Mám ráda knihy a okolí to o mně ví. Existuje ale jeden druh knih, které jsem nikdy v lásce neměla. Učebnice. Knihy, jejichž vševědoucí postoj mě vždycky přiváděl k šílenství. Leckdy nedávají vůbec prostor pro fantazii nebo aspoň pro vlastní názor. Jakoby se nikdo nesnažil napsat je poutavě a kvalitně, protože přečíst je musí stejně všichni. Jsou otravně nalajnované, nudné a o autorovi se nedozvíte nikdy nic, pokud si jeho jméno nedáte do Googlu (a leckdy ho ani ten Google nezná).

Na tuhle knihu jsem se těšila i když by se dala zařadit mezi knihy teorie. Nejde totiž o učebnici v klasickém slova smyslu. Dobře vím, že vždycky záleží i na tom, zda nás konkrétní téma zajímá, protože co nás nebaví, to se učí horko těžko, ale kdyby byly všechny učebnice napsané jako tato kniha, učení by bylo rozhodně příjemnější.

Kniha Thomase C. Fostera Jak číst romány jako profesor je doslova knihou o knihách. Autor nám svým neotřelým, úsměvným způsobem popisuje vlastní verzi historie románu, přibližuje nám jeho stavební prvky, vysvětluje, proč je první strana románu nejdůležitější. Dozvíme se všechno podstatné o románových místech, o účinkujících od vypravěče po hlavní i vedlejší postavy nebo co se schovává za pojmem "páprdovský román". Za uvedení také stojí výsledky pozorování chování knihomolů v knihkupectvích.

Pro snadnější představivost autor používá jako příklady spoustu jiných románů. Což může být pro někoho celkem problém, pokud nemá načteno. Bylo pro mě docela obtížné dostat se přes Fosterovu románovou analýzu a odkazy na další díla, která jsem neznala. Nejvíc odkazů bylo na Odyssea od Jamese Joyce. Foster ho musí milovat. Nicméně, ať už je James Joyce jakkoli považován za génia, jeho Odysseus je knížka šílená, dlouhá, únavná, složitá (přečetl to kromě pana Fostera někdo v kratším intervalu než jeden rok?)...takový román bych jako příklad pro lidi, kteří se chtějí o románu něco dozvědět (tedy o něm nejspíš moc neví), neuváděla. Naštěstí se objeví i spousta dalších "stravitelnějších" románů jako je Nabokova Lolita nebo romány Charlese Dickense.

Celá kniha mi přišla jako výborný přehled myšlenek, které pedagogové chtějí předat svým studentům. Pan Foster se ovšem kantorsky nestaví nad svoje čtenáře/studenty. Spíš bych to přirovnala k situaci, kdy vám někde v příjemné kavárně přítel vypráví o něčem, do čeho je právě zapálen. Bude vám jasné, že o tématu hodně ví, že to téma miluje a že jím žije. A taky rád předává svoje nadšení dál. Díky tomu je kniha velmi dobře čitelná a zdá se mi, že když autor vede se svými čtenáři rozhovor, usnadňuje to pochopení líp, než kdyby mu jednoduše předhodil svoje poznámky.

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela kniha Jak číst literaturu jako profesor (v originále How to Read Literature Like a Professor), která je podle recenzí hodnocena jako lepší sestra knihy, kterou vám popisuju teď já, ale bohužel nebyla přeložena do češtiny a ani jsem nezaznamenala, že by to bylo v plánu. Knihu Jak číst romány jako profesor bych doporučila především studentům literatury, protože skutečně jde o vyčerpávající zdroj informací o románu, ale nejsem si tak úplně jistá, že by si takovouhle skoro čtyřsetstránkovou bichli zasloužil každý žánr. Na můj vkus by neškodilo knihu zkrátit i když jí rozhodně k nudným knihám bez šťávy neřadím - jen bych omezila některé zdlouhavější pasáže.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství HOST