Očirvoucí oranžová obálka láká čtenáře na výjimečný příběh. Pravda je taková, že jde o obyčejnou detektivku. Proti detektivkám nic nemám, ale tahle mi přišla místy docela průměrná.  Zápletka sice není úplně bez nápadu, ovšem děj jakoby se ztrácel kdesi v dáli za výrazným charakterem excentrického Charlieho Mortdecaie. Ten je posedlý myšlenkou nechat si narůst knír, o který se stará s dojemně mateřskou péčí. Co na to jeho manželka Johanna, to je věc další.

Mortdecai je vedením univerzity pověřen diskrétním čmuchalstvím kolem údajné sebevraždy jakési profesorky. Celá věc smrdí, protože ona profesorka byla žena velmi zvláštního ražení a proti sebevraždě vypovídá hned několik indicií, před kterými policie z kdovíjakého důvodu zavřela oči. Mortdecaiův úkol zní jasně: dokázat, že se madam nezabila sama, ale někdo jí k tomu dopomohl. Při hledání pravdy musí Mortdecai překonávat nemalé překážky od nadutých profesorů až po ruské prostitutky. Jeho oblíbený pohonný systém jménem alkohol mu situaci taky zrovna neusnadňuje. Celá kniha stojí na jeho svérázném humoru, velké míře cynismu a ironie. Mortdecai čtenáře dokáže stáhnout zcela na svojí stranu, ovšem ne jako parťáka, nýbrž pouze jako diváka. Na první pohled zaujme, ale pod povrchem toho moc nenajdete.

Autor má velmi osobitý styl psaní, který musel být hodně složitý na překlad. Ten ovšem dopadl na jedničku a jedinou drobnou vadou na kráse tak zůstává velké množství cizích termínů, které jsem si občas musela vygooglit. Jinak nevím jak vy, ale já si chci nad detektivnou trochu popřemýšlet. Tady mi sice chybělo napětí, ale zase to vyvážil parádní humor, který mi sedl a tak nemůžu říct, že by pro mě byla knížka zklamáním. Spíš jsem byla zmlsaná filmem a čekala jsem větší show.  Pokud hledáte letní detektivní oddechovku a chcete se i zasmát, můžu vám Mortdecaiův záhadný případ s knírem klidně doporučit.

Z anglického originálu The Great Mortdecai Moustache Mystery přeložili Martin Pokorný a Michala Marková
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2015, 256 stran.

Román o životě skladatele Roberta Schumanna jsem si vybrala, protože jeho Träumerei je jednou z mých oblíbených skladeb. Poprvé jsem jí slyšela naživo na jednom vánočním koncertě a nějak se mi vypálila do paměti. Na Hudbu pro Kláru jsem proto byla zvědavá. Že to bude taková studená sprcha, to mě nenapadlo.

I když se vyprávění Kláry a Roberta po kapitolách střídá, kniha jako celek je spíš životopis Kláry Schumannové. Slavný skladatel vystupuje pouze z prostředí psychiatrické léčebny, kam byl na poslední roky svého života umístěn a přišlo mi, že v knize jakoby jenom "přicmrndává" životnímu příběhu Kláry Schumannové. To mě trošku zamrzelo. Záleží asi zase na vkusu každého soudruha, ale já jsem prostě čekala, že tam bude víc Schumanna.

Kláru Schumannovou jsem neměla ráda už po několika stranách. V mládí byla rozmazlená holčička s rypáčkem silně nahoru a zůstala taková po celý život. Možná byla nadaná klavíristka, ale každý talent je něčím vykoupen a u Kláry to byl zrovna zdravý rozum, který postrádala. Jak si jindy uměla dupnout kvůli svým rozmarům, tak v zásadních věcech zůstávala nečinná a omezená. Hudbě obětovala naprosto všechno - svůj život, výchovu svých 8 dětí, svého geniálního manžela - dokázala být inspirací, ale nikdy ne oporou. Zdála se mi místy až nesnesitelně chladná. Však taky skoro celý ten příběh je jedna velká tragédie. Tragédie protkaná všudypřítomnou smrtí a zoufalstvím. Jakoby ti dva celý život jenom chybovali a žili jen proto, že jim občas někdo někde v koncertní síni zatleská. Něžné duše to možná nazvou krásným romantickým příběhem dvou lidí milujících hudbu, ale já vidím jenom chyby a jejich následky. 

Hudba pro Kláru je smutná (pro někoho dojemná) knížka o smutném životním příběhu dvou nadaných lidí. Nevěřím tomu, že byl Robert Schumann blázen, kterého je nutno držet pod zámkem. Zase ta zabedněnost dob minulých.... Možná byl labilní a přecitlivělý, ale depresivní prostředí léčebny a nezájem jeho milované ženy mu ještě víc ublížili. Kdyby byl tolik pomatený na smyslech, jak o něm jeho ošetřující psychiatr (další ignorant) tvrdil, nikdy by nemohl složit tak nádhernou a emotivní hudbu. Dílo blázna vypadá jinak.

Tu knížku jsem četla strašně dlouho, protože s Klárou jsme si opravdu nesedly. Nemám nic proti smutným příběhům, život bývá někdy krutý, ale ona mi přišla vyloženě hloupá. Ráda bych slyšela další názory a poznatky, protože mě zajímá, jestli zapůsobila tak negativně jenom na mě nebo i na vás. Autorka je údajně pravnučkou Roberta a Kláry Schumannových, tudíž téma měla zmáknutý na jedničku, což dokazuje výborná realističnost postav, míst a celého děje.

Ze španělského originálu La música para Clara přeložila Jana Suchánková
Vydalo nakladatelství Metafora v roce 2015, 350 stran.