Brenda Blattová je šestnáctiletá puberťačka. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by její největší starostí nebylo pouze to, jak se dobře nadlábnout. Díky své nadváze je ve škole často terčem posměchu a její přátele na Facebooku byste spočítali na prstech jedné ruky. I když si s tím sama Brenda nijak zvlášť hlavu nedělá, její rodiče jsou toho názoru, že takhle to dál nejde. Rozhodnou se, že Brendu pošlou na dívčí internátní školu vězeňského typu, kde panuje tvrdý řád a kázeň. Tam má Brenda zhubnout a pokusit se začlenit do kolektivu.

Brenda okamžitě vykope válečnou sekeru. Při vidině nedostatku svých oblíbených čokoládových tyčinek začne vyhrožovat smrtí, ale rodiče jsou nekompromisní. První dny v nové škole jsou naprostým peklem. Zdá se, že je to nejhorší školní lágr, jaký si lze představit. Jídlo je odporné, ale co je horší - je ho málo, spolužačky se tváří nepřátelsky a profesoři jsou evidentně z jiné planety nebo tu jsou za trest. A tady se máte učit nějak společensky existovat?

Sebevědomí Brendy se nachází někde mezi nulou a mínus pětimilionem, nicméně když už se na tohle děsné místo dostala, musí vymyslet, jak se s ním popere.  Naštěstí na internát nastoupí Marie, milá a chytrá dívka. K údivu všech se začne s Brendou přátelit, boří její komplexy o sobě samé a z Brendy se tak pomalu stává někdo, kdo si podmaní téměř celou školu. Jenže nic není tak, jak to na první pohled vypadá....

Pokud jste četli Mládí v hajzlu, jistě vás okamžitě trkne známý koncept C.D.Payna. Vytvoří jako hlavní postavu zoufalce, kterého postupně směruje správným směrem, až je z něj málem hrdina. Z ukňouraných jedinců se stávají silné osobnosti s vlastním názorem. Naštěstí vždycky zůstanou něčím trošku vyšinutí. Postavy C.D.Payna jsou zkrátka duševně jedinečné.

Brenda je taky taková. Není tak šílená, jako Nick Twisp z Mládí v hajzlu, ale i ona má úžasný sebeironický humor a rozhodně vás nebude nudit. Poznáte jí hned z několika úhlů, což vám pomůže udělat si o ní vlastní obrázek. Její cynické poznámky a postřehy mě občas dostávaly do kolen. 

Jako všechny Payneovky je i tato skvělá, jednoduchá a humorem nabitá. C.D. Payna jsem si vážně oblíbila a rozhodně chci pokračovat ve čtení jeho knih. Líbí se mi, jak píše "na plnou hubu" a nebojí se ostrých výrazů. I psaní formou deníkových zápisů se mi čte příjemně.  A i když jsem toho názoru že proti Nicku Twispovi u Brendy Veliké trochu zkrotnul, tak stále pubertální výlevy dokáže vyvést na jedničku s hvězdičkou. Doufám, že C.D. Payne vydá ještě hodně takových humorných knížek! Jeho humor buď milujete nebo nesnášíte a já jsem rozhodně ten první případ.

Kraď jako umělec je perfektní pro ty, kdo teprve uvažují nad tím, že s nějakou kreativní tvorbou začnou, protože kdo už nějaký svůj kreativní projekt má, zjistí, že přesně tohle, co se tady píše, dělá. Zjistila jsem, že na to jdu stejně jako autor - učím se od těch, které obdivuju. Sleduju, co sledují, o čem se baví, o čem a jak píšou. A kradu od nich. Finta je v tom, že nesmíte krást od jednoho vzoru, to by bylo plagiátorství a kopírování, stal by se z vás druhý XY. Jenže když kradete od více vzorů, přetváříte jejich myšlenky a přidáváte k nim svoje vlastní, máte tak inspiraci z několika míst a většinou vznikne něco úplně nového, originálního. Jak autor sděluje, originalita v podstatě neexistuje, protože inspiraci jsme museli nabrat z nějakého už existujícího zdroje. 

Zdá se to jednoduché jako facka, že jo? Ale bohužel ani tahle knížka z vás neudělá kreativce, pokud nezačnete pracovat především sami na sobě. Zjistěte, kde a proč za svými vzory zaostáváte, na to místo se zaměřte a snažte se ho odstranit. Stále se vzdělávejte, sbírejte myšlenky, informace. Čím víc jich budete mít, tím líp si budete moci vybrat, čím se necháte ovlivnit a z čeho by se dalo krást. Časem se naučíte poznávat, co za krádež stojí a co ne. 

I když mám autory Ztracené generace a válečnou literaturu obecně ráda, tak u Hemingwaye mě vždycky zajímal víc jeho život než jeho dílo. Ať už šlo o román Komu zvoní hrana nebo o Starce a moře, Hemingwayův styl psaní zkrátka není můj šálek čaje. Tok úvah a myšlenek dokázal Hemingway vyvést mistrovsky, ale jeho popisy jsou na mě až moc dlouhé.

Ovšem díky jeho popisům je jasné, že to byl člověk, který perfektně rozuměl tomu, o čem píše. Do svých knih zahrnul obrovské množství témat, jejichž popis dováděl do dokonalosti. Tudíž musel mít výjimečný přehled a schopnosti. Chci říct, že chápu, proč je tolik výjimečný, ale mám pocit, že Hemingway patří k autorům, k nimž musíte dospět časem, být na něj duševně připravení. Možná i to je důvod jeho výjimečnosti.

Fiktivní román Naomi Woodové zobrazuje téměř celý život Ernesta Hemingwaye, ale jak prozrazuje název, jde především o jeho soukromý život. Hemingway zastával názor, že žena, kterou miluje, má být jeho manželka a protože měl velmi široké srdce, stihl se za svůj život oženit hned čtyřikrát. Kniha je rozdělena do čtyř částí, kde vždy jedna z manželek vypráví svůj příběh. Autorce se tu podařilo neuvěřitelně pěkně prolnout začátky i konce každého manželství, kdy se původní manželka seznámila, nebo dokonce přátelila s manželkou příští. Tyto čtyři ženy spojovala láska k jednomu muži. Chápaly, že je takový, že nevydrží dlouho s jednou ženou. Tento fakt nakonec všechny přijaly a snažily se spolu vycházet, i když postupně nahradily jedna druhou.

Ernest Hemingway byl údajně magnet na ženy. Měl nepřekonatelné charisma, dívky a ženy mu padaly do postele jako mouchy. Přesto jsem tohle jeho osobní kouzlo v knize Naomi Woodové nenašla. Nejdřív jsem nemohla pochopit, s jakou naivitou a obdivem k němu jeho ženy (hlavně Hadley a Fife) vzhlíží a pak jsem na druhou stranu žasla nad naivitou samotného Hemingwaye. Prý nikdy nemiloval víc, než byl milován. Na místě těch žen bych ho obdivovala jako spisovatele, ale jako člověka nejspíš ne.

Být paní Hemingwayovou nebyl žádný med. Nebyl to jenom život v blahobytu vedle nositele Nobelovy ceny. Byla to i nutnost smíření se s jeho náladovostí, alkoholismem a slabostí pro ženy. Hedley. Fife, Martha i Mary vám o tom rády povypráví. Jak sama autorka upozorňuje, jde o dílo fiktivní i když fikce se tu mísí se známými skutečnostmi z Hemingwayova života a příběhu by se dalo reálně uvěřit.  Je znát, že autorka studovala Hemingwayův život velmi podrobně, neboť psychologie jednotlivých postav je skvěle propracovaná a vyvolává dojem, jakobyste je osobně znali. Velmi příjemné čtení.

Ernest Miller Hemingway - 1899-1961, byl americký spisovatel, jeden z hlavním představitelů Ztracené generace. Holdoval lovu a sportu a miloval přírodu. Jako reportér se zúčastnil španělské občanské války, vyhledával nebezpečí. Roku 1953 obdržel Pulitzerovu cenu za fikci a roku 1954 Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1961 pravděpodobně spáchal sebevraždu zastřelením, ale je to pouze domněnka, jeho smrt bývá vysvětlována jako nehoda.  

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora 

Tim Ferris je takový dobrodruh nebo chcete-li světošlápek. Žil v několika zemích včetně Japonska a to samozřejmě znamenalo naučit se cizím návykům a také cizímu jazyku. No a protože Japonština patří mezi nejsložitější jazyky na světě a Tim jí potřeboval zvládnout co nejrychleji, začal se rýpat v teorii učení až vymyslel vlastní učební plán, který mu pomohl zvládnout Japonštinu během pár měsíců. Později zjistil, že pomocí této učební metody, kterou nazval Meta-učení, zvládne rychle i Španělštinu a jiné dovednosti. Čtyřhodinový šéfkuchař sice vypadá jako kuchařka, taky je primárně o vaření, ale není to JENOM kuchařka. Ukáže vám, jak se naučit cokoliv, nejen vaření.

Obsáhlá, ale přehledná

Díky mnoha informacím na jednom chumlu by se mohlo zdát, že to musí být hrozně zmatené, ale naštěstí to tak není. Kniha je rozdělená do pěti přehledných částí. 

Nejdůležitější je hned I. část - L´ANTIPASTO - META UČENÍ, kde zjistíte, jak Meta-učení funguje. Tim Ferris to podává jako vyprávění vlastních zkušeností. Dozvíte se, jak dělal pokroky i jaké měl propadáky. Celá kniha je psaná v tomhle duchu,  takže působí přátelsky a lidsky. Máte pocit, že mluvíte s kámošem, který něco skvělého objevil a hodlá vám o tom říct úplně všechno tak, abyste to pochopili. Možná na vás i trochu toho svého nadšení přenese. 

II. část - IL PRIMO - PODOMÁCKU obsahuje jednoduché rychlé recepty. Jde o 14 lekcí, každá zabere maximálně 20 minut a když je zvládnete všechny, získáte základy pro přípravu spousty jídel. Akorát vidím trochu problém v tom, že některé ingredience u nás bude náročné sehnat.

Ve III. části - IL SECONDO - NADIVOKO opustíme kuchyň a vyrazíme do terénu. Naučíte se pár řekněme "nestandardních" způsobů, jak se dostat k potravinám. Budete žasnout, co všechno se dá sníst. Taky zjistíte, jak to ulovit, vykuchat a připravit ve venkovních podmínkách, pokud by se z vás náhodou někdy stali bezdomovci nebo třeba ztroskotanci. Takže samé užitečné informace.

IV. část - IL CONTORNO - VĚDECKY vám ukáže spoustu kuchyňských vychytávek, díky kterým budete za borce. Budete se muset trošku naučit zacházet s chemií, ale všechno je zcela neškodné. Najdete návody na vlastní gumové medvídky nebo domácí Nutellu. Taky zjistíte, jak se dělá nápoj se jménem Rozpouštěč kalhotek.

V. část - IL DOLCE - PROFESIONÁLNĚ prozradí, proč jsou ti nejlepší šéfkuchaři tak dobří. V téhle části jsou popsány gastronomické perličky, kterými povznesete svoje jídlo na pokrm bohů a způsobíte, že se k vám vaši strávníci budou chtít nastěhovat. 

V knize je ještě PŘÍLOHA, kde jsou věci, které s vařením až tak nesouvisí, ale jsou spíš právě ukázkou toho, jak rychle se dá naučit všechno možné. V téhle části mě nejvíc zaujal návod, jak se stát VIP zákazníkem v restauraci, kam rádi chodíte. Zkusila jsem a musím říct, že to docela zabírá:)

Je to jakobyste dostali obrovský papír a měli ho zaplnit tím nejlepším, co vás napadne. Někdo by začal malovat, někdo psát, někdo by lepil fotky, výstřižky z časopisů...dá se to pojmout velmi kreativně a to udělal i Tim Ferris. Každý si v téhle knize něco vybere. Ať už vás zajímá Meta-učení, správné porcování masa, krájení, venkovní lov holubů, uzly nebo potřebujete vědět, jak složit střelnou zbraň, všechno tu najdete. 

Není to knížka, kterou byste si běžně vzali do autobusu, protože váží přes kilo a je to fakt kousek (ale jasně, jsou magoři, co si jí do svý obří kabely vezmou uplně v klidu, víme :)). Taky bych jí asi nenechávala v blízkosti cholerických jedinců, protože ránu po hlavě Čtyřhodinovým šéfkuchařem by nemusel někdo přežít ve zdraví, ale já jsem se u ní skvěle pobavila a dozvěděla se spoustu věcí, které by mě v životě nenapadly. Opravdu mi udělala velkou radost. Tleskám Ferrisovi za to, že dal dohromady takovouhle super věc a dokázal to udělat tak, aby se v tom čtenář neztratil a nepřestalo ho to bavit. Nesnášíte vaření a potřebujete to umět? Pořiďte si tuhle knihu. A jestli vaření jako já milujete, pořiďte si jí taky, protože je jednoduše skvělá. :)

Z anglického originálu The 4-Hour CHEF: THE SIMPLE PATH TO COOKING LIKA A PRO, LEARNING ANYTHING, AND LIVING THE GOOD LIFE přeložil Petr Miklica. 

Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v roce 2013, 662 stran

Za recenzní výtisk velice děkuji nakladatelství Jan Melvil Publishing 

Tuhle knížku jsem si koupila, protože mám strašně ráda ten film. Vždycky mi spolehlivě spraví náladu. Myslím, že novela Snídaně u Tiffanyho byla napsána snad přímo pro Audrey Hepburn, která hlavní hrdinku Holly vystihla dokonale i když se dějové linie knihy a filmu trochu liší. 

Tady jde o americký sen jedné mladé dívky z venkova. Holly je taková prostoduchá volnomyšlenkářka, trochu výstřední, dneska by se řeklo asi prdlá. Ale tak hezky prdlá. Roztomile. Ve své jednoduchosti vypadá naprosto nevinně...

V Hollywoodu se jako herečka neuplatnila, proto přesídlila do New Yorku, kde využívá svých půvabů a nechává se vydržovat hned několika obdivovateli s tím, že čeká na co nejvhodnějšího kandidáta pro sňatek. (Nejlépe s mírama 90-60-40....90 let, 60 milionů, čtyřicítky horečky) 

No prosim. Román o muži, který většinu času tráví nadáváním na všechno a na všechny kolem sebe. Tenhle hnidopich a mrzout roku má ve svých devětapadesáti letech pocit, že už tady toho udělal dost a rozhodne se pro dobrovolný odchod na onen svět. Osud to naštěstí zařídí úplně jinak a tak tu s námi Ove proti své vůli bude muset ještě chvilku zůstat. Protože sice udělal už dost, ale neudělal ještě úplně všechno, co měl.

Neumíte si představit, co za peklo vznikne, když někdo jako Ove přijde do Applu koupit tablet. Zoufalství obsluhy poteče po lesklých bílých dlaždicích a vy budete mít co dělat, abyste svým přidušeným smíchem chudáka za kasou nevydeptali ještě víc, když už teď má chuť s brekem utéct.

Ove se prostě s ničím a nikým nemaže. Všechno má svoje pravidla, která se musejí dodržovat, aby byl pořádek, tak ho to život naučil. Nesnáší změny, je to pedant a skoro to vypadá, že nemá ani srdce. Ale on má srdce a na správném místě. Jen ho neukazuje každému na potkání.

Tahle knížka mi předvedla, jak moc umím být někdy povrchní. Ove mě rozčiloval hned od začátku, byl protivný, nesnesitelný a modlila jsem se, aby celou knihu nechodil jenom kontrolovat odpadky a cedule. Dokonce jsem to zavřela s tím, že to dočtu, až se budu někdy nudit. Podle anotace jsem se těšila na příběh v podobném duchu jako byl Stoletý stařík, ale roztahaný začátek knihy mě otrávil.

Dát mu druhou šanci se rozhodně vyplatilo, odepsala jsem ho neprávem a stydím se za to. Ano, je to vzteklina a protiva, ale s obrovským srdcem a správně srovnanýma myšlenkama v hlavě. Takoví chlapi se už dneska málo vidí. (Nebo spíš někdo s mým přístupem je vlastně ani vidět nemůže i kdyby jich bylo kolem milion...ponaučení jako prase, díky, Ove! :))

Takže i já jsem skončila jako těch pár lidí, co mi o něm vyprávěli. Oblíbila jsem si ho. Ty jeho kecy vás dostanou do kolen. Ove toho sice normálně moc nenamluví, ale když něco hodí do prostoru, tak to stojí za to. Přidrzlej, cynickej a ironickej dědek, kterýho budete zbožňovat. Jen se to musíte naučit, nesuďte podle prvního dojmu, když nebude hned dobrý. Ove je jako kindervejce - skořápka nic moc, uvnitř překvápko.

Když srovnám Oveho se Staříkem, musím říct, že knížky se rozchází v ději, ale ve stylu psaní nacházím určité podobnosti. U obou se budete smát, budete naštvaní a možná budete i brečet, zkrátka zažijete za krátký čas velkou škálu různých emocí. A nakonec i hlavní hrdinové mají některé společné rysy - jsou to zkušenostmi ostřílení kmeti s vlastním názorem na všechno a když už dojdete do stádia, kdy je máte chuť zabít, udělají nebo řeknou něco, co vezme za srdce a donutí vás dát jim ještě šanci. Jim by to bylo samozřejmě úplně jedno, ale i tak z tohoto srovnání pro mě vychází jako vítěz Ove.

Než začnu vůbec něco psát, musím říct, že tahle kniha je výjimečná. Když mi přišla a já se jí prvně dotkla, způsobila mi úžasné hmatové potěšení. Je nádherná, tady se Host opravdu vyznamenal a vážně smekám, Kostičas je kniha, kterou budete hladit a rádi se jí dotýkat. Kostičas se nebude půjčovat. Myslím, že ve své knihovně nemám knížku s povedenější obálkou. Toť moje obrovská pochvala na úvod.

Kostičas je dystopie (příběh o fiktivní společnosti, která se ubírá špatným směrem). Děj se odehrává v budoucnosti v roce 2059 v Anglii. Svět postihla další rasová nesnášenlivost. Tentokrát nepůjde o genocidu černochů ani židů, ale o lov lidí s nadpřirozenými schopnostmi. Hlavní hrdinkou příběhu je Paige, dívka s naprosto ojedinělým darem. Paige je krajinochodec - to znamená, že dokáže v podvědomí navštěvovat snové krajiny (v podstatě mysl) dalších lidí a tak se dozvídá mnoho pikantních informací, které šéf gangu, pro který Paige pracuje, dokáže velmi dobře zpeněžit. Ale krajinochodectví je jen první část její výjimečnosti. Druhou částí je schopnost posednout, ovládat či dokonce zabít svým vlastním duchem jiné bytosti.

Používání nadpřirozených schopností je v tomhle světě nelegální a existují orgány (Scion - organizace spravující Londýn), které mají za úkol "nepřirozené" sbírat a likvidovat. Jenže i šéfové mají šéfy a v tomto případě jsou nahoře tzv. Refájci - rasa velmi silných, téměř nepřemožitelných bytostí, která koncentruje nepřirozené zajmuté Scionem na jednom místě a nejvíc prahne po lidech s tak výjimečnými schopnostmi, jako má Paige. Sice se schovávají za dobré úmysly chránit lidi proti Emejcům (o kterých se toho paradoxně moc nedozvíme, asi v dalším dílu...) ale v téhle knize není nic na první pohled takové, jak se zdá.

Asi vás zajímá, co to ten Kostičas vůbec je. Souvisí to se slovy jakost a čas. Jsou to vězni, banda několika vybraných jedinců s nadpřirozenými schopnostmi, kteří jsou jednou za deset let odváženi na ono sběrné místo, kde se mají zúčastnit výcviku boje proti Emejcům. Jenže tito lidé si svůj úděl rozhodně nevybrali dobrovolně a  když chcete spolupráci po někom, kdo odmítá, je nejjednodušší možností krutovláda. Jak tenhle model převýchovy zvládne Paige, která je divoká a tvrdohlavá? Může vůbec na takovém místě vzniknout přátelství? Nebo dokonce láska?

Více způsobů dokonalosti

Názory na tuhle knihu se opravdu hodně různí. Pravdou je, že chvíli trvá, než si na tu spoustu nových výrazů zvyknete a kdo má radši pozvolný náběh děje, může mít trochu problém. Samantha Shannonová se s náma vůbec nemazlí a ve velkém nám dávkuje nové názvy i dějové zvraty. Nicméně nemůžu říct, že bych se v knize ztratila. Naopak jsem byla mile překvapena svižností děje a novotvary mi nevadily (pro toho, kdo by si eventuelně nebyl jistý, je vzadu přehledný slovník pojmů). Po přečtení Kostičasu jsem byla uchvácená světem, který Samantha vytvořila. Je naproto skvěle propracovaný a najít někde nějakou nesrovnalost či chybičku je zdá se nemožné (a že jsem se jako knižní rejpal snažila, protože takhle obsáhlý děj, to je výzva).

Kostičas je prvním knihou z plánované sedmidílné série. Kvůli tomu je Samantha Shannonová často přirovnávána k J.K. Rowlingové. Knihy obou autorek navíc vydává nakladatelství Bloomsbury, které má na spisovatelské talenty vyloženě čuch. Nicméně srovnání Harryho Pottera a Kostičasu se ode mě nedočkáte, protože zase až tolik si autorky podobné nejsou. Obě píšou čtivě, jejich světy jsou dokonalé, ale každá je originální svým vlastním způsobem. Druhý díl série s názvem The Mime Order má vyjít letos na podzim. Už teď se těším.

Z anglického originálu The Bone Season vydaného nakladatelstvím Bloomsbury v New Yorku v roce 2013 přeložila Lenka Kapsová.

U nás vydalo nakladatelství Host v roce 2014, 479 stran

Žena v černém - anděl smrti je volným pokračováním duchařského bestselleru, jehož autorkou je Susan Hill. První díl vypráví příběh domu u Úhořího močálu, ve kterém řádí duch ukřivděné ženy, která za nešťastných okolností přišla o svého milovaného syna. Tato rozzuřená madam ze záhrobí si bezohledně hraje s dušemi dětí a provádí jim různé ohavnosti, aby je nakonec donutila opustit svět živých.

V pokračování od Martyna Waitese nám zůstalo stejné prostředí i hlavní aktérka, pouze se změnila doba a obyvatelé domu. Příběh je tentokrát zasazen do období II. světové války, kdy Londýnu každou chvílí hrozí bombardování. V rámci bezpečnosti odjíždějí děti s vychovatelkami do odlehlých částí venkova a jedna ze skupin se ubytuje právě v onom domě u Úhořím močálu.

Roky o ní nikdo neslyšel, málem se na ní zapomnělo. Možná už došla zadostiučinění a odebrala se k věčnému spánku... Omyl, je jako pavouk, na svou oběť si ráda počká. Mrtvá obyvatelka z tohohle domu totiž odpouštět neumí a s lety její zloba jenom roste.

Po přečtení původní Ženy v černém od Susan Hill a tohoto pokračování musím konstatovat, že sepsání další linie jiným autorem se mi nejeví úplně jako nejlepší počin. Obě knížky sice přečtete jedním dechem, ale strach budete mít jen u té první, protože děj Anděla smrti je relativně předvídatelný. Některé pasáže se mi zdály až vykradené z prvního dílu. Není to napsané vůbec špatně, jen to není tak dobré jako první díl (což je tradiční nešvar všeho druhého - nikdy to není tak dobré jako jednička). Myslím ale, že vzhledem k tomu, jak vysokou laťku nasadila Susan Hill, si s tím Martyn Weites poradil celkem dobře. Pozitivum volných pokračování vidím v tom, že se v příběhu neztratíte i když jste první díl nečetli.

Žena v černém - Anděl smrti je kniha napsaná pro filmové zpracování a je to znát. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu film. Sám autor na konci knihy uvádí, že když mu nabídli napsání pokračování Ženy v černém, vzal tu nabídku proto, že by jí jinak vzal někdo jiný. Ovšem jako letitý nadšenec do hororů si mohl víc pohrát s psychologií postav. Ty se mi zdály na hororovou knihu málo výrazné a je to škoda, protože větší náhled do jejich myšlení by příběhu určitě prospěl. Výrazné postavy dávají knihám šmrnc a to mi tady chybí. Byla to pro mě spíš oddechovka než horor.

Žena v černém byla filmově zpracována v hlavní roli s Daniellem Radcliffem a je to jeden z  nejděsivějších hororů, jaký jsem viděla. Dokonce bych řekla, že tady byl film lepší než kniha. Všem, kdo se rádi bojí, můžu jen doporučit. Jestli bude druhý díl taky tak povedený, to se můžeme na základě Anděla smrti pouze dohadovat. Do kin by měl být uveden příští rok.

Z anglického originálu The Woman In Black - Angel Of Death vydaného v roce 2012, přeložila Blanka Berounská

Vydalo nakladatelství Metafora v roce 2014, 216 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Metafora

Mám ráda knihy a okolí to o mně ví. Existuje ale jeden druh knih, které jsem nikdy v lásce neměla. Učebnice. Knihy, jejichž vševědoucí postoj mě vždycky přiváděl k šílenství. Leckdy nedávají vůbec prostor pro fantazii nebo aspoň pro vlastní názor. Jakoby se nikdo nesnažil napsat je poutavě a kvalitně, protože přečíst je musí stejně všichni. Jsou otravně nalajnované, nudné a o autorovi se nedozvíte nikdy nic, pokud si jeho jméno nedáte do Googlu (a leckdy ho ani ten Google nezná).

Na tuhle knihu jsem se těšila i když by se dala zařadit mezi knihy teorie. Nejde totiž o učebnici v klasickém slova smyslu. Dobře vím, že vždycky záleží i na tom, zda nás konkrétní téma zajímá, protože co nás nebaví, to se učí horko těžko, ale kdyby byly všechny učebnice napsané jako tato kniha, učení by bylo rozhodně příjemnější.

Kniha Thomase C. Fostera Jak číst romány jako profesor je doslova knihou o knihách. Autor nám svým neotřelým, úsměvným způsobem popisuje vlastní verzi historie románu, přibližuje nám jeho stavební prvky, vysvětluje, proč je první strana románu nejdůležitější. Dozvíme se všechno podstatné o románových místech, o účinkujících od vypravěče po hlavní i vedlejší postavy nebo co se schovává za pojmem "páprdovský román". Za uvedení také stojí výsledky pozorování chování knihomolů v knihkupectvích.

Pro snadnější představivost autor používá jako příklady spoustu jiných románů. Což může být pro někoho celkem problém, pokud nemá načteno. Bylo pro mě docela obtížné dostat se přes Fosterovu románovou analýzu a odkazy na další díla, která jsem neznala. Nejvíc odkazů bylo na Odyssea od Jamese Joyce. Foster ho musí milovat. Nicméně, ať už je James Joyce jakkoli považován za génia, jeho Odysseus je knížka šílená, dlouhá, únavná, složitá (přečetl to kromě pana Fostera někdo v kratším intervalu než jeden rok?)...takový román bych jako příklad pro lidi, kteří se chtějí o románu něco dozvědět (tedy o něm nejspíš moc neví), neuváděla. Naštěstí se objeví i spousta dalších "stravitelnějších" románů jako je Nabokova Lolita nebo romány Charlese Dickense.

Celá kniha mi přišla jako výborný přehled myšlenek, které pedagogové chtějí předat svým studentům. Pan Foster se ovšem kantorsky nestaví nad svoje čtenáře/studenty. Spíš bych to přirovnala k situaci, kdy vám někde v příjemné kavárně přítel vypráví o něčem, do čeho je právě zapálen. Bude vám jasné, že o tématu hodně ví, že to téma miluje a že jím žije. A taky rád předává svoje nadšení dál. Díky tomu je kniha velmi dobře čitelná a zdá se mi, že když autor vede se svými čtenáři rozhovor, usnadňuje to pochopení líp, než kdyby mu jednoduše předhodil svoje poznámky.

Knize Jak číst romány jako profesor předcházela kniha Jak číst literaturu jako profesor (v originále How to Read Literature Like a Professor), která je podle recenzí hodnocena jako lepší sestra knihy, kterou vám popisuju teď já, ale bohužel nebyla přeložena do češtiny a ani jsem nezaznamenala, že by to bylo v plánu. Knihu Jak číst romány jako profesor bych doporučila především studentům literatury, protože skutečně jde o vyčerpávající zdroj informací o románu, ale nejsem si tak úplně jistá, že by si takovouhle skoro čtyřsetstránkovou bichli zasloužil každý žánr. Na můj vkus by neškodilo knihu zkrátit i když jí rozhodně k nudným knihám bez šťávy neřadím - jen bych omezila některé zdlouhavější pasáže.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství HOST

V poslední době se roztrhl pytel s knihami, v nichž figurují lidé, kteří už mají polovinu života daleko za sebou. Začalo to Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel, pokračoval Muž jménem Ove (ten, ač je tak na akorát na té polovině, už by chtěl čuchat ke kytičkám zespoda) a následuje je Himmlerova kuchařka. Miluju, když mi někdo vypráví o svém životě. V reálu i v knihách. Tyhle příběhy přímo hltám, protože jsem za prvé strašně zvědavá a za druhé mě fascinuje historie. Ráda bych poslouchala někoho, komu je přes sto let. Někoho, kdo zažil obě války, několik pádů měny, změny režimů, hranic...Očitému svědectví se dá na sto procent věřit. Himmlerova kuchařka dokazuje, že takhle dlouhý život, který se navíc odehrává z větší části ve válečném období, nebyl rozhodně procházka růžovým sadem.

Róza je velmi svérázná čupr babča, slabě přes stovku, aktivní členka internetových seznamek a kromě vlastnictví restaurace, je i majitelkou jednoho z nejpůsobivějších životních příběhů, jaké jsem kdy četla. Himmlerova kuchařka je souhrnem jejích pamětí, které se rozhodla sepsat pro další generace. Kniha o knize.

Přiznám se, že jsem čekala něco trochu jiného, nicméně zklamaná jsem rozhodně nebyla. Myslela jsem, že dle názvu půjde o příběh ženy, která, zotročená nacismem, musí vyvářet jednomu z největších nacistických pohlavárů a čekala jsem pár receptů na Eintopf. Jenže Róza je žena, která se rozhodně jen tak zotročit nenechá. Ani nacisty, ani nikým jiným. Běda tomu, kdo jí někdy ublíží! Garantuju vám, že tahle dáma si s ním poradí tak, že se z toho dotyčný už nikdy nevzpamatuje. Ne nadarmo je jejím životním heslem: Bolest vyléčí jedině pomsta.

Rózinými vášněmi jsou odjakživa dvě věci: muži a vaření. A protože láska prochází žaludkem, dostane se Róza díky svému kulinářskému (a nejen kulinářskému) umění až do domácnosti  Heinricha Himmlera, hlavního velitele SS a bude mít dokonce příležitost "poctít" svou kuchyní i samotného Hitlera.

Každá mince má dvě strany, takže i když Rózino životní putování bude dlouhé přes několik států a ne vždycky to půjde s úsměvem na rtech, dojde i k zajímavému zjištění, že ne všichni Hitlerovi muži bezmezně schvalovali jeho způsob "konečného řešení židovské otázky" a že i nacista je jenom člověk, rasa nerasa.

Všechno, co má skvělá kniha mít

Celý příběh je rozčleněn do většího množství kapitol a na střídačku se odehrává v minulosti i přítomnosti. Kapitoly jsou kratší, takže se to celé moc hezky čte. Vždycky jsem radši, když má kniha hodně kapitol. Když se čte v jednom zátahu nebo má kapitoly delší jak 10 stran, už mi tam chybí svižnost.

Himmlerova kuchařka je v podstatě románová biografie - popisuje celý Rózin život, od dětství po stáří. Přečetla jsem jí asi za 3 odpoledne, je úžasně napsaná a nešlo se od ní odtrhnout. Je to kniha, kde se o sexu mluví tak samozřejmě jako o chlebu s máslem, je plná humoru i smutku, řeší otázku svědomí a celkově má podle mě všechno, co má skvělá kniha mít.

Franz-Olivier Giesbert (známý též pod značkou FOG) se narodil v roce 1949 v USA, jeho kořeny jsou německé, skotské, židovské a francouzské. Už jako dítě se chtěl stát spisovatelem a jako devatenáctiletý začal spolupracovat s literární rubrikou deníku Paris-Normandie. Vystudoval práva a žurnalistiku a stal se politickým novinářem. Je autorem několika knih politický esejů a specifických portrétů francouzských prezidentů. Většina jeho tvorby je jinak beletrie nejrůznějších žánrů - od moderních bajek po detektivní romány. Za svoje dílo získal spoustu ocenění, např. za román Ohava (L´affreux, 1992) získal Velkou cenu Francouzské akademie a za Chlívek (La Souille, 1995) jednu z nejstarších literárních cen - Cenu Interrallié. 

Podle jeho knihy Nesmrtelný (L´Immortel, 2007) natočil Richard Berry film s Jeanem Reno (český název 22 výstřelů) 

Z francouzského originálu La Cuisiniére d´Himmler vydaného nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 2013 přeložila Helena Beguivinová.

U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2014, 317 stran

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.cz

Celeste je učitelka na střední škole kdesi na Floridě, je jí 26 a je pekelně sexy. Ale protože není všechno zlato, co se třpytí, tak i kráska jako Celeste má svoje temné stránky. Jednou z nich je její sexuální posedlost chlapci kolem 14-15 let. Věk, kdy už nejsou děti, ale ještě ani muži. Škola jí pro její choutky poskytuje vynikající živnou půdu i když Celeste je velice vybíravá...

Bohužel už svoje jednání nedomýšlí do detailů. Co myslíte, že se stane, když pomotáte hlavu nevyzrálému 15ti letému klukovi? Nejspíš se do vás zamiluje a jak známo, pod vlivem lásky dělají lidi většinou pěkné blbosti, takže nebezpečí provalení a potažmo kriminálu je na světě. Dokáže si necitlivý a sobecký člověk, jakým je Celeste, poradit i se srdečním problémem svojí oběti? Navíc Celeste trápí ještě jedna věc - není moc dobré mít takovouhle zvrácenou úchylku a být manželkou muže zákona.

Celá kniha má silně erotickou a zločinnou atmosféru a jemnějším povahám bych jí asi nedoporučila. Alissa Nutting dokáže skvěle popsat postavy i situace. Je tak dobrá, že začnete přemýšlet, jestli s tématem nemá bohaté osobní zkušenosti. Musím přiznat, že vžít se do příběhu byl u téhle knihy nepřekonatelný problém. U některých knih mívám pocit, že jsem přímo v ději, zvlášť, když jsou hlavní aktéři v mém věku. Tahle kniha mě postavila do odlišné situace, než všechny ostatní. Připadala jsem si jako voyer, který nestydatě očumuje z povzdálí.

Tampa určitě stojí za přečtení, nejen kvůli tématu, o kterém se v dnešní společnosti nerado nemluví, ale také kvůli zajímavě propracované psychologii hlavních postav. Člověk, který nedokáže ovládat svojí sexualitu, má občas rozhodně velmi zajímavé myšlenky.

V anotaci se píše o "zničující sexuální vášni". Lépe bych to sama neřekla, protože jaký jiný než zničující může být téměř pedofilní vztah k osobám výrazně mladším? Nejsou to přímo děti, jsou to teenageři, což podle mě není až zase taková tragédie. Jasně, není to úplně košer, ale beru to jako menší zlo. Byla jsem ráda, že autorka neposunula věkovou hranici "obětí" ještě o něco víc. Zatím jsem kvůli tématu žádnou knížku zhnuseně nezahodila, ale pokud by šlo o pedofilii zaměřující se přímo na malé děti (a příležitost by byla, přeci jen učitelka, škola...), nejspíš by ta situace nastala.

Možná je tu podobný námět, ale do Lolity má tahle kniha daleko. Chybí jí noblesa, romantika, pokora a vytříbený humor. V Tampě se sice taky objevuje vášeň, ale je to vášeň, která je uřvaná a vulgární. Lolita vulgární není ani co by se za nehet vešlo. Celeste neváhá, jde si tvrdě za svým, kdežto Humbert Humbert vede se svou myslí i srdcem složité dialogy. Toť srovnání s Lolitou, na kterou se ve spojitosti s touto knihou upozorňuje.

Celou knihu jsem přemýšlela nad názvem knihy. Původně jsem si myslela, že jde o jméno hlavní postavy, ale chyba lávky...:)

Z anglického originálu Tampa vydaného nakladatelstvím Harper Collins v New Yorku roku 2013 přeložil Martin Pokorný.
Vydalo nakladatelsví Odeon v roce 2014, 224 stran

Moje obliba Oscara Wildea nabývá stále větších rozměrů. Jeho Slavík a růže je sice novelka zařazená mezi pohádky, ale o pohádku se v klasickém slova smyslu nejedná. Nebo možná o pohádku pro dospělé. Někdy je asi dobře, že všechno má svůj čas a že děti nemohou pochopit takové tragické příběhy jako je Slavík a růže. Kdyby chápaly, asi by to negativně ovlivnilo jejich budoucí názor na lásku. V pohádkách pro děti většinou špatně končí ten, kdo provedl něco zlého. Tady končí špatně ten, kdo měl ty nejkrásnější a nejčistší úmysly.

Takhle mě snad ještě žádný příběh nedojal. Jak může mít něco tak krátkého takovou sílu? Všude se láska opěvuje jako krásný cit, ale většinou se časem ukáže, že to není vlastně vůbec nic hezkého. Možná je hezká, ale jen do určité míry. Jak přesáhne určitou mez, stane se z ní jízdenka do zoufalství bez návratu. Nerada o ní mluvím, protože o ní vím dost málo. Jsem člověk, co se řídí spíš hlavou než srdcem. Láska mi přišla vždycky jako taková nafrněná dáma, která způsobuje mnoho utrpení, za které poskytuje jen malé množství dobra. Jako by člověku říkala: "Buď rád alespoň za tu jednu krásnou chvilku, mohla jsem se na tebe taky vykašlat úplně. To je jen moje dobrá vůle, že se s někým jako ty vůbec zabývám..." Každý by měl mít nárok na štěstí, ale asi to tak nefunguje.

Vím, že jsem docela odbočila, ale v tomhle článku odbočím ještě víc a nebudu se o Slavíkovi a růži dál rozepisovat. Pod článkem ten příběh máte celý. Kdo budete mít náladu, ztraťte s ním chvíli a přečtěte si ho. Udělejte si obrázek sami. Nezabere to moc času.

Za půjčení krásné staré knížečky, která byla vydána v hrozné válečné době v roce 1941, děkuju svojí dobré přítelkyni Míše ♥

I v těžkých dobách se musí umět člověk potěšit, jinak by nepřežil ani den.

Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže." naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě." V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzhlédl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál. "V celé zahradě ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filozofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži." 

"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám - a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jako ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal." "Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "a přijde tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání. Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě ani jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mě nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho pukne srdce."

"Vskutku, opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem já zpívám, tím on trpí; co mně působí radost, jemu působí bolest. Ba, láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem." "Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "a budou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy, a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože pro ni nemám červenou růži." A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.
"No vážně, proč?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.
"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.
"Pláče po červené růži," řekl slavík.  

"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.

Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o mystériu lásky. A náhle rozepjal hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul nad zahradou. Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."Ale keř zavrtěl hlavou.  "Já mám růže bílé," odpověděl, "bílé jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá, co potřebuješ." I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň." Ale keř zavrtěl hlavou. "Já mám růže žluté," odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ. I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem. "Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň." Ale keř zavrtěl hlavou. Já mám červené růže," odpověděl, "červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co se vlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos vůbec žádné růže mít nebudu." "Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík, "Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?" "Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale ta je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit." "Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím." "Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."

"Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík. "Život je každému velice drahý. Je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho ekvipáži ze zlata a lunu v její ekvipáži z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?" I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.

Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly. "Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. A od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle." Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.
Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl velice rád. "Zazpívej mi ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš."  I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku. Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.

"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu, jako většina umělců: všechno jen styl, a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul. A když na nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životodárná krev. 

Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře. Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růže nebude dotvořena." I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.  

A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže. A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růže nebude dotvořena." I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.

A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce. Slavík však zpíval hlasem stále zemdlenějším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokrývaly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo. Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři. "Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď je růže dotvořena!" Ale slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.

V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven. "No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je tak krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl. Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce utíkal k profesorovu domu.
Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel pejsek.
"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji." Ale dívka se zamračila.

"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky.""Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára. "Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího." A zvedla se ze židle a odešla do domu.

"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filozofii a začnu studovat metafyziku." A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenou knihu a pustil se do čtení.

Zdroj ZDE

Všechny povídky mají společného průvodce. Pána Vonka. Jakmile zjistíte, co je tenhle záhadný pán s podivuhodnými schopnostmi zač, bude vám jasné, proč bydlí zrovna na Žižkově. Nejen pán Vonk působí jako pojítko mezi příběhy. Lidé i místa se tu prolínají, takže co jste objevili v jedné povídce, můžete najít i v další. Pán Vonk je možná největší podivín z knihy, ale zdaleka ne jediný. Potkali jste někdy někoho, kdo má závislost na darování krve? Nebo někoho, kdo dobrovolně prodává svého strážného anděla? Ne? Tak to se seznamte! Dozvíte se, čím takového anděla správně krmit a taky pár věcí, které byste do andělů neřekli - třeba to, že docela dost zmatkují ve výtahu.

Kdybych měla vybrat z knížky jednu povídku, která se mi zdála nejlepší, budu mít nejspíš problém. Většina z nich je krásně napínavá a až do konce není jasné, jak to s postavami dopadne. Příběhy jsou nepředvídatelné a tak to má být. Zrovna tak většina prostředí, kde se děje odehrávají, jsou zajímavá místa, ať už profesně nebo historicky. Dokonce jsem zjistila, že hospůdka U Habásků, která se objevuje téměř v každé povídce, doopravdy existuje. Podle fotek vypadá přesně tak, jak jsem si jí na základě popisu z knížky představovala. Nicméně pravdou zůstává, že osobně Žižkov nevidím zrovna jako tajemné místo nebo dějiště paranormálních jevů, nýbrž jako část Prahy, kde po setmění člověk ve vlastním zájmu nemá na ulici co dělat a kdyby na Žižkově nebylo moje oblíbené retrokino Aero, neviděl by mě tam nikdo ani přes den. 

Zaujala mě lidskost a jakási mazlivost, s jakou jsou některé povídky napsané. Pan Jareš si krásně hraje se slovy. Kam by šlo dosadit slovo tuctové, vloží slovo netradiční a nový rozměr je na světě. Celá knížka se čte vážně úžasně, povídky mívají vtipný a poučný konec a velmi silně zavánějí detektivkou.

Povídky jsou jeden z mých oblíbených žánrů, protože bývají nekonečně univerzální. Mohou, ale také nemusí navazovat, díky rozsahu se dobře čtou a například pro knižní prvotiny se mi zdají ideální. A i když Zloději času nejsou autorova prvotina, rozhodně mu tento žánr výborně padne. Pokud budu mít příležitost přečíst si od Vítězslava Jareše další knihu, nebudu váhat ani minutu. Díky jeho Zlodějům času jsem přišla detektivkám zase o něco víc na chuť.

Vydalo nakladatelství Anahita, s.r.o. v roce 2012, 255 stran
Obálka a ilustrace Nikola Cuc, grafická úprava Adam Friedrich

Odjakživa obdivuju lidi výjimečných schopností. A někým takovým Tomáš Baťa rozhodně byl. Historici ho směle připodobňují k takovým podnikatelským démonům jako byl Emil Škoda nebo Tom Ford. O tomto geniálním vizionáři a podnikateli bylo už mnoho řečeno i napsáno. Publikace Baťa v kostce od Zdeňka Pokludy vám jméno Baťa přiblíží a připomene v přehledných bodech.

Baťa vytvořil obuvnický monopol. Dokázal boty vyrábět rychle a prodával je levně. Jeho ceny s devítkou na konci jsou pověstné. Tento monopol logicky vyvolal nevoli u konkurence, kterou svými cenami naprosto převálcoval. Útoky kritiky se mu staly motorem. Díky nim šel Baťa stále dopředu, chtěl být lepší. Nebýt kritiků a odpůrců, nebyl by jeho úspěch. Všechno, co neměl, si sám zajistil. Nechal zřídit elektrárny, když začal pracovat na strojích, cihelny, když potřeboval postavit domky pro svoje dělníky. Když mu zlínská radnice začala házet klacky pod nohy, stal se starostou Zlína. Podnikatelská říše Tomáše Bati byla naprosto soběstačným průmyslovým systémem. Na svém vrcholu Tomáš Baťa podnikal v 37 průmyslových odvětvích.

Po tragické smrti Tomáše Bati st. v roce 1932 přebírá rodinnou firmu jeho bratr Jan Antonín Baťa. Bohužel se ani z daleka v "šéfování" svému bratrovi nevyrovná. Za jeho vedení to s firmou vypadá nejistě. Dílem je to kvůli furiantství a rozmařilosti J.A.Bati, ale především kvůli hrozící válce. Už od roku 1938 je ve firmě cítit nejistota a spousta zboží a materiálu se odváží do zahraničí. Celá rodina prchá v roce 1939 do exilu v USA a Kanadě, kde se budují nové baťovské továrny. Zde J.A. Baťa později přenechává vedení firmy Tomáši Baťovi ml.



Baťovské noviny. Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně každý měsíc zveřejňuje jedno ukázkové číslo. http://www.kfbz.cz/batovske-noviny-zachrana-zpristupneni

I když se po celou válku dařilo udržet firmu Baťa v českých rukách, v říjnu 1945 se prezidentskými dekrety znárodňují baťovské podniky v Československu. Ke znárodnění dojde i v jiných státech, kde firma Baťa podniká a Baťovi tak přichází téměř o tři čtvrtiny jmění.

Tomáš Baťa ml. vede od roku 1945 západní Baťovu organizaci a spravuje zbytek majetku. V organizaci panuje osvědčený Baťovský elán a brzy je jí po celém světě stále více vidět. Mezi léty 1945-1960 vzniká 1.700 nových prodejen v Asii, Africe a Americe. V roce 1975 vede Tomáš Baťa ml. ohromnou světovou firmu, která podniká v 89 zemích, patří k ní 98 společností, 90.000 zaměstnanců, 5.000 prodejen, 90 továren, které ročně vyrobí 250 milionů párů bot. Firma je ve skvělé kondici i v 80. letech. V Československu je po roce 1948 kapitalistické podnikání úplně zlikvidováno, jméno Baťa mizí a nahrazuje ho název Svit. Ze Zlína je Gottwaldov. Tomáš Baťa ml. se do vlasti vrací až roku 1989 po pádu komunismu. Hodlá zde opět podnikat, ale z restitucí mu byla vrácena pouze rodinná vila ve Zlíně a lesy na Vsetínsku, tak investuje miliony dolarů z vlastní kapsy na rozjezd firmy BAŤA Československo, a.s.. Do svého obchodního domu na Václavském náměstí se Baťa vrací 13.března 1992. V roce 2001 - po 56ti letech - odchází Tomáš Baťa ml. z vedení firmy, které přebírá jeho syn Thomas George Bata.

Z publikace Baťa v kostce se dozvíte mnoho o tom, jaký člověk byl Tomáš Baťa a jak vlastně začínal s podnikáním. Budete doslova žasnout nad tím, co všechno za několik let tento člověk dokázal. Můžete si přečíst i několik pikantností z jeho života, zjistíte plno věcí o Baťově rodině, o kterých se až tak běžně nemluví. Publikace je vhodná jak pro absolutní neználky, tak pro ty, kteří jsou Bati znalí. Osobně mě tahle publikace nalákala k tomu, abych se o Baťu začala více zajímat a nejspíš brzy sáhnu po nějaké obsáhlejší knize o jeho životě.

 

Úryvek:

K dokončení rozestavěné vily hledá Tomáš Baťa toho nejlepšího architekta. Jezdí do Prahy a získává profesora Akademie výtvarných umění Jana Kotěru. O jedné jejich zuřivé hádce při výstavbě vily se dovídáme od architekta Františka Lydie Gahury: „Baťa na Kotěru zařval: ´Já se vám na ten váš projekt vyseru!´ Kotěra zrudl: ´Ne vy, ale já vám se na to vyseru!´ Baťa na to: ´Co si to dovolujete, ne vy, ale já se vám na to vyseru!´ Tak se asi pět minut hádali, kdo tek úkon uskuteční, nakonec se však dali do smíchu a projekt i stavba pokračovaly ve vzájemné spokojenosti."

 

Vydalo nakladatelství Kniha Zlín v roce 2014, 81 stran

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji knihkupectví Palmknihy.cz

Ne všichni lidé hodlají svůj majetek po smrti odkázat svým drahým příbuzným. Christopher Madigan odkázal svoje jmění štěstěně a tak, když se Andy Larkham omylem objeví na jeho pohřbu, zdědí po Madiganovi část jeho majetku. Co myslíte, dokázali byste přijmout dědictví po člověku, kterého jste ani neznali a na jeho pohřbu jste se ocitli ne/šťastnou náhodou?

Andy Larkham pracuje v nakladatelství Carpe Diem jako editor a jeho druhá profese je smolař. Je to takový ten klasický neprůbojný stydlín s mizerným sebevědomím, který si neumí nikdy dupnout a všichni včetně šéfa i partnerky s ním dokonale zametají. Naproti tomu nebožtík Madigan byl sice za života nehorázně bohatý, ale štěstí a lásku jediné dcery si za peníze koupit nedokázal. Celý život hledal svoje místo na světě, podobně jako dosud Andy.

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji knihkupectví Palmknihy.cz