Neměnnost leopardích skvrn je pro Kristophera Jansmu velmi zvláštní vstupenkou do světa  literatury. Navzdory tomu, že kniha je prezentována jako román, mám pocit, že jsem přečetla zcela nový, dosud mně neznámý žánr.

Kniha je rozdělena do dvou částí. CO SE ZTRATILO a CO SE NAŠLO, z nichž každá je strukturována do jakési sbírky propojených příběhů. Celou knihou čtenáře provází příběh o dvou spisovatelích. Jeden vždy úspěšnější i když psychicky nestabilní a druhý, který se tomu prvnímu snaží vyrovnat a to tak moc, že je ochoten obětovat i vlastní identitu a stát se někým úplně jiným. Ano, oba dva jsou mešuge, ale každý svým vlastním způsobem. Ovšem co by to bylo za román bez romantické zápletky? Ženský prvek tady zastupuje rovněž všudypřítomná slečna, kamarádka úspěšnějšího ze spisovatelů, do které je pan napodobitel bezmezně zamilovaný. Je to jakýsi stěžejní příběhový chameleon. V knize se s ním setkáte hned v několika různých provedeních, která se všelijak proplétají.

Z počátku jsem měla dojem, že to bude příjemné, tak trochu autobiografické čtení o tom, jak se autor stal spisovatelem. S tím bych se naprosto spokojila. Napsala bych recenzi o tom, jak jsem si ráda přečetla o jeho zkušenostech, možná bych se něčemu i přiučila a tím bych se s knihou rozloučila. Jenže v této knize se po úvodní milé udičce, kterou vám autor hází, začnou dít věci.

Začne pálit jeden zběsilý příběh za druhým. Čtete, hádáte, jestli je ten příběh autentický a najednou STOP. Další příběh. Tento se odehrává někde v Rusku, objevují se v něm jiná jména, nemáte ponětí, co je asi tak za rok. STOP. Další. Herečka v baru se dvěma cynickými spisovateli. Tady odhalíte chameleona. Dojde vám, že zápletka se stále opakuje, mění se jen jména, místa, doba. A tak to bude téměř se všemi dalšími příběhy v celé knize. Jako bonus tu máte otevřené konce.

"Jeho svrchovaná neřest ustoupila té první - pravidelnému šustění pera o papír."

Musím říct, že jsem s knihou měla opravdu problém i když se určitě najdou pasáže, které mě bavily. Přišla mi do jisté míry značně kafkovská a Kafku nemám ráda proto, že mi jeho příběhy nenabízí pevnou půdu pod nohama. Tohle bylo hodně podobné. Nevíte, co je pravda a co fikce a to je mně osobně protivné. Ani pojetí času mi nesedlo. Měla jsem pocit, že čtu příběh ze starých časů a najednou se objevilo slovo laptop nebo wifina. Nehledě na laptop a wifinu oba spisovatelé píšou celou dobu na starých psacích strojích. Asi příznivci retra...

Začala jsem se chytat až daleko za půlkou knížky, kdy už jsem věděla o chameleonovi a dokázala si spojit dvě různá jména v jedno. Z celé knihy mě nejvíc bavil ten úspěšný, věčně nalitý nebo sjetý a vrcholně netaktní spisovatel. Na jeho myšlenkové pochody jsem se těšila, protože příběhům dodával šťávu. Kromě toho mě ještě zaujala část o cestování, asi začnu číst cestopisy. Kafku a kafkovské příběhy nechám lidem, kteří se buď dokážou vznášet na obláčku nebo se těžce ponořit sami do sebe a do své fantazie. Takže pokud se rádi ztrácíte v čase a baví vás schizofrenní postavy, tento knižní chameleon pro vás bude dobrá volba.

Z anglického originálu The Unchangeable Spots of Leopards,vydaného v roce 2013, přeložila Veronika Volhejnová. U nás vydalo nakladatelství Paseka, s.r.o. v roce 2014.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knižnímu e-shopu knihy.idnes.cz