Staré pověsti české vám asi nemusím představovat, jelikož spadají do povinné četby druhého stupně základní školy. O těchto dvou knihách jsem se rozhodla napsat, protože v poslední době často slýchám prosby o články zaměřující se na klasické knihy a taky proto, že to jsou jedna z nejpěknějších vydání, s kterými jsem se zatím setkala. 

První knihu s názvem Staré pověsti české a moravské mají na svědomí spisovatelka Alena Ježková a malířka Renáta Fučíková. Pověsti jsou seřazeny tak, aby na sebe časově navazovaly, což čtenáři usnadní celkovou orientaci v dějinách. Také každou z pověstí uvozuje krátká zmínka o způsobu života lidí v době, ke které se ona pověst zrovna vztahuje. 

Pověsti jsou psané současnou češtinou a díky tomu budou malým čtenářům mnohem srozumitelnější, než Staré pověsti české od Aloise Jiráska, které jsou psané staročeštinou. Autorky z pověstí vypíchly ty nejpodstatnější informace a vyhnuly se zbytečné slovní omáčce. Krásně poetická přirovnání kouzlo příběhů jen umocňují. Knížka se čte moc pěkně, všechno je hned jasné, pro děti naprosto ideální.

Nikdo neví, kdy a jak se rodí temné myšlenky. Snad v jediné chvíli závanem dechu černého boha, snad dlouho klíčí a rostou a zrají jako hořké plody otrávených lidských srdcí.

O DURYNKOVI

Kniha je vyzdobena překrásnými ilustracemi. Když jsem to viděla, vážně se mi dušička zatetelila, protože je znát, že paní Fučíková si dala skutečně záležet. Atmosféru starých dob vystihla velmi trefně a zároveň přívětivě pro oko. Svými kresbami vdechla knize duši. Ať už jste sběratelem krásně zpracovaných knih nebo chcete svým dětem podat Staré pověsti české a moravské v trochu příjemnějším podání, s touto knihou nemůžete šlápnout vedle.

Vydání na fotkách je z roku 2005, vydalo nakl. Albatros, 144 stran
Ilustrovala Renáta Fučíková

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Alois Jirásek



Musím se přiznat, že pověsti v podání pana Jiráska mi nikdy nešly moc pod čumák a ve škole jsme se všichni hromadně upínali na komiksové vydání (Obrázky z českých dějin a pověstí - Zdeněk Adla, Jiří Černý a Pavel Zátka). Jak už jsem se zmiňovala, Jiráskův originál ve staročeštině je pro mladé hlavičky poměrně obtížně stravitelný.

Pan Jirásek při psaní údajně vycházel z Kosmovi a Hájkovi kroniky přičemž kniha vyšla poprvé v roce 1894. Dělí se na čtyři oddíly a to na Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze Starobylých pověstí. 

Volání kukačky je první knihou z plánované série detektivek Roberta Galbraitha, pod jehož jménem píše PANÍ SPISOVATELKA J.K.Rowlingová, kterou jistě představovat nemusím. Když v roce 2014 Kukačka vyšla u nás, přečetla jsem si ukázku a popravdě mě zrovna neoslovila. Druhá Galbraithova kniha, Hedvábník, která je volným pokračováním Volání kukačky,  mě naopak chytla hned od začátku. Tak jsem se rozhodla, že si přečtu i Kukačku, abych si doplnila informace o hlavních postavách.

S příběhem jsem ze začátku bojovala, protože zavražděná modelka Lula mi zrovna k srdci nepřirostla a bylo mi jedno, že je mrtvá. Prostě mě nezajímala. Prostředí světa módy mi přijde povrchní a neosobní, takže ani tady se autor/ka do mého vkusu netrefila. S čím se ale trefila a to přímo do černého, je detektiv Cormoran Strike. "Co to je proboha za chlapa tohle?", říkáte si a musíte se smát, protože Cormoran Strike je ve všem co dělá setsakramentsky svůj. Získal si mě především ironickým smyslem pro humor (na ten já hodně slyším). Dojem na mě udělal také svojí vůlí a nezdolností i přes všechny starosti v profesním i osobním životě.

Kukačka mě pohltila až někdy v půlce knihy, kdy jsem se konečně seznámila s Lulou a chtěla jsem vědět, proč umřela. Do té doby jsem to přežívala jenom díky vedlejším dějovým zápletkám se Strikovou novou sekretářkou Robin. Ta mě fakt baví. Má šmrnc, tah na branku, je to ženská do nepohody a v horkých chvílích improvizuje s klidem Američana, což perfektně doplňuje Strikův poker face. Moc dobrá dvojka tihle dva.

Rozuzlení zápletky je překvapující a nepředvídatelné. Osobně jsem měla úplně jiného kandidáta na vraha. Rowlingová prostě umí psát, umí čtenáře strhnout svým stylem. U  téhle knihy mě udržel právě styl psaní, než děj jako takový. Občas jsem sice trochu nadávala nad jistou, podle mě až zbytečnou roztahaností děje. Rowlingová se v popisech míst a situací vyžívá, takže si můžete udělat detailní obraz všeho, co se na papíře právě děje. Já bych se ovšem spokojila i s menším počtem popisných informací.

Sečteno, podrženo, musím říct, že Hedvábník se mi líbil o hodně víc a jsem ráda, že Rowlingová nepíše přímo navazující ságu jako u Harryho Pottera, ale že tady je jedno, kterou knihou začnete. V Hedvábníkovi už je znát jak vývoj postav, tak posun spisovatelky co se detektivek týče. Jen tak dál, těším se na další Galbraithův počin :)