K severským detektivkám jsem byla docela dlouho skeptická. První kriminální vlaštovka ze severu Jo Nesbø a jeho Harry Hole si mě na první dobrou nezískali a Netopýr byl odložen na neurčito. To pravé literární jiskření jsem zažila až po seznámení s Joonou Linnou, policejním komisařem z knih Larse Keplera.
 

Když se komisař Joona Linna víceméně náhodou nachomýtne k případu brutálního vyvraždění rodiny Ekových, dozví se, že masakr přežil pouze 14ti letý Josef. Ten byl převezen s vážnými zraněními do nemocnice. I přes jeho kritický stav potřebuje Joona chlapce vyslechnout, protože v době vražedného řádění nebyla v domě jeho starší sestra Evelyn. Je tak nanejvýš pravděpodobné, že po ní právě jde vraždící maniak a chlapcova výpověď by jí mohla zachránit život. Začíná hra o čas. Joona si vyžádá na pomoc psychiatra a odborníka na traumata Erika Mariu Barka, který je zároveň známý svým výzkumem lidských traumat pomocí hypnoterapie. Komisař se snaží doktora přemluvit, aby chlapce zhypnotizoval, jelikož klasický výslech není v jeho zdravotním stavu možný. Erik se hypnóze už několik let nevěnuje a na tomto rozhodnutí nehodlá nic měnit, proto Joonovu prosbu odmítá. Nakonec ho dostihnou emoce a snaha pomoci ušetřit život mladé dívky. Erik Josefa zhypnotizuje. V hypnóze lidé mohou odhalit svoje nejčernější vzpomínky uložené hluboko v podvědomí. To, co se komisař s Erikem od chlapce dozví, uvede do chodu takový sled událostí, který byste si nevysnili ani v nejhorších snech. Jestli chcete spoiler, přečtěte si oficiální anotaci, tam je toho o ději trochu víc.

V dějových linkách Hypnotizéra se velmi svižně střídá profesní a soukromý život hlavních postav, tzn. Joony a Erika. Všechno se objevuje dvakrát. Dva hlavní hrdinové, dva kriminální případy, kdy se jeden odvíjí od toho druhého. Dva podobně pomatení a brutální vrahové. Koneckonců i samotný Lars Kepler jsou dva autoři (o tom někdy jindy), možná proto je tam ta dvojitá paralela tak vidět. Zajímalo by mě, jestli píšou tak, že každý z nich vytvoří jeden kriminální příběh a pak je společně propojují, až vytvoří jeden celek. Myslím, že to není úplně nemožné.

Nejvýraznějším charakterem je tady jasně Joona Linna. Je to asi pochopitelné, protože figuruje i v dalších Keplerových knihách, které na sebe nepřímo navazují. Joona Linna je prototyp výjimečně schopného detektiva. Je svérázný, neohrožený, sebevědomý, inteligentní a má skvělou intuici. Když vám Joona Linna řekne, že někoho najde, máte pocit, že ho najde i kdyby u toho měl vypustit duši. Autoři skvěle vystihli Joonovu autoritativní povahu, ale přitom z něj neudělali drsňáka. Naopak při zemi se  nedrželi, když z Joony vyrobili tak trochu novodobého hrdinu zákona.  Zatím se nikdy nespletl, neudělal jediné špatné rozhodnutí, dokázal si vynutit od šéfa přidělení případu, který chtěl řešit. Působí to trošku neuvěřitelně, nicméně já namítám, že lidé výjimečných schopností a hrdinové celkově jsou skvělé knižní (a nejen knižní) lákadlo odnepaměti. O to víc, když jde o první díl a čtenár nemá tušení, co s Joonou autoři zamýšlejí v dalších dílech.

V knize je použita er-forma, ich-forma a spousta přímé řeči, čímž se příběh stává skutečnějším. Kepler postupně odkrývá příběhy hlavních postav a často se vrací do minulosti. S popisy se to moc nepřehání, stejně tak s počtem figurujících osob. Děj plynule ubíhá díky velkému počtu kratších kapitol. Čtenář je napnutý až do konce a hltá jednu stránku za druhou. Konec je totálně nepředvídatelný. Komisaře Linnu jsem si hned oblíbila a Hypnotizér se tak pro mě stal pomyslnou vstupní branou do severské krimi. Už se těším na další díly.