Všechny povídky mají společného průvodce. Pána Vonka. Jakmile zjistíte, co je tenhle záhadný pán s podivuhodnými schopnostmi zač, bude vám jasné, proč bydlí zrovna na Žižkově. Nejen pán Vonk působí jako pojítko mezi příběhy. Lidé i místa se tu prolínají, takže co jste objevili v jedné povídce, můžete najít i v další. Pán Vonk je možná největší podivín z knihy, ale zdaleka ne jediný. Potkali jste někdy někoho, kdo má závislost na darování krve? Nebo někoho, kdo dobrovolně prodává svého strážného anděla? Ne? Tak to se seznamte! Dozvíte se, čím takového anděla správně krmit a taky pár věcí, které byste do andělů neřekli - třeba to, že docela dost zmatkují ve výtahu.

Kdybych měla vybrat z knížky jednu povídku, která se mi zdála nejlepší, budu mít nejspíš problém. Většina z nich je krásně napínavá a až do konce není jasné, jak to s postavami dopadne. Příběhy jsou nepředvídatelné a tak to má být. Zrovna tak většina prostředí, kde se děje odehrávají, jsou zajímavá místa, ať už profesně nebo historicky. Dokonce jsem zjistila, že hospůdka U Habásků, která se objevuje téměř v každé povídce, doopravdy existuje. Podle fotek vypadá přesně tak, jak jsem si jí na základě popisu z knížky představovala. Nicméně pravdou zůstává, že osobně Žižkov nevidím zrovna jako tajemné místo nebo dějiště paranormálních jevů, nýbrž jako část Prahy, kde po setmění člověk ve vlastním zájmu nemá na ulici co dělat a kdyby na Žižkově nebylo moje oblíbené retrokino Aero, neviděl by mě tam nikdo ani přes den. 

Zaujala mě lidskost a jakási mazlivost, s jakou jsou některé povídky napsané. Pan Jareš si krásně hraje se slovy. Kam by šlo dosadit slovo tuctové, vloží slovo netradiční a nový rozměr je na světě. Celá knížka se čte vážně úžasně, povídky mívají vtipný a poučný konec a velmi silně zavánějí detektivkou.

Povídky jsou jeden z mých oblíbených žánrů, protože bývají nekonečně univerzální. Mohou, ale také nemusí navazovat, díky rozsahu se dobře čtou a například pro knižní prvotiny se mi zdají ideální. A i když Zloději času nejsou autorova prvotina, rozhodně mu tento žánr výborně padne. Pokud budu mít příležitost přečíst si od Vítězslava Jareše další knihu, nebudu váhat ani minutu. Díky jeho Zlodějům času jsem přišla detektivkám zase o něco víc na chuť.

Vydalo nakladatelství Anahita, s.r.o. v roce 2012, 255 stran
Obálka a ilustrace Nikola Cuc, grafická úprava Adam Friedrich