Styl psaní J.K. Rowlingové má většina z nás v hlavě "zapsaný" jako pohádkový. Jenže zazvonil zvonec, Harryho Pottera byl konec, najednou tu bylo (p)Prázdné místo. Doslova a do písmene. Vůbec mě nenapadlo, že Rowlingová by ono prázdné místo mohla zaplácnout detektivkama. Přes prvotní nedůvěru a mojí všeobecnou nelibost k detektivkám musím ale teď říct, že je to sakra parádní záplata.


Hedvábník je volným pokračováním Volání kukačky. Takže vůbec nevadí, když jste první knihu Roberta Galbraitha  nečetli. Jsou tu stejné postavy, ale úplné nová dějová linie. Tentokrát se vypravíme s těžkopádným, i když svým způsobem okouzlujícím detektivem Cormoranem Strikem hledat zaběhnutého spisovatele.

 

Máme tu co dočinění s dílkem, v jehož anotaci najdeme spoiler jako prase. Není to bohužel až tak výjimečný jev. Je mi vždycky takových přehmatů líto, takže pro vás mám vlastní anotaci:

A nyní přeskočí ti, kdo o spoiler z anotace nestojí

Jak zjistíme z výše zmíněné anotace, milého spisovatele nám někdo dost nehezky utratil, protože to byl pisálek s pěkně nevymáchaným psacím strojem. Kandidátů na vraha je mnoho, poněvadž v úchylném románu náš filuta nepěkně vymaloval téměř každého ze svých blízkých i vzdálených. On je sice vymaloval, ale najít toho, kdo ho rozmáznul, bude velký oříšek. A to i pro takového kabrňáka, jako je Strike. Nabízí se také otázka ne proč ho někdo zabil a zrovna takovým způsobem, ale hlavně proč vůbec napsal to, co napsal...

 

V popředí celé knihy jasně stojí děj kolem vraždy, ale autor/ka nám současně dovoluje nahlédnout do soukromého života postav, což dodává knize další rozměr.Vidíme, že hlavní hrdina není pouze detektiv, ale zároveň i voják poznamenaný válkou v Iráku. Že má handicap, který mu leckdy velmi ztěžuje práci a i když nám většinu času ukazuje pouze tvrdou slupku, nachází se pod ní vřelé srdce. Podobně rozvádí i životy dalších postav.

Hedvábník je bezpochyby čtivá kniha, ale když jsme u toho rozvádění, postřehla jsem i jistou roztahanost. Přehnané používání příslovců ve snaze rozvést popis do detailů. Naopak jsem kvetla, když autorka vůbec nedokončovala zásadní dialogy, ale odbyla to strohým "Po deseti minutách, kdy Strike osvětlil Robin celou svojí teorii..." se zvedli a šli dělat to a to. Přišlo mi, že jde už o zbytečný minimalismus, když celou knihu autorka klade důraz na propracované popisy na místech, kde by možná ani tolik potřeba nebyly.

Nakonec stojí za zmínku i to, s jakou syrovostí autorka píše bez problému o různých nechutných okolnostech vraždy, sexu, násilí...Rowlingová se toho prostě nebojí a myslím, že když si po letitém pobytu v Bradavicích vybrala jako další žánr detektivky, rozhodla se nadmíru správně. Hedvábník je první detektivka, která mě opravdu nadchla.

 

Z anglického originálu The Silkworm přeložil Ladislav Šenkyřík.
Vydalo nakladatelství Albatros Media - Plus v roce 2015, 480 stran

Nejdřív jsem si myslela, že to bude další knížka pro starší děti. Kniha začíná velmi zlehka a tak trochu Dickensovsky dětstvím hlavního hrdiny Jaffyho Browna, který se narodil dvakrát. Poprvé jako chudý chlapec na londýnské periferii. Podruhé, když ho vzal do zubů tygr pana Jamracha a on vyvázl bez zranění. Čekala jsem příběh z prostředí zvěřince, příběh o dětské lásce ke zvířatům. Že jsem na omylu jsem pochopila velmi záhy vzhledem k občasnému dost děsně vulgárnímu slovníku, ale především proto, jak obrovský tlak na psychiku čtenáře tento dobrodružný román vyvíjí. 

Hlavní linií příběhu je plavba po moři. Jaffy a jeho kamarád ze zvěřince Tim, mají obstarat pro jednoho bohatého Jamrachova klienta mořského draka. Plavba na velrybářské lodi v roce 1850 sama o sobě není žádný med, navíc když se přidají okolnosti, které člověka zahání až na samý okraj svých limitů nebo dokonce i za ně. 

Autorka se zaměřila spíš na děj než na postavy, které v drtivé většině nejsou nijak výrazné. Se samotným panem Jamrachem se potkáme minimálně, stejně tak s Timovou sestrou Ishbel, která je velmi osobitá a čtenář by si přál vídat jí v příběhu častěji. Jaffy a Tim jsou sice hlavní postavy děje, oba jsou sympatičtí hoši, ale hloubka příběhu je tak trochu válcuje. Carol Birch píše drsně, surově, bez obalu. Nebere žádný ohled na slabší povahy čtenářů, kteří možná knihu odloží hned po ulovení první velryby. Detailní popisy nechutných záležitostí, které život na lodi a samo velrybaření obnáší nejsou pro každého.

První část knihy je lehko stravitelná, milá, nijak extra dramatická. S druhou částí jsem měla co dělat. Rozhodně mě nenapadlo, jak temný příběh se z toho vyvine. Autorka dohání hlavní i vedlejší postavy do nepředstavitelných krajností, hrabe se jim v hlavě a vytahuje pro čtenáře ty nejsyrovější a nejděsivější úvahy, jaké člověk může mít, když mu jde o život. Neřeší budoucnost, zabývá se pouze přítomností, která je tak vyhrocená, že jeden neví, jestli má brečet nebo se smát. Když si ještě uvědomíte, že Jaffy a Tim jsou teprve dospívající chlapci...

Z anglického originálu Jamrach´s Menagerie přeložil Tomáš Kačer

Vydalo nakladatelství HOST v roce 2013, 360 stran

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství HOST.

Taky jste jako děti byli tak šíleně zvědaví? Vzpomínám si, jak jsem u babičky jako malá ráda šmejdila na půdě, ve skříních, zkrátka všude, kde se dalo něco zajímavého objevit. Pojďte se zase na chvíli vydat na dětskou výpravu za dobrodružstvím. Co na tom, že jsme už dospělí, přečíst si občas knihu pro mladší čtenáře může být neuvěřitelně osvěžující.

Henry je na první pohled obyčejný 12ti letý kluk. Jako každé dítě, je i on zvědavý. Jeho rodiče ho
na(ne)štěstí velmi důsledně vedou ke spořádánému chování. Po většinu času je pod přísným dohledem chůvy a s pravým dobrodružstvím tak nemá téměř žádné zkušenosti. Ovšem ne tak jeho rodiče. To jsou dobrodruzi až na půdu, díky čemuž se zrovna ocitají ztraceni kdesi v Indii. Je rozhodnuto, že po dobu, kdy budou Henryho rodiče nezvěstní, se ho místo chůvy ujmou teta se strýcem. Když se náš hrdina dostane na osamělý ranč v Kansasu obklopený přírodou, je nadšen. Nikdy necítil takovou volnost. Navíc teta se strýcem jsou nadmíru milí lidé, kteří jsou dětským dobrodružstvím nakloněni, neboť sami mají 3 dcery.

Vypadá to snově až do doby, kdy Henry objeví v domě tajnou stěnu plnou malých dvířek. Logicky ho zajímá, co se skrývá za nimi. Bohužel nejdou otevřít tak snadno. Musí se přijít na správný mechanismus a fungování dvířek. Mohla by mu s tím pomoci jedna z jeho sestřenic, nadmíru zvědává a lumpárnami protřelá Henrietta. Jenže co když s otevřením dvířek otevřou tihle dva uličníci i Pandořinu skříňku? Stěna s dvířky byla přeci velmi dobře schovaná... Je možné, že se za nimi skrývá něco strašného, co jen čeká na někoho dostatečně zvědavého...

Kde se v domě stěna s dvířky vzala a co je za nimi, si už budete muset zjistit sami. Já vám můžu ještě prozradit, že to je příběh napínavý jako kšandy. Místy dojemný, místy strašidelný, přesně tak, jak má dobrodružná knížka být. Děj pěkně ubíhá a překvapivé zvraty jsou samozřejmostí. Sto tajných dvířek je první díl trilogie od N.D.Wilsona. Druhý díl, který se jmenuje Pampeliškový oheň, už mám doma a jsem zvědavá, co se bude s dvířky dít dál. Po prvním díle to vypadá, že všechno, co se o nich dalo zjistit, bylo už zjištěno, ale evidentně to tak není. Mám takové tušení, že až se budu ve třetím díle Kaštanový král s Henrym a Henriettou loučit, bude mi trochu smutno, ale zatím nepředbíhejme. Kdo ví, co všechno se za dvířky ještě objeví. Snad to nebude Harry a Hermiona :)

N.D.Wilson píše neuvěřitelně chytlavě a čtivě.Takové správné prázdninové čtení. Vzpomínáte si, co jste četli, když vám bylo 12? Mě tenkrát dost bavily komixy - Kačer Donald, Čtyřlístek nebo Pif, měla jsem snad všechny :)

Z anglického originálu 100 Cupboards přeložila Dana Stuchlá

Vydal Knižní klub v roce 2009, 267 stran

Jeffery Deaver je jedním z "nejplodnějších" kriminalistických autorů současnosti. Má na kontě přes třicet kriminálních románů a tři sbírky povídek. Tak trochu šílení je třetí a prozatím poslední sbírkou. Hlavním lákadlem této knihy pro mě bylo autorovo tvrzení, že nesnáší otevřené konce. Na tom se shodneme. Zaujal mě i příslib skutečně nečekaných "bombastických" rozuzlení zápletek. Divoké zvraty mám ráda, takže jsem se na Tak trochu šílení těšila. Jak jsem později zjistila, tahle kniha vážně JE plná překvapení. Bohužel autor tvrdí, že najdete překvapení A, ale vy najdete překvapení B.

Hned na začátku mě trochu vyděsil rozsah knihy, povídky přecijen nebývají bichle o 600ti stranách. V knize najdeme 13 povídek, každá má rozsah cca 50 stran, takže příběhy to jsou věru delší. Hned při první povídce Rychle jsem měla pocit, že čtu scénář k seriálu Mentalista a čekala jsem, odkud se k vyšetřování přižene nějaký vyšinutý senzibil typu Patrick Jane. Autor nejspíš hledá inspiraci v amerických kriminálních seriálech. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale tady jsem měla opravdu pocit, že mám před sebou charaktery, které dobře znám z TV.

Také moje očekávání dramatických zvratů se zrovna nenaplnilo. Absence slíbeného humoru, žádné velké dějové překvapení. Nebo spíš žádné velké překvapení pro milovníka kriminálních seriálů, který už je značně otrlý. Ovšem pro někoho, kdo se kriminálními příběhy nechává unášet ryze na knižní vlně, budou mít Tak trochu šílení možná kouzlo nepoznaného.

Jeffery Deaver mě po stránce CO PÍŠE moc neuhranul. Asi jsem holt kovaný příznivec krimiseriálů. Nicméně se mi velice líbilo, JAK PÍŠE. Jeho popisy jsou bravurní, umí čtenáře perfektně vtáhnout do děje. Autorova sázka na rozličnost šílených postav a jejich jednání v jednotlivých povídkách určitě také nikoho nudit nebude. Ocenila jsem minimum odborných termínů, kterými se kriminalistická hantýrka normálně hemží. Zkrátka forma a styl na jedničku, kriminální obsah u mě pokulhává, ale to je prostě můj subjektivní dojem. Jsem si jistá, že Tak trochu šílení si získá velkou řadu čtenářů kriminálních příběhů, ale osobně bych si chtěla přečíst např. dystopii napsanou stylem Jefferyho Deavera. To by byla nejspíš láska na první slovo v knize.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knižnímu e-shopu knihy.idnes.cz