo, které tu po sobě zanechal, je úžasné a nesmrtelné. Věřím, že jeho knihy pobaví ještě několik generací.

Barvu kouzel přeložil z anglického originálu The Colour of Magic Jan Kantůrek
Vydalo nakladatelství Talpress v roce 1993,  290 stran
Lehké fantastično přeložil z anglického originálu The Light Fantastic Jan Kantůrek
Vydalo nakladatelství Talpress v roce 1993,  236 stran

Vražda v Orient-Expressu - Agatha Christie


Agatha Christie je královnou anglické detektivky. Její romány se překládají do mnoha jazyků po celém světě. Vražda v Orient-Expressu je jedním z nejznámějších případů Hercula Poirota, excentrického detektiva z Belgie. Inspirací pro tuto knihu se autorce stala její vlastní cesta Orient-Expressem, kdy stejně jako v knize vlak z Iráku do Anglie uvízl ve sněhové závěji. 

Orient-Express přijíždí několikrát ročně do Prahy na Smíchovské nádraží. Kdy tu bude příště můžete zjistit ZDE
Hercule Poirot se musí urychleně vrátit ze Sýrie do Londýna kvůli jednomu ze svých případů. Jako nejrychlejší a nejpohodlnější se jeví Orient-Express. Nejprve to vypadá, že vlak je zcela obsazen, což nebývá touto dobou zvykem. Po několika peripetiích Poirot nakonec místo ve vlaku získá i když soukromé kupé je mu přiděleno až po připojení dalšího vagonu v Bělehradě. Noc v novém kupé ovšem není nijak klidná. Poté, co vlak zapadne v závěji, nemůže Poirot usnout. Stále ho ruší nějaké zvuky z vedlejšího kupé a později následuje uprostřed noci šrumec na chodbě. Jedna z pasažérek tvrdí, že byl u ní v kupé cizí muž. 

Druhý den ráno je v sousedním kupé objeveno mrtvé tělo milionáře Ratchetta, nepříjemného člověka, který v ostatních cestujících vzbuzoval neklid už na pohled. Okamžitě je jasné, že došlo k vraždě. Jenže vlak stojí stále v závěji, tudíž logicky vzniká podezření, že vrahem je někdo z pasažérů. Policii není možné přivolat, a tak se vyšetřování ujímá sám Poirot. Při výslechu pasažérů je seznámen s několika svědectvími, která si ale vzájemně odporují. Tím vzniká větší a větší zmatek. Jak si s tímto oříškem poradí Poirotovy malé šedé buňky? 


Na začátku se seznámíte se všemi cestujícími a budete mít pocit, že rozdílnější skvadru lidí jste potkat nemohli. Každá z postav je charakteristická něčím, co přitahuje pozornost. Sofistikovaná ruská hraběnka Dragomirovová, její německá služebná, maďarský diplomatický pár, italský podnikatel nebo onen velmi nepříjemně působící Američan Ratchett se svým komorníkem. Příběh má nádhernou starobylou atmosféru, která je doplněná jemným humorem. Líbilo se mi, že se autorka nevyžívá v krvavých scénách i když se to přímo nabízí. Popis samotné vraždy vyjde na několik málo řádků a je velice střízlivý. Poirot tradičně zůstává nad věcí a do popředí děje místo brutálního zločinu vstupují jeho úvahy a myšlenky. Ačkoli se na vás v poměrně krátkém čase nahrne mnoho nových informací, v příběhu se neztratíte. Posloupnost událostí vám zůstane jasná. Děj je dynamický a zároveň nepředvídatelný, což vás udrží v napětí až do konce. A že ten konec stojí za to. Bude váš kandidát na vraha ten pravý nebo zjistíte jako já, že jste celou dobu jenom slepě tápali uličkami vlaku?

A tady ho máte i s průvodčím. 
Z anglického originálu Murder on the Orient Express přeložila Eva Kondrysová.
Originál vydán poprvé v roce 1934 nakladatelstvím Collins Crime Club v Londýně, na fotce je vydání Knižního Klubu z roku 2002, 224 stran. 

Svět knihy 2016 - 12. - 15. května


Ahojte, dneska vám přináším report ze Světa knihy 2016, největšího knižního veletrhu u nás. Jde o knižní akci, kterou si žádný pořádný knihomol nemůže nechat ujít a pokud musí, určitě v noci tajně brečí do polštáře. Letošním čestným hostem Světa knihy jsou severské země. Jejich literatura je oblíbená hlavně mezi příznivci detektivek, ale k vidění a slyšení byla i klasická severská díla včetně knížek pro děti. Milovníkům literatury mají seveřani rozhodně co nabídnout. 

Jejich stánek na veletrhu je designově úžasný a nepřehlédnutelný. Organizátoři při jeho návrhu spolupracovali s Fakultou architektury ČVUT, odkud dostali zhruba 50 nápadů. Jako vítěz byla vybrána tato jednoduchá kartonová stavba v barvách severských vlajek. Autorkami jsou slečny Markéta Rádková a Monika Fišerová. Inspirací pro tento návrh byl šetrný přístup severských zemí k životnímu prostředí. Oproti stánkům čestných hostů Světa knihy v minulých letech tento rozhodně vybočuje z řady. Je to velmi příjemná a zajímavá změna, která jistě přiláká spoustu lidí. Teď už fotky a pár slov k nim. 





Vždycky se hrozně vztekám, když v knihkupectví dojdu do oddělení cizojazyčné literatury a vidím ty nádherné obálky, které u nás nejsou k dispozici. To se stalo i dneska na stánku Slovartu, kde měli krásnou přehlídku anglických vydání Hry o trůny a Harryho Pottera. HP je v našich vydáních taky hezký, ale přeci jenom....mrkněte sami. 




U knih Omega mě zaujala krásná vydání Julese Verna, dokonce i za sympatické ceny 199,- Kč. 



Jotě chci poděkovat za skvělou 50% slevu pro blogery. Koupila jsem si druhý a třetí díl Slečny Peregrinové od Ransoma Riggse. Dvojku jsem sice četla elektronicky, ale ty knihy jsou tak pěkně zpracované, že jsem je chtěla mít papírově. 



U Metafory jsem se zasekla se svou oblíbenou knižní sérií beletrizovaných životopisů slavných lidí. Moc se mi líbí to provedení a už mám adepty, o které se moje sbírka rozroste příště. 


Nějaká pastelková momentka u stánku s omalovánkama....:) 




Záložky! Celý stánek se záložkama s hrozně milou slečnou prodavačkou. Mají všemožné záložky od 10 do 25 Kč. Magnetické, nemagnetické, měňavé, moc hezké, vybrala jsem si. A až je zase ztratím, protože to se prostě stane, tak budu opět ohýbat růžky nebo zakládat účtenkama. 




Pozor: V případě knihomolského záchvatu vám u tohoto stánku krejcary řeknou pápá mnohem rychleji než u jiných. Antikvariát Fryč z Liberce, který se občas vyskytuje i na Dyzajn marketu, je totální knihomolské nebe. Sehnala jsem tam Pohyblivý svátek od Hemingwaye, který jsem chtěla už roky a nikde nebyl. Mají obrovský výběr klasické literatury. Kdo sháníte povinnou četbu k maturitě, určitě se tam podívejte. Najdete i novější knihy. Ceny jsou kolem 50,- Kč, takže není co řešit. Jedním slovem SKVĚLÉ. 







Krásný "ufounský" stánek Hostu je také nepřehlédnutelný.





Tyhle retro kousky jsou víc než příhodné ke knize Ready Player One, kterou můžu jedině doporučit. Kdysi jsem koupila její starší vydání v Levných knihách a je skvělá. Nejvíc jí ocení asi ti, kdo v devadesátkách propadli počítačovým hrám na "čtyryosumšestkách". Krásná vzpomínková nostalgie. 




Albatros měl tradičně největší stánek na trhu, našla jsem snad všechny knihy svého dětství, taky za velmi příznivé ceny. Je dobře, že tyhle knížky pořád vychází. Koupila jsem si tam ilustrovaného Harryho Pottera. Chtěla jsem i Ve službách zla od Galbraitha, ale po návštěvě antikvariátu a několika dalších stánků se mi jaksi vyčerpala kasička.  






Stánek severských zemí zblízka.



Hrozně se mi líbí prostory výstaviště a mrzí mě, že dosud nezrekonstruovali vyhořelé křídlo. Ta stavba je krásná, určitě by si to zasloužila. Navíc v tom stanu, který je tam teď, je vždycky dusno jako v prádelně. Jota naštěstí dává k nákupu ovívátka:) Dneska to tam ještě nebylo tak hrozný jako loni, ale je pravda, že v ten první den asi chodí míň lidí a navíc není víkend. 


Moje soukromá nosička a korektorka textů Míša, které jsem narvala všechny tašky, abych si mohla vesele fotit :) 


A tady už jsou naše úlovky. Letos jsme řádily jako černá ruka. Na veletrhu byl poslední řízek s bramborovou kaší, teď nás do konce měsíce čeká chleba s máslem, ale nelitujem, příští rok jdeme zase! :)


Byli jste dneska taky nebo se na veletrh teprve chystáte?? Dejte vědět, na co si brousíte drápky nebo co jste už ukořistili :) Vaše E.