Palác knih Neoluxor

 
 
Už jsem dlouho nepřidala nic do záložky Knižní místa a myslím, že je čas to napravit. Dneska to bude čumenda spíš pro mimopražské knihomoly, protože místní už jsou s tímhle rájem knih dokonale obeznámeni, nicméně zváni jste úplně všichni. Vítejte v největším knihkupectví u nás i ve střední Evropě - v Neoluxoru. 
 

Palác knih Neoluxor byl na Václavském náměstí otevřen 2.9. 2002 a dal čtenářům k dispozici luxusní 4 patra nacpaná knihami od podlahy do stropu. Součástí knihkupectví je i koutek Knižního klubu, kavárna Luxor Café a papírnictví. Kromě toho stojí za zmínku velká nabídka doplňkového sortimentu, takže tu můžete pořídit i nějakou milou dárkovou drobnost, jako třeba záložky, obaly na knihy, ale i spoustu dalších "must have" věcí (chlupatá propiska apod.:)). Palác knih je prozatím jediným výdejním místem pro internetové objednávky, jinak se využívá pošta nebo služba DPD. Na knihy objednané z e-shopu dostanete automaticky 10% slevu a vyzvednout si je můžete většinou hned druhý den.
 

 
 
Teď si připadám jako Horst Fuchs, takže zabrousíme trošku jinam a sice k historii. Palác knih sídlí v domě na adrese Václavské náměstí č.p. 820/41. Navrhl ho architekt Bohumír Kozák a dokončen byl v roce 1926. Málokdo ví, že Václavské náměstí bylo v minulosti centrem filmové zábavy a biograf tu byl doslova na každém rohu. Ani tento dům není výjimkou. Původně v domě sídlil Biograf Avion, později za nacismu i po roce 1945 nesl název Kino LETKA. Od roku 1951 fungoval jako kino krátkých filmů. Jeho provoz byl ukončen počátkem 90. let. Od té doby prošel dům celkovou rekonstrukcí a několika přestavbami, až dostal svou dnešní podobu.
 
Firma Neoluxor vznikla transformací firmy VD Konsorcium 495 v roce 2001 a dnes už má dvě dceřinné společnosti Neopalladium a Neoluxor Books. Všechna jejich knihkupectví jsou bezbariérová a ve všech se dá platit kartou. Knihkupectví Neoluxor se už několik let drží předních příček našeho knižního trhu. Není se čemu divit, protože nabídka titulů je monstrózní (na oficiálních stránkách je uvedeno až 85 000 titulů). Dá se tu sehnat většina knih, ať už máte chuť na klasiku nebo na žhavou knižní novinku. Stejně tak nepřijdete zkrátka, pokud sháníte odbornou nebo cestovatelskou knihu. K dostání jsou také kuchařky a učebnice.  Neoluxor má v dnešní době po celé republice už desítky poboček, z nichž některé mají přes 1000m2, takže skalní knihomolové se mohou ztratit klidně na celé odpoledne.
 

 
Osobně mám oblíbené tři prodejny a to na Václaváku, na Hlaváku a na Smíchově, ty se mi zdají nejlepší. Na Václaváku v -2 navíc mají velký rohový gauč, kde se můžete s knížkou na chvíli pohodlně uvelebit. Hodně mě mrzelo, že Neoluxor zrušil knižní outlet v Černé labuti, o kterém jsem tu taky psala. Nedávno jsem měla cestu kolem a udělali z toho nějakou galerii, kam nikdo za celý rok nepřijde.
 
Na závěr ještě několik zajímavostí: Neoluxor jako takový nemá v nabídce e-knihy, ale spolupracuje s e-shopem Palmknihy.cz, kam přímo odkazuje. Jeho internetové knihkupectví patří mezi nejnavštěvovanější a abyste měli jooo představu, jaký je to knižní moloch, tak jeho tržby byly v roce 2014 kolem 707 milionů korun. A pak, že se u nás nečte. Asi jsme národ utajených knihomolů.
 
To je ode mě všechno, co se mi podařilo vypátrat a co jsem vám chtěla sdělit. Budu ráda, když mi napíšete, jestli máte taky Neoluxor rádi nebo jestli dáváte přednost jiným nebo třeba menším knihkupetvím. Teď už jenom fotky.
 
Mějte se pěkně :)
 

 
Taky vidíte kinosál?
 







Hypnotizér - Lars Kepler


K severským detektivkám jsem byla docela dlouho skeptická. První kriminální vlaštovka ze severu Jo Nesbø a jeho Harry Hole si mě na první dobrou nezískali a Netopýr byl odložen na neurčito. To pravé literární jiskření jsem zažila až po seznámení s Joonou Linnou, policejním komisařem z knih Larse Keplera.
 
Když se komisař Joona Linna víceméně náhodou nachomýtne k případu brutálního vyvraždění rodiny Ekových, dozví se, že masakr přežil pouze 14ti letý Josef. Ten byl převezen s vážnými zraněními do nemocnice. I přes jeho kritický stav potřebuje Joona chlapce vyslechnout, protože v době vražedného řádění nebyla v domě jeho starší sestra Evelyn. Je tak nanejvýš pravděpodobné, že po ní právě jde vraždící maniak a chlapcova výpověď by jí mohla zachránit život. Začíná hra o čas. Joona si vyžádá na pomoc psychiatra a odborníka na traumata Erika Mariu Barka, který je zároveň známý svým výzkumem lidských traumat pomocí hypnoterapie. Komisař se snaží doktora přemluvit, aby chlapce zhypnotizoval, jelikož klasický výslech není v jeho zdravotním stavu možný. Erik se hypnóze už několik let nevěnuje a na tomto rozhodnutí nehodlá nic měnit, proto Joonovu prosbu odmítá. Nakonec ho dostihnou emoce a snaha pomoci ušetřit život mladé dívky. Erik Josefa zhypnotizuje. V hypnóze lidé mohou odhalit svoje nejčernější vzpomínky uložené hluboko v podvědomí. To, co se komisař s Erikem od chlapce dozví, uvede do chodu takový sled událostí, který byste si nevysnili ani v nejhorších snech. Jestli chcete spoiler, přečtěte si oficiální anotaci, tam je toho o ději trochu víc.



V dějových linkách Hypnotizéra se velmi svižně střídá profesní a soukromý život hlavních postav, tzn. Joony a Erika. Všechno se objevuje dvakrát. Dva hlavní hrdinové, dva kriminální případy, kdy se jeden odvíjí od toho druhého. Dva podobně pomatení a brutální vrahové. Koneckonců i samotný Lars Kepler jsou dva autoři (o tom někdy jindy), možná proto je tam ta dvojitá paralela tak vidět. Zajímalo by mě, jestli píšou tak, že každý z nich vytvoří jeden kriminální příběh a pak je společně propojují, až vytvoří jeden celek. Myslím, že to není úplně nemožné.

Nejvýraznějším charakterem je tady jasně Joona Linna. Je to asi pochopitelné, protože figuruje i v dalších Keplerových knihách, které na sebe nepřímo navazují. Joona Linna je prototyp výjimečně schopného detektiva. Je svérázný, neohrožený, sebevědomý, inteligentní a má skvělou intuici. Když vám Joona Linna řekne, že někoho najde, máte pocit, že ho najde i kdyby u toho měl vypustit duši. Autoři skvěle vystihli Joonovu autoritativní povahu, ale přitom z něj neudělali drsňáka. Naopak při zemi se  nedrželi, když z Joony vyrobili tak trochu novodobého hrdinu zákona.  Zatím se nikdy nespletl, neudělal jediné špatné rozhodnutí, dokázal si vynutit od šéfa přidělení případu, který chtěl řešit. Působí to trošku neuvěřitelně, nicméně já namítám, že lidé výjimečných schopností a hrdinové celkově jsou skvělé knižní (a nejen knižní) lákadlo odnepaměti. O to víc, když jde o první díl a čtenár nemá tušení, co s Joonou autoři zamýšlejí v dalších dílech.

V knize je použita er-forma, ich-forma a spousta přímé řeči, čímž se příběh stává skutečnějším. Kepler postupně odkrývá příběhy hlavních postav a často se vrací do minulosti. S popisy se to moc nepřehání, stejně tak s počtem figurujících osob. Děj plynule ubíhá díky velkému počtu kratších kapitol. Čtenář je napnutý až do konce a hltá jednu stránku za druhou. Konec je totálně nepředvídatelný. Komisaře Linnu jsem si hned oblíbila a Hypnotizér se tak pro mě stal pomyslnou vstupní branou do severské krimi. Už se těším na další díly.

Ze švédského originálu Hypnotisören přeložila Azita Haidarová
Originál vyšel v roce 2009, u nás vydalo nakladatelství Host v roce 2011, 544 stran

Mých TOP 10 knih


Tohle bývá nejtěžší otázka pro knihomoly: CO NEJLEPŠÍHO JSI ČETL/A? To je hrozně těžký říct, protože čtu neustále něco a setkávám se s velkou škálou žánrů od detektivek přes klasiky až po pohádky. Když jsem začala psát tenhle článek, nevěděla jsem, podle čeho těch top 10 knížek vyberu a docela jsem se u toho zasekla. Nicméně nakonec jsem to dala dohromady a tady je můj osobní výběr nejlepších knih, které jsem přečetla a které mě oslovily:   



1) OBRAZ DORIANA GRAYE - OSCAR WILDE     recenze
Moje velká srdcovka, můj nejoblíbenější spisovatel. Doriana miluju nadevšechno. Jeho konec byl tak zoufale zbytečný! Všechno jenom proto, že se dostal do společnosti pošahaných umělců, pro jejichž oči je krása to nejpodstatnější na světě. No jistě, bože, vždyť jsou to umělci! Díky téhle knize si často uvědomuju, že krása je pomíjívá a povrchní pohled na svět není ten správný. A taky to, že nemám chodit s umělcema.

2) ZABIJÁK - EMIL ZOLA
Na Zabijáka jsem natrefila úplně náhodou v knihovně někdy na střední. Tehdy byli klasici mí úhlavní nepřátelé. Zola to zlomil. Životní příběh Gervaisy mě poučil o tom, že v lásce i v životě celkově by člověk měl používat nejdřív mozek a až pak srdce, pokud si nechce namlít čumák. A že i s příjemnýma věcma bysme měli zacházet opatrně, jinak se můžeme lehce stát jejich otroky. To, co jsou někteří lidé ochotni kvůli lásce vykonat a obětovat, nad tím leckdy zůstává rozum stát. Lidi se prostě nikdy nepoučí.


3) SOPHIINA VOLBA - WILLIAM STYRON
Mám ráda knihy o válce a tuhle mi doporučila moje mamka. Na začátku jsem totálně šílela, protože Styron je mistr vykecávání, což nemám ráda. Naštěstí se trpělivost vyplatila a jakmile jsem se dostala přes stranu 100, děj se rozjel a kniha mě totálně vcucla. Přečetla jsem jí za víkend a byla jsem z toho příběhu totálně vykolejená. Tolik myšlenek tahle kniha vyvolala! Přemýšlela jsem, jak bych se sama zachovala, kdyby mě někdo postavil před rozhodnutí, kde žádná odpověď není správná.

4) VYPRAVĚČKA - JODIE PICOULTOVÁ
To byl dárek a totální trefa do černého. Opět válečná kniha, tentokrát mezigenerační. Zajímá mě tématika koncentračních táborů a tady se nachází jeden z nejlepších popisů vnějšího i vnitřního fungování Osvětimi, jaké jsem kdy četla. Příběh z pohledu vězně i z pohledu gestapáka. Spousta příležitostí k zamyšlení. Máme právo trestat někoho, kdo se dopustil zločinů na našich předcích i když my sami osobně jsme se konfliktu neúčastnili?

5) Z DENÍKU KOCOURKA MODROOČKA - JOSEF KOLÁŘ
Moje milovaná pohádková kniha. Krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové zná snad každé české dítě, neboť je jich hojně i ve Slabikáři, vzpomínáte si ještě?

6) FRIDA - BÁRBARA MUJICA    recenze
Frida Kahlo, skvělá surrealistická malířka, která mě zaujala i jako člověk. Líbí se mi to její raplovství, s jakým odolávala všem nástrahám, které jí život přichystal. Nikdy si z ničeho nesedla na zadek a zachovala optimismus tam, kde by se jiný už hroutil. Nebála se projevovat emoce (pozitivní i negativní) a být sama sebou. Její životní filozofie i dílo je pro mě obrovskou inspirací, byla to obdivuhodná žena.

7) MAUS - ART SPIEGELMAN    recenze
Opět válka a téma koncentračních táborů, tentokrát v komiksovém provedení. Lidé na sebe berou podobu zvířat a společnost funguje na nejzákladnějších principech života - lovu a přežití.
Nefunguje to tak dodnes? Šok střídá dojetí.

8) PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ - CHARLES BUKOWSKI    recenze
Prasák Bukowski je v mých bestovních autorech docela nováčkem. Neuchvátil mě styl jeho psaní, protože to snad ani žádný styl nemá. To, co píše, je čistě jen on sám a to se mi líbí. Na nic si nehraje, nemá potřebu nikoho ohromovat. Buď to zkousnete a líbí se vám to, nebo nezkousnete a jdete o dům dál, žádný problém. Bukowski mi hrozně připomíná fotografa Jana Saudka, jehož dílo taky obdivuju. Prostá otevřenost ať jde o cokoliv, klidně i o lidské poklesky. Paráda.

9) PAMĚTI KATA MYDLÁŘE - JOSEF SVÁTEK
Před panem Svátkem hluboce smekám, protože tak kvalitní historické dílo se nevidí často. I přesto, že je celý román psán staročeštinou, na čtivosti mu to neubírá. Bohatý příběh je doplněn o zajímavosti z praktického života mistra popravčího a jestli si myslíte, že katovské řemeslo byla snadná práce, protože sekat hlavy uměl kdejaký lapka, tak jste na omylu. Však si počkejte na recenzi, v budoucnu se tu určitě objeví.


10) ZASL(R)ANÁ POŠTA - TERRY PRATCHETT
S tímhle pekelně zlomyslným pohádkovým dědečkem jsem vyrostla a nejedna slza ukápla, když se letos v březnu rozhodl, že už navždy bude ke kytičkám čuchat jenom zespoda. Jeho knihy o Zeměploše a hlavně postavy z nich jsou legendární. Kromě Mrakoplaše se stal mým oblíbencem Vlahoš von Rosret, jehož kousky by dohnaly k šílenství i největšího flegmatika. Nejvíc perlil v Zaslaný poště, když dostal za trest na starosti zabordelařený poštovní úřad. Ještě vystupuje v knize Nadělat prahy a Pod parou - ale tu poslední jsem zatím nečetla, takže se těším, co zase ten myslitel vykoumá.


Tak to bylo mých top 10 knih. Co vaše oblíbené knihy? Pochlubte se:) Pokud se vám článek líbil, dejte mi vědět, jestli byste chtěli třeba i 10 nejhorších knih, nějaký adepty bych bohužel měla...

Příběhy obyčejného šílenství - Charles Bukowski


Bukowski je v mojí hlavě spisovatelská perla vyválená v bahně, které ještě navíc zaschlo na pražícím slunci. Je to starej prasák, alkoholik, má hemeroidy a vášeň pro dostihy. Nic, co byste chtěli mít doma. Žije životem hochštaplera a co si myslí ostatní, je mu srdečně jedno. Nestydatě rozvádí svoje sexuální představy, ze kterých se slušným lidem zatmívá před očima a moralisté si dávají mokrej hadr na palici. V opilosti vede imaginární rozhovory s Hemingwayem, kterého oslovuje Ernie a mezi přáteli mu říká Hemáč. Bukowski je netaktní hovado. Přesto jsem se od jeho povídek nemohla odtrhnout a hned po dočtení mám znova čumák v další jeho knížce. Možná to o mně taky něco vypovídá...Znáte to přísloví: Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, co jsi za člověka....:)


Všechny povídky a vůbec celé jeho dílo jsou do jisté míry autobiografické. Někdy užívá jiná jména, někdy přímo svoje vlastní. Jeho nejznámějším alter egem je Henry Chinaski, který se vyskytuje v řadě dalších počinů, třeba v románu Ženy nebo Poštovní úřad. Líbí se mi ta jeho totální otevřenost k světu, ta bezprostřednost, s jakou na vás pálí svoje nejintimnější myšlenky i to, že ze srandiček připomínající trip na LSD umí obratem přejít k naprosto vážným debatám o literatuře. Samotář se sklonem k exhibicionismu totálně obnažil svojí duši i tělo.


Příběhy obyčejného šílenství je moje první kniha od Bukowskýho a často čtu a slýchám, že je to jedna z jeho slabších. Nemůžu se dočkat, až si teda přečtu ty nejvychvalovanější, protože už touhle "slabší" si mě Bukowski omotal kolem prstu. Sám napsal, že nejlepší cesta, jak někoho zaujmout, je šokovat ho a můžu potvrdit, že to funguje skvěle. Na druhou stranu nelze tvrdit, že ta knížka je dokonalá. Spíš bych to charakterizovala jako dva extrémy: některý povídky vás totálně polapí a vtáhnou a u některých budete mít pocit, že ještě chvíli a unudíte se k smrti. Možná je to překladem, protože to překládali tři lidi, ale to si nejsem jistá, nenapadlo mě se u těch pár nudných podívat, kdo je přeložil. V každým případě ale zábava převažovala nad nudou.

Bukowskýho humor je sprostej, hnusnej a cynickej. Já se tomu směju, protože můj taky, ale pokud tu knížku někdo s odporem hodí do kotle, tak se tomu až tolik divit nebudu. Bukowski je víc než kdo jiný ten typ spisovatele, kterýho buď nesnášíte nebo milujete. Bukowski je důkazem, že i soustavně ožralí lidi můžou mít někdy dobrý úvahy o životě. Do jedný knížky vetknul obrovskej kontrast toho, jak moc můžeme být vysoko a kam až můžeme klesnout. A ať už je to jakkoli, buďme sami sebou, protože "Svět patří těm, co se neposerou."

Z anglického originálu Tales of Ordinary Madness přeložili Bob Hýsek, Michala Marková a Martin Svoboda. Originál vydán v roce 1983 nakladatelstvím City Lights Books v San Franciscu. U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2006, 252 stran

Deník Dity P. 1 a 2 - Dita Pecháčková

Deník Dity P. 1

Dita Pecháčková mě zaujala ve svém pořadu o vaření. Líbila se mi ona, její kuchyň a především její jednoduché recepty. Mám ráda, když je vaření snadné, ale efektivní a Dita to v televizi přesně takhle podala. Když před třemi lety vydala svoji první kuchařku, zběsile jsem o ní psala Ježíškovi. O Vánocích jsem se s ní už mazlila a na Nový rok zkoušela vyprošťováky, kterým Dita věnovala celou kapitolu.
 


Dneska se vydává strašný množství kuchařek a když někdo chce opravdu zaujmout čtenáře/kuchaře, nestačí vydat jen obyčejnou, recepty popsanou knihu. Musí do toho přidat něco víc. Dita do svojí kuchařky přimíchala celý svůj život, svoje sny, svoje vzpomínky, o kterých se na několika stranách velmi čtivě rozepsala. Deník Dity P. má tak oprávněně svoje jméno.
 

 
Tahle kuchařka je zdrojem potěšení jak pro chuťové buňky, tak i pro oči. Celou knihou vás provází velkoformátové nádherné fotografie jídla, žádné malé obrázky někde v rohu. Umělecké dílo gastronomie. Z takové kuchařky je pak radost vařit i když moje výtvory leckdy nevypadají tak jako na fotkách, ale to časem vychytám :) Reklamace na jídlo nebyly žádné a to nejdůležitější.


Občas slýchám názory, že Dita vaří notoricky známé recepty jako třeba šunkofleky nebo bramboračku a dělá, že objevila Ameriku. Ano, v Ditině kuchařce je spousta známých receptů, které si každá rodina upravuje podle sebe. Jenže já jsem ráda, že je někdo dal dohromady na jedno místo tak, jak je dělá on a ještě je dopodrobna popsal. Za prvé Dita tak vytvořila skvělou kuchařku pro začátečníky a za druhé mně se tenhle osobní přístup k jídlu strašně líbí. Jídlo není jenom něco, co musíme dodávat tělu, abysme neumřeli. Jídlo je radost, smích, sblížení, zážitek...láska.


Deník Dity P. 2

Dita Pecháčková píše kuchařky podle svých životních kapitol a příběhů. Od vydání první kuchařky se stačila vdát a když vrcholily přípravy druhé, každou chvíli čekala syna Davida. Jak sama píše, svůj život postavila z hlavy na nohy, ale vášeň pro vaření jí zůstala.
 

I druhá kuchařka je napěchovaná skvělými recepty. Stejně jako v první, některé jsou více známé, některé méně. Všechny jsou ale polopaticky popsané, takže šance, že přípravu jídla zmršíte, je velmi malá. Abych dokončila porovnání - obě kuchařky jsou si podobné, ve stejném duchu, ale druhá se mi zdá o trošku lépe obrazově zpracovaná.


 
Byla bych ráda, kdyby Dita natočila pořad i podle druhé kuchařky, nicméně o tom zatím nic nevím. Na internetu je spousta držkování na to, že pořad v podstatě nemá scénář a Dita tam mluví "jak jí zobák narost". Těmhle gramanáckům bych chtěla vzkázat: Trhněte si pařátem! Půlka českýho národa je ráda, že dá dohromady vyjmenovaný slova po B a jestli toužíte po spisovný češtině, můžete si po večerech listovat Pravidly českého pravopisu nebo si přepněte na ČT24.



Jsem velkým zastáncem osobního přístupu k věcem. Mám ráda, když si někdo dá s něčím práci a vyhraje si s tím, na čem mu záleží. Odlišný přístup dodává projektu šťávu a to se podle mě potvrzuje i v případě Deníku Dity P. Proč by všechno mělo být nalajnované? Proč by všechny pořady měly mít striktní scénář? Chtěla bych tu víc takových lidí jako je Dita Pecháčková, kteří se nebojí jít s kůží na trh a být sami sebou před naší neustále kritizující společností, která je papežštější než papež a přitom je ve skutečnosti pouhým ho*nem na podpatku.

 
Nevadí mi, že Dita mluví v televizi nespisovně. Ať mluví tak, jak je zvyklá. Ať je to ona. Pokud bude stále vařit jednoduchá chutná jídla a ukazovat, že není nutný věci odflakovat, když chceme rychle uvařit něco dobrého, dál jí budu věnovat pozornost a dál si budu kupovat její kuchařky.

Jenom si nabídnout, co? :)


 
Kuchařky Dity Pecháčkové bych doporučila především začátečníkům. Jestli se potřebujete naučit vařit, tady je všechno vysvětleno naprosto pochopitelně. Nemusíte dumat nad tím, jestli špetka soli znamená vzít jí mezi dva nebo čtyři prsty. Naučíte se jednoduché recepty, které v pohodě zvládnete za pár minut po návratu ze školy nebo práce a najdete tu i recepty, kterými můžete oslnit návštěvu či překvapit na oslavě.
 
 
Deník Dity P. 1 vydala vlastním nákladem Dita Pecháčková v roce 2012, 274 stran.
Deník Dity P. 2 vydala vlastním nákladem Dita Pecháčková v roce 2015, 320 stran.

Staré pověsti české a moravské / Staré pověsti české

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ A MORAVSKÉ
Alena ježková / Renáta Fučíková

Staré pověsti české vám asi nemusím představovat, jelikož spadají do povinné četby druhého stupně základní školy. O těchto dvou knihách jsem se rozhodla napsat, protože v poslední době často slýchám prosby o články zaměřující se na klasické knihy a taky proto, že to jsou jedna z nejpěknějších vydání, s kterými jsem se zatím setkala. 

První knihu s názvem Staré pověsti české a moravské mají na svědomí spisovatelka Alena Ježková a malířka Renáta Fučíková. Pověsti jsou seřazeny tak, aby na sebe časově navazovaly, což čtenáři usnadní celkovou orientaci v dějinách. Také každou z pověstí uvozuje krátká zmínka o způsobu života lidí v době, ke které se ona pověst zrovna vztahuje. 



Pověsti jsou psané současnou češtinou a díky tomu budou malým čtenářům mnohem srozumitelnější, než Staré pověsti české od Aloise Jiráska, které jsou psané staročeštinou. Autorky z pověstí vypíchly ty nejpodstatnější informace a vyhnuly se zbytečné slovní omáčce. Krásně poetická přirovnání kouzlo příběhů jen umocňují. Knížka se čte moc pěkně, všechno je hned jasné, pro děti naprosto ideální.

Nikdo neví, kdy a jak se rodí temné myšlenky. Snad v jediné chvíli závanem dechu černého boha, snad dlouho klíčí a rostou a zrají jako hořké plody otrávených lidských srdcí.
O DURYNKOVI
Kniha je vyzdobena překrásnými ilustracemi. Když jsem to viděla, vážně se mi dušička zatetelila, protože je znát, že paní Fučíková si dala skutečně záležet. Atmosféru starých dob vystihla velmi trefně a zároveň přívětivě pro oko. Svými kresbami vdechla knize duši. Ať už jste sběratelem krásně zpracovaných knih nebo chcete svým dětem podat Staré pověsti české a moravské v trochu příjemnějším podání, s touto knihou nemůžete šlápnout vedle.

Vydání na fotkách je z roku 2005, vydalo nakl. Albatros, 144 stran
Ilustrovala Renáta Fučíková


STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
Alois Jirásek

Musím se přiznat, že pověsti v podání pana Jiráska mi nikdy nešly moc pod čumák a ve škole jsme se všichni hromadně upínali na komiksové vydání (Obrázky z českých dějin a pověstí - Zdeněk Adla, Jiří Černý a Pavel Zátka). Jak už jsem se zmiňovala, Jiráskův originál ve staročeštině je pro mladé hlavičky poměrně obtížně stravitelný.

Pan Jirásek při psaní údajně vycházel z Kosmovi a Hájkovi kroniky přičemž kniha vyšla poprvé v roce 1894. Dělí se na čtyři oddíly a to na Staré pověsti české, Pověsti doby křesťanské, O staré Praze a Ze Starobylých pověstí. 



Autorův výtvarný cit se na knize podepsal v podobě bohatých popisů a silně dramatických líčení událostí. Nechybí ani dříve v literatuře oblíbené přechodníky (např. nesouc, kupujíc - zaplaťpánbu, že ta doba je v tahu!), rovněž narazíte na tak zastaralé výrazy, které si musíte dneska už vygooglit a to s velmi nejistým výsledkem. 


Tyto pověsti, spadající pod literární směr Kritický realismus, jsou psány zpravidla v er-formě a vycházejí z lidové slovesnosti. Pan Jirásek si pověsti upravil do značné míry podle sebe, takže pokud toužíte po objektivnějších informacích, doporučila bych spíše nahlédnout do výše zmíněných kronik nebo třeba i do Dalimilovi kroniky, to by taky nemuselo být špatné. 

Jiráskovi Staré pověsti české pro mě byly náročné jako pro dítě a jsou pro mě náročné i teď. Nemám ani tak problém se staročeštinou (ta se mi třeba moc líbí ve Svátkových Pamětech kata Mydláře), ale zkrátka mi nesedí ten autorům vyumělkovaný styl. Přijde mi, že hrozně chtěl vytvořit dokonalé historické dílo a naplácal tam snad všechny literární prvky, co znal. Nicméně i tak zůstává tato kniha uznávaným literárním klenotem, školní povinnou četbou a seznámit by se s ní měl každý.

Vydání na fotkách je z roku 2003, vydalo nakl. Albatros, 288 stran. 
Krásně i když černobíle ilustroval Věnceslav Černý 

Volání kukačky - Robert Galbraith (J.K.Rowlingová)


Volání kukačky je první knihou z plánované série detektivek Roberta Galbraitha, pod jehož jménem píše PANÍ SPISOVATELKA J.K.Rowlingová, kterou jistě představovat nemusím. Když v roce 2014 Kukačka vyšla u nás, přečetla jsem si ukázku a popravdě mě zrovna neoslovila. Druhá Galbraithova kniha, Hedvábník, která je volným pokračováním Volání kukačky,  mě naopak chytla hned od začátku. Tak jsem se rozhodla, že si přečtu i Kukačku, abych si doplnila informace o hlavních postavách.

S příběhem jsem ze začátku bojovala, protože zavražděná modelka Lula mi zrovna k srdci nepřirostla a bylo mi jedno, že je mrtvá. Prostě mě nezajímala. Prostředí světa módy mi přijde povrchní a neosobní, takže ani tady se autor/ka do mého vkusu netrefila. S čím se ale trefila a to přímo do černého, je detektiv Cormoran Strike. "Co to je proboha za chlapa tohle?", říkáte si a musíte se smát, protože Cormoran Strike je ve všem co dělá setsakramentsky svůj. Získal si mě především ironickým smyslem pro humor (na ten já hodně slyším). Dojem na mě udělal také svojí vůlí a nezdolností i přes všechny starosti v profesním i osobním životě.

Kukačka mě pohltila až někdy v půlce knihy, kdy jsem se konečně seznámila s Lulou a chtěla jsem vědět, proč umřela. Do té doby jsem to přežívala jenom díky vedlejším dějovým zápletkám se Strikovou novou sekretářkou Robin. Ta mě fakt baví. Má šmrnc, tah na branku, je to ženská do nepohody a v horkých chvílích improvizuje s klidem Američana, což perfektně doplňuje Strikův poker face. Moc dobrá dvojka tihle dva.

Rozuzlení zápletky je překvapující a nepředvídatelné. Osobně jsem měla úplně jiného kandidáta na vraha. Rowlingová prostě umí psát, umí čtenáře strhnout svým stylem. U  téhle knihy mě udržel právě styl psaní, než děj jako takový. Občas jsem sice trochu nadávala nad jistou, podle mě až zbytečnou roztahaností děje. Rowlingová se v popisech míst a situací vyžívá, takže si můžete udělat detailní obraz všeho, co se na papíře právě děje. Já bych se ovšem spokojila i s menším počtem popisných informací.

Sečteno, podrženo, musím říct, že Hedvábník se mi líbil o hodně víc a jsem ráda, že Rowlingová nepíše přímo navazující ságu jako u Harryho Pottera, ale že tady je jedno, kterou knihou začnete. V Hedvábníkovi už je znát jak vývoj postav, tak posun spisovatelky co se detektivek týče. Jen tak dál, těším se na další Galbraithův počin :)

Z anglického orginálu The Cuckoo´s Calling přeložil Ladislav Šenkyřík
Vydalo nakladatelství Albatros Media - Plus v roce 2014, originál vyšel 2013, 480 stran

Mortdecaiův záhadný případ s knírem - Kyril Bonfiglioli

Knihu Kyrila Bonfiglioliho jsem si přečetla po zhlédnutí filmu, který byl na její motivy v nedávné době natočen. Johny Depp opět hýřil svým typicky potrhlým humorem a ve výsledku z toho byla celkem slušná komedie. Podívala bych se na ní klidně znova. Jak se většinou stává, že knižní předloha bývá lepší než film, tak tady to bohužel neplatí. Tvůrci filmu se inspirovali pouze hlavní postavou Mortdecaie a několika dalších vedlejších postav. Příběh jako takový si z knihy nevypůjčili a ani se tomu moc nedivím. 


Očirvoucí oranžová obálka láká čtenáře na výjimečný příběh. Pravda je taková, že jde o obyčejnou detektivku. Proti detektivkám nic nemám, ale tahle mi přišla místy docela průměrná.  Zápletka sice není úplně bez nápadu, ovšem děj jakoby se ztrácel kdesi v dáli za výrazným charakterem excentrického Charlieho Mortdecaie. Ten je posedlý myšlenkou nechat si narůst knír, o který se stará s dojemně mateřskou péčí. Co na to jeho manželka Johanna, to je věc další.

Mortdecai je vedením univerzity pověřen diskrétním čmuchalstvím kolem údajné sebevraždy jakési profesorky. Celá věc smrdí, protože ona profesorka byla žena velmi zvláštního ražení a proti sebevraždě vypovídá hned několik indicií, před kterými policie z kdovíjakého důvodu zavřela oči. Mortdecaiův úkol zní jasně: dokázat, že se madam nezabila sama, ale někdo jí k tomu dopomohl. Při hledání pravdy musí Mortdecai překonávat nemalé překážky od nadutých profesorů až po ruské prostitutky. Jeho oblíbený pohonný systém jménem alkohol mu situaci taky zrovna neusnadňuje. Celá kniha stojí na jeho svérázném humoru, velké míře cynismu a ironie. Mortdecai čtenáře dokáže stáhnout zcela na svojí stranu, ovšem ne jako parťáka, nýbrž pouze jako diváka. Na první pohled zaujme, ale pod povrchem toho moc nenajdete.

Autor má velmi osobitý styl psaní, který musel být hodně složitý na překlad. Ten ovšem dopadl na jedničku a jedinou drobnou vadou na kráse tak zůstává velké množství cizích termínů, které jsem si občas musela vygooglit. Jinak nevím jak vy, ale já si chci nad detektivnou trochu popřemýšlet. Tady mi sice chybělo napětí, ale zase to vyvážil parádní humor, který mi sedl a tak nemůžu říct, že by pro mě byla knížka zklamáním. Spíš jsem byla zmlsaná filmem a čekala jsem větší show.  Pokud hledáte letní detektivní oddechovku a chcete se i zasmát, můžu vám Mortdecaiův záhadný případ s knírem klidně doporučit.

Z anglického originálu The Great Mortdecai Moustache Mystery přeložili Martin Pokorný a Michala Marková
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2015, 256 stran.

Hudba pro Kláru - Elizabeth Subercaseauxová

Román o životě skladatele Roberta Schumanna jsem si vybrala, protože jeho Träumerei je jednou z mých oblíbených skladeb. Poprvé jsem jí slyšela naživo na jednom vánočním koncertě a nějak se mi vypálila do paměti. Na Hudbu pro Kláru jsem proto byla zvědavá. Že to bude taková studená sprcha, to mě nenapadlo.


I když se vyprávění Kláry a Roberta po kapitolách střídá, kniha jako celek je spíš životopis Kláry Schumannové. Slavný skladatel vystupuje pouze z prostředí psychiatrické léčebny, kam byl na poslední roky svého života umístěn a přišlo mi, že v knize jakoby jenom "přicmrndává" životnímu příběhu Kláry Schumannové. To mě trošku zamrzelo. Záleží asi zase na vkusu každého soudruha, ale já jsem prostě čekala, že tam bude víc Schumanna.

Kláru Schumannovou jsem neměla ráda už po několika stranách. V mládí byla rozmazlená holčička s rypáčkem silně nahoru a zůstala taková po celý život. Možná byla nadaná klavíristka, ale každý talent je něčím vykoupen a u Kláry to byl zrovna zdravý rozum, který postrádala. Jak si jindy uměla dupnout kvůli svým rozmarům, tak v zásadních věcech zůstávala nečinná a omezená. Hudbě obětovala naprosto všechno - svůj život, výchovu svých 8 dětí, svého geniálního manžela - dokázala být inspirací, ale nikdy ne oporou. Zdála se mi místy až nesnesitelně chladná. Však taky skoro celý ten příběh je jedna velká tragédie. Tragédie protkaná všudypřítomnou smrtí a zoufalstvím. Jakoby ti dva celý život jenom chybovali a žili jen proto, že jim občas někdo někde v koncertní síni zatleská. Něžné duše to možná nazvou krásným romantickým příběhem dvou lidí milujících hudbu, ale já vidím jenom chyby a jejich následky. 

Hudba pro Kláru je smutná (pro někoho dojemná) knížka o smutném životním příběhu dvou nadaných lidí. Nevěřím tomu, že byl Robert Schumann blázen, kterého je nutno držet pod zámkem. Zase ta zabedněnost dob minulých.... Možná byl labilní a přecitlivělý, ale depresivní prostředí léčebny a nezájem jeho milované ženy mu ještě víc ublížili. Kdyby byl tolik pomatený na smyslech, jak o něm jeho ošetřující psychiatr (další ignorant) tvrdil, nikdy by nemohl složit tak nádhernou a emotivní hudbu. Dílo blázna vypadá jinak.

Tu knížku jsem četla strašně dlouho, protože s Klárou jsme si opravdu nesedly. Nemám nic proti smutným příběhům, život bývá někdy krutý, ale ona mi přišla vyloženě hloupá. Ráda bych slyšela další názory a poznatky, protože mě zajímá, jestli zapůsobila tak negativně jenom na mě nebo i na vás. Autorka je údajně pravnučkou Roberta a Kláry Schumannových, tudíž téma měla zmáknutý na jedničku, což dokazuje výborná realističnost postav, míst a celého děje.

Ze španělského originálu La música para Clara přeložila Jana Suchánková
Vydalo nakladatelství Metafora v roce 2015, 350 stran. 

Dalajlamova kočka - David Michie

Dalajlamovu kočku jsem si vybrala, protože mě zajímá východní filozofie, ale nestála jsem přímo o učebnici Buddhismu. Chtěla jsem něco nenáročného. Když se mi tahle kniha náhodou dostala do rukou a nabídla mi možnost nahlédnout do dalajlamova života kočičíma očima, nešlo odolat.

Příběh začíná, když Jeho Svatost dalajlama zachrání bezbranné kotě před velmi neveselým osudem. Kočka dostane jméno Jeska. Nevím, jestli se mi víc líbily popisy buddhistického prostředí, kde se děj odehrává a nebo jak pěkně autor zpersonifikoval kočičí myšlení, každopádně kniha se čte téměř sama. Jeska je kočkou Jeho Svatosti a je na to patřičně hrdá. Nosí čumáček pěkně vysoko, ale jako každé mládě si pochopitelně nabije kokos. Postupně získává zkušenosti a mění priority. Stává se z ní rozumná kočka a její ponaučení se dají krásně přenést i na nás dvounožce.

Kočičí pohled na svět kolem tak uznávané osobnosti, jako je dalajlama, je patřičně rozmanitý. Dozvíte se, jak probíhá běžný den v jeho paláci, získáte nový rozhled o Buddhismu a objevíte spoustu užitečných moudrých pravd. Kočky bývají gurmáni. Jeska není jiná a její výpravy za dobrotami jsou jedny z nejhumornějších částí knihy. Zajímavé mi přišly i rozhovory mezi dalajlamou a jeho hosty. Pasáží zaměřených na duchovní rozvoj člověka je v knize sice minimum, ale o to výrazněji je čtenář vnímá.

"Nebezpečí seberozvoje spočívá v tom,
že vás může svést k přílišnému zaujetí sebou samým,
k omámením sebeláskou a sebestřednosti."

Líbilo se mi, jak nenásilně autor v knize dovedl čtenáři přiblížit některé hlavní principy Buddhismu, když přímo poukazuje na karmický přínos laskavého chování a upozorňuje na důsledky hněvu. Co mě naopak trošku rozladilo, byla opětovně milostná kočičí zápletka. Já nevím, že to ti spisovatelé musí všude cpát. Tahle knížka je tak pěkná, že by se s klidem obešla bez toho, aby hlavní hrdinka mňoukala úžasem nad hrou svalů statného kočičáka. Možná to autor zmínil kvůli dalšímu dílu, ale i tak mi přišlo, že jí v tomto směru polidštil zbytečně moc.

Dalajlamova kočka je příjemnou oddychovkou, které nechybí humor a kterou ocení zejména citově založení lidé. A milovníci koček, samozřejmě:)

Z anglického originálu The Dalai Lama´s Cat přeložila Petra Vlčková
Vydalo nakladatelství Synergie v roce 2013, 256 stran

AUDIOKNIHA - Analfabetka, která uměla počítat - Jonas Jonasson

Líbil se vám Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel? Pokud ano, jistě vám neušla aniAnalfabetka. Druhý román Jonase Jonassona se ke mně dostal jako audiokniha. Na divoké neuvěřitelné příběhy si u Jonassona budeme muset nejspíš zvyknout. Čeká nás další atomové dobrodružství.
Příběh se točí kolem chudé jihoafrické dívky jménem Nombeko, která sice neumí číst, ale za to bravurně ovládá matematiku. Její inteligence jí otevře cestu na místa, kam by se dívka jejího společenského zařazení normálně nikdy nemohla dostat. Zažívá spoustu životních dramat a zvratů, ale přesto si udržuje pozitivní přístup, smysl pro humor a není snad situace, se kterou by si nevěděla rady. Zlom nastává ve chvíli, kdy se dostane jako uklízečka na jadernou základnu a odtud do Švédska. Bohužel díky omylu 3 praštěných číňanek dojde k tomu, že s ní z Afriky přicestuje místo bedny antilopího masa bedna s atomovou bombou.

Nerada bych se tady nějak přehnaně zamotala do srovnávání Analfabetky se Staříkem, ale je pravda, že mě tenhle příběh malinko zklamal. Ne v tom směru, že by byl špatně napsaný, to vůbec ne, jen mám pocit, že jeden blázinec kolem atomové bomby bohatě stačí. Mrzí mě, že se Jonasson v námětu opakuje, protože ten jeho šílený styl psaní, kde se děj mění z minuty na minutu, se mi fakt líbí. Bohužel opakovaný vtip přestává být vtipem. Tak snad příště. Na druhou stranu jsem byla velmi mile překvapená úžasně živými vedlejšími postavami. Většina z nich jsou totálně prdlí exoti a chtějte po takových, aby vymysleli nějaký rozumný řešení, co s atomovou bombou. Navíc v zemi, která atomovými zbraněmi nikdy nedisponovala.  Za zmínku stojí i to, že autor má talen psát o politice tak poutavě, že vás to baví i když normálně tyhle řeči nesnášíte. Ani tady Jonasson nešetří humornými zápletkami.

Stejně jako Staříka načetl i Analfabetku Martin Stránský a tímto mu chci vyseknout obrovskou poklonu za to, jak si s textem vyhrál. Jeho změny hlasu podle konkrétních postav skvěle  pomáhají posluchači v dotváření obrazu děje. To je určitě velké plus, protože když jsou všechny postavy namluvené stejným hlasem bez dělání rozdílů v intonaci, posluchač snadno ztrácí pozornost (nebo aspoň já jo). Číst si knihu jedním hlasem v hlavě a poslouchat jí načtenou jedním hlasem je podle mě docela rozdíl. Ani jedno není špatný, ale rozdíl tam prostě je. Myslím, že Analfabetka bude dobrým letním společníkem jak u moře, tak klidně i za deštivých dnů strávených někde na chalupě.

Co na ní říkáte? Četli jste, líbila se/nelíbila nebo jí máte zrovna v plánu? :) Teď jsem zjistila, že se stala dokonce audioknihou roku 2014.

Vydalo vydavatelství Panteon, 12 hodin 47 minut.
Za poskytnutí audioknihy děkuji Audiotece.cz
Knihu můžete pořídit přímo ZDE

Ještě jsem se chtěla zeptat, kam se chystáte na léto? Já pro velký úspěch jedu tam co loni, do pr... Jestli tam někdo jedete taky, dejte vědět a můžem se sejít.  Přichystám chleby s paštikou :)

Proč obrazy nepotřebují názvy - Ondřej Horák a Jiří Franta

Nejvíc se vždycky naučíme ne teorií, ale tím, že někdo jde a ukáže nám, jak to funguje v praxi. A nejlepší je, když to podá zábavnou formou, stejně jako to udělali pánové Horák a Franta v knize Proč obrazy nepotřebují názvy. Pokud chcete ve svých (nebo klidně i cizích) dítkách zkusit rozdmýchat zájem o výtvarné umění a přitom se sami něco dozvědět, jste na správných stránkách.

Knihy o umění většinou nemívají ani jednu ucelenou dějovou linku, natož několik. Jenže tady je všechno jinak. Nejprve se vydáme do galerie ve společnosti babičky a dědečka, kteří umění milují a snaží se ho každý po svém přiblížit svým vnoučatům Emě a Mikulášovi. V ten samý moment se na pozadí rozehrává jakýsi kriminální příběh, takže to vypadá,  že se nám z návštěvy galerie stane pěkně napínavé dobrodružství.





Tahle kniha je sice zařazená do kategorie knih pro děti a mládež, ale stejně tak v ní najdou pobavení a poučení i dospělí. Autoři vytáhli zajímavosti z uměleckých směrů od klasiky až po modernu, což perfektně shrnuli v rozkládací časové ose, která je na konci knihy. Trochu mi to připomíná knihu Josefa Bruknera Pojďte s námi za obrazy, kterou jsme měli ve škole a myslím, že původní myšlenku měli autoři podobnou: ukázat, že umění není jenom statická věc, na kterou se díváme pouze proto, že  je vizuálně krásná, ale že k nám může promlouvat, může ovlivňovat naše emoce nebo nás inspirovat.



Kniha byla oceněna cenou Magnesia Litera 2015 a myslím, že právem. Tento výborný literární počin může otevřít cestu k umění lidem všech věkových kategorií. Líbí se mi popisy, které jsou velmi milé a lidské. Díky příběhu nemá kniha nudný učebnicový ráz i když poskytuje cenné informace. Za zmínku stojí určitě i skvělé ilustrace. Ať si říká, kdo chce co chce, obrázky jsou pro děti vždycky zajímavější než prostý text. Však si vzpomeňte na Obrázky z českých dějin a pověstí. Myslím, že spousta našich dějepisných znalostí pochází právě z nich. Samozřejmě kdo nejste troškaři a chcete dětem poskytnout dokonalý přehled, můžete si vzít v práci dovolenou, miláčkům naordinovat týdenní angínu a projít s nimi všech 10 svazků Dějin umění. Kdo dojde aspoň do půlky jedničky, dostane skákacího pavouka a pytlík bonbonů :)

Vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2014

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Labyrint