Teď jsem dočetla dvě YA fantasy knihy - Babylon od R. F. Kuang a Bezvětrné město od Eléonore Devillepoix Obě jsou to na Goodreads i Databázi knih velmi dobře hodnocené knihy, ale osobně nemůžu říct, že bych s nimi byla spokojená. Zaráží mě, jak obě autorky opomíjejí psychologii postav. Jako čtenář si nejsem schopná vytvořit vztah k někomu, s kým se nemůžu pořádně seznámit. U těchto dvou knih skoro úplně chybí informace o dřívějším životě hlavních protagonistů, o jejich dětství, rodině, přátelích... chybí popisy vztahů, pocitů, vzpomínek. Když už tam něco je, tak je to jen náznak, detail zmíněný mezi řečí, jenom tak mimochodem. A to mi nestačí.
Díky tomu jsou pro mě ty postavy strašně ploché. Jako čtenář jsem se s nimi nedokázala vůbec ztotožnit, neměla jsem si je na základě čeho oblíbit nebo je nesnášet a jejich osud mi byl celou knihu v podstatě ukradený. A ne, opravdu to nezachránil ani dějem nabitý příběh s mnoha dramatickými zvraty. Autorky si sice daly práci s pětisetstránkovou knihou, ale výsledkem je příběh, do kterého se nemůžete vžít, můžete ho jenom sledovat z pohledu třetí osoby. Obě ty knížky jsou dějově dobré, ale tohle je bohužel sraží o dva levely dolů.
Ano, jistě, já si uvědomuju, že dávno nejsem cílovka YA knih, ale když je nějaká kniha populární, tak chci vědět proč. Bez ohledu na žánr. Zajímá mě, co lidi čtou. A z tohohle jsem fakt zklamaná. YA je žánr pro mladé lidi, kteří si třeba ještě tvoří nějaký vlastní obraz o světě. Je dobře, že čtou. Knihy často formují naše názory a to, jak věci vidíme, jak k nim přistupujeme. A to i v případě, že čteme čistě pro zábavu. Mrzí mě, že jsou knihy pro mladé často tak povrchní. Samozřejmě ne všechny, ale je jich dost. Působí to na mě, jakoby chtěly sdělit, že na jedinci, jeho pocitech a tom, co si myslí, už tolik nezáleží. Tady jde totiž o víc. Většinou o nějaké vážné témá k zamyšlení. A v Babylonu to tak opravdu je. Jenomže když nevím skoro nic o člověku, který se mě na to velké téma snaží upozornit, je to jak výkřik do tmy. Žádnou motivaci ani snahu dozvědět se víc to vě me neprobouzí, protože tomu chybí právě ta osobní rovina, to, jak se ho to téma konkrétně dotýká.