Tohle bývá nejtěžší otázka pro knihomoly: CO NEJLEPŠÍHO JSI ČETL/A? To je hrozně těžký říct, protože čtu neustále něco a setkávám se s velkou škálou žánrů od detektivek přes klasiky až po pohádky. Když jsem začala psát tenhle článek, nevěděla jsem, podle čeho těch top 10 knížek vyberu a docela jsem se u toho zasekla. Nicméně nakonec jsem to dala dohromady a tady je můj osobní výběr nejlepších knih, které jsem přečetla a které mě oslovily:   

1) OBRAZ DORIANA GRAYE - OSCAR WILDE     recenze

Moje velká srdcovka, můj nejoblíbenější spisovatel. Doriana miluju nadevšechno. Jeho konec byl tak zoufale zbytečný! Všechno jenom proto, že se dostal do společnosti pošahaných umělců, pro jejichž oči je krása to nejpodstatnější na světě. No jistě, bože, vždyť jsou to umělci! Díky téhle knize si často uvědomuju, že krása je pomíjívá a povrchní pohled na svět není ten správný. A taky to, že nemám chodit s umělcema.

Na Zabijáka jsem natrefila úplně náhodou v knihovně někdy na střední. Tehdy byli klasici mí úhlavní nepřátelé. Zola to zlomil. Životní příběh Gervaisy mě poučil o tom, že v lásce i v životě celkově by člověk měl používat nejdřív mozek a až pak srdce, pokud si nechce namlít čumák. A že i s příjemnýma věcma bysme měli zacházet opatrně, jinak se můžeme lehce stát jejich otroky. To, co jsou někteří lidé ochotni kvůli lásce vykonat a obětovat, nad tím leckdy zůstává rozum stát. Lidi se prostě nikdy nepoučí.


Mám ráda knihy o válce a tuhle mi doporučila moje mamka. Na začátku jsem totálně šílela, protože Styron je mistr vykecávání, což nemám ráda. Naštěstí se trpělivost vyplatila a jakmile jsem se dostala přes stranu 100, děj se rozjel a kniha mě totálně vcucla. Přečetla jsem jí za víkend a byla jsem z toho příběhu totálně vykolejená. Tolik myšlenek tahle kniha vyvolala! Přemýšlela jsem, jak bych se sama zachovala, kdyby mě někdo postavil před rozhodnutí, kde žádná odpověď není správná.

To byl dárek a totální trefa do černého. Opět válečná kniha, tentokrát mezigenerační. Zajímá mě tématika koncentračních táborů a tady se nachází jeden z nejlepších popisů vnějšího i vnitřního fungování Osvětimi, jaké jsem kdy četla. Příběh z pohledu vězně i z pohledu gestapáka. Spousta příležitostí k zamyšlení. Máme právo trestat někoho, kdo se dopustil zločinů na našich předcích i když my sami osobně jsme se konfliktu neúčastnili?

Moje milovaná pohádková kniha. Krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové zná snad každé české dítě, neboť je jich hojně i ve Slabikáři, vzpomínáte si ještě?

6) FRIDA - BÁRBARA MUJICA    recenze

Frida Kahlo, skvělá surrealistická malířka, která mě zaujala i jako člověk. Líbí se mi to její raplovství, s jakým odolávala všem nástrahám, které jí život přichystal. Nikdy si z ničeho nesedla na zadek a zachovala optimismus tam, kde by se jiný už hroutil. Nebála se projevovat emoce (pozitivní i negativní) a být sama sebou. Její životní filozofie i dílo je pro mě obrovskou inspirací, byla to obdivuhodná žena.

7) MAUS - ART SPIEGELMAN    recenze

Opět válka a téma koncentračních táborů, tentokrát v komiksovém provedení. Lidé na sebe berou podobu zvířat a společnost funguje na nejzákladnějších principech života - lovu a přežití.

Nefunguje to tak dodnes? Šok střídá dojetí.

Prasák Bukowski je v mých bestovních autorech docela nováčkem. Neuchvátil mě styl jeho psaní, protože to snad ani žádný styl nemá. To, co píše, je čistě jen on sám a to se mi líbí. Na nic si nehraje, nemá potřebu nikoho ohromovat. Buď to zkousnete a líbí se vám to, nebo nezkousnete a jdete o dům dál, žádný problém. Bukowski mi hrozně připomíná fotografa Jana Saudka, jehož dílo taky obdivuju. Prostá otevřenost ať jde o cokoliv, klidně i o lidské poklesky. Paráda.

Před panem Svátkem hluboce smekám, protože tak kvalitní historické dílo se nevidí často. I přesto, že je celý román psán staročeštinou, na čtivosti mu to neubírá. Bohatý příběh je doplněn o zajímavosti z praktického života mistra popravčího a jestli si myslíte, že katovské řemeslo byla snadná práce, protože sekat hlavy uměl kdejaký lapka, tak jste na omylu. Však si počkejte na recenzi, v budoucnu se tu určitě objeví.

S tímhle pekelně zlomyslným pohádkovým dědečkem jsem vyrostla a nejedna slza ukápla, když se letos v březnu rozhodl, že už navždy bude ke kytičkám čuchat jenom zespoda. Jeho knihy o Zeměploše a hlavně postavy z nich jsou legendární. Kromě Mrakoplaše se stal mým oblíbencem Vlahoš von Rosret, jehož kousky by dohnaly k šílenství i největšího flegmatika. Nejvíc perlil v Zaslaný poště, když dostal za trest na starosti zabordelařený poštovní úřad. Ještě vystupuje v knize Nadělat prahy a Pod parou - ale tu poslední jsem zatím nečetla, takže se těším, co zase ten myslitel vykoumá.
Tak to bylo mých top 10 knih. Co vaše oblíbené knihy? Pochlubte se:) Pokud se vám článek líbil, dejte mi vědět, jestli byste chtěli třeba i 10 nejhorších knih, nějaký adepty bych bohužel měla...

Bukowski je v mojí hlavě spisovatelská perla vyválená v bahně, které ještě navíc zaschlo na pražícím slunci. Je to starej prasák, alkoholik, má hemeroidy a vášeň pro dostihy. Nic, co byste chtěli mít doma. Žije životem hochštaplera a co si myslí ostatní, je mu srdečně jedno. Nestydatě rozvádí svoje sexuální představy, ze kterých se slušným lidem zatmívá před očima a moralisté si dávají mokrej hadr na palici. V opilosti vede imaginární rozhovory s Hemingwayem, kterého oslovuje Ernie a mezi přáteli mu říká Hemáč. Bukowski je netaktní hovado. Přesto jsem se od jeho povídek nemohla odtrhnout a hned po dočtení mám znova čumák v další jeho knížce. Možná to o mně taky něco vypovídá...Znáte to přísloví: Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, co jsi za člověka....:)

Všechny povídky a vůbec celé jeho dílo jsou do jisté míry autobiografické. Někdy užívá jiná jména, někdy přímo svoje vlastní. Jeho nejznámějším alter egem je Henry Chinaski, který se vyskytuje v řadě dalších počinů, třeba v románu Ženy nebo Poštovní úřad. Líbí se mi ta jeho totální otevřenost k světu, ta bezprostřednost, s jakou na vás pálí svoje nejintimnější myšlenky i to, že ze srandiček připomínající trip na LSD umí obratem přejít k naprosto vážným debatám o literatuře. Samotář se sklonem k exhibicionismu totálně obnažil svojí duši i tělo.

Příběhy obyčejného šílenství je moje první kniha od Bukowskýho a často čtu a slýchám, že je to jedna z jeho slabších. Nemůžu se dočkat, až si teda přečtu ty nejvychvalovanější, protože už touhle "slabší" si mě Bukowski omotal kolem prstu. Sám napsal, že nejlepší cesta, jak někoho zaujmout, je šokovat ho a můžu potvrdit, že to funguje skvěle. Na druhou stranu nelze tvrdit, že ta knížka je dokonalá. Spíš bych to charakterizovala jako dva extrémy: některý povídky vás totálně polapí a vtáhnou a u některých budete mít pocit, že ještě chvíli a unudíte se k smrti. Možná je to překladem, protože to překládali tři lidi, ale to si nejsem jistá, nenapadlo mě se u těch pár nudných podívat, kdo je přeložil. V každým případě ale zábava převažovala nad nudou.

Bukowskýho humor je sprostej, hnusnej a cynickej. Já se tomu směju, protože můj taky, ale pokud tu knížku někdo s odporem hodí do kotle, tak se tomu až tolik divit nebudu. Bukowski je víc než kdo jiný ten typ spisovatele, kterýho buď nesnášíte nebo milujete. Bukowski je důkazem, že i soustavně ožralí lidi můžou mít někdy dobrý úvahy o životě. Do jedný knížky vetknul obrovskej kontrast toho, jak moc můžeme být vysoko a kam až můžeme klesnout. A ať už je to jakkoli, buďme sami sebou, protože "Svět patří těm, co se neposerou."

Z anglického originálu Tales of Ordinary Madness přeložili Bob Hýsek, Michala Marková a Martin Svoboda. Originál vydán v roce 1983 nakladatelstvím City Lights Books v San Franciscu. U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2006, 252 stran