Tuhle knížku jsem si koupila, protože mám strašně ráda ten film. Vždycky mi spolehlivě spraví náladu. Myslím, že novela Snídaně u Tiffanyho byla napsána snad přímo pro Audrey Hepburn, která hlavní hrdinku Holly vystihla dokonale i když se dějové linie knihy a filmu trochu liší. 

Tady jde o americký sen jedné mladé dívky z venkova. Holly je taková prostoduchá volnomyšlenkářka, trochu výstřední, dneska by se řeklo asi prdlá. Ale tak hezky prdlá. Roztomile. Ve své jednoduchosti vypadá naprosto nevinně...

V Hollywoodu se jako herečka neuplatnila, proto přesídlila do New Yorku, kde využívá svých půvabů a nechává se vydržovat hned několika obdivovateli s tím, že čeká na co nejvhodnějšího kandidáta pro sňatek. (Nejlépe s mírama 90-60-40....90 let, 60 milionů, čtyřicítky horečky) 

No prosim. Román o muži, který většinu času tráví nadáváním na všechno a na všechny kolem sebe. Tenhle hnidopich a mrzout roku má ve svých devětapadesáti letech pocit, že už tady toho udělal dost a rozhodne se pro dobrovolný odchod na onen svět. Osud to naštěstí zařídí úplně jinak a tak tu s námi Ove proti své vůli bude muset ještě chvilku zůstat. Protože sice udělal už dost, ale neudělal ještě úplně všechno, co měl.

Neumíte si představit, co za peklo vznikne, když někdo jako Ove přijde do Applu koupit tablet. Zoufalství obsluhy poteče po lesklých bílých dlaždicích a vy budete mít co dělat, abyste svým přidušeným smíchem chudáka za kasou nevydeptali ještě víc, když už teď má chuť s brekem utéct.

Ove se prostě s ničím a nikým nemaže. Všechno má svoje pravidla, která se musejí dodržovat, aby byl pořádek, tak ho to život naučil. Nesnáší změny, je to pedant a skoro to vypadá, že nemá ani srdce. Ale on má srdce a na správném místě. Jen ho neukazuje každému na potkání.

Tahle knížka mi předvedla, jak moc umím být někdy povrchní. Ove mě rozčiloval hned od začátku, byl protivný, nesnesitelný a modlila jsem se, aby celou knihu nechodil jenom kontrolovat odpadky a cedule. Dokonce jsem to zavřela s tím, že to dočtu, až se budu někdy nudit. Podle anotace jsem se těšila na příběh v podobném duchu jako byl Stoletý stařík, ale roztahaný začátek knihy mě otrávil.

Dát mu druhou šanci se rozhodně vyplatilo, odepsala jsem ho neprávem a stydím se za to. Ano, je to vzteklina a protiva, ale s obrovským srdcem a správně srovnanýma myšlenkama v hlavě. Takoví chlapi se už dneska málo vidí. (Nebo spíš někdo s mým přístupem je vlastně ani vidět nemůže i kdyby jich bylo kolem milion...ponaučení jako prase, díky, Ove! :))

Takže i já jsem skončila jako těch pár lidí, co mi o něm vyprávěli. Oblíbila jsem si ho. Ty jeho kecy vás dostanou do kolen. Ove toho sice normálně moc nenamluví, ale když něco hodí do prostoru, tak to stojí za to. Přidrzlej, cynickej a ironickej dědek, kterýho budete zbožňovat. Jen se to musíte naučit, nesuďte podle prvního dojmu, když nebude hned dobrý. Ove je jako kindervejce - skořápka nic moc, uvnitř překvápko.

Když srovnám Oveho se Staříkem, musím říct, že knížky se rozchází v ději, ale ve stylu psaní nacházím určité podobnosti. U obou se budete smát, budete naštvaní a možná budete i brečet, zkrátka zažijete za krátký čas velkou škálu různých emocí. A nakonec i hlavní hrdinové mají některé společné rysy - jsou to zkušenostmi ostřílení kmeti s vlastním názorem na všechno a když už dojdete do stádia, kdy je máte chuť zabít, udělají nebo řeknou něco, co vezme za srdce a donutí vás dát jim ještě šanci. Jim by to bylo samozřejmě úplně jedno, ale i tak z tohoto srovnání pro mě vychází jako vítěz Ove.