Příběh služebnice - Margaret Atwoodová

Seriál příběh služebnice všichni vychválili až do nebes, ale mně bohužel nesedl. Zaujal mě námět, ale jeho provedení už tolik ne. Zkusila jsem proto audioknihu v podání Zuzany Kajnarové a Martina Myšičky a musím říct, že to byla dobrá volba. 

Jedná se o dystopický román z budoucnosti, kdy na území bývalých USA vznikne stát jménem Gileád. Tamní společnost by se dala popsat jako teokratická vojenská diktatura. Vlivem četných jaderných útoků je území převážně radioaktivní nebo jinak otrávené toxickým odpadem, díky čemuž drasticky klesla plodnost lidstva. Řešením tohoto problému jsou tzv. služebnice. Ženy, které nemají žádnou autonomii, práva ani nárok na vlastní jméno. Byly vybrány jako vhodné pro reprodukci a jejich úkolem je zplodit dítě. Ne s někým, koho si vybraly, ale s někým, ke komu byly přiděleny. Neplodní a tím pádem "nepotřební" lidé jsou posíláni do kolonií, kde třídí toxický odpad a brzy umírají na smrtelné následky ozáření. 

Hlavní hrdinkou příběhu je Fredova (v orig. Ofred), původním jménem June. Z deníkových zápisků se dozvídáme o jejím předchozím životě, kdy měla rodinu, přátele, práci a mohla svobodně jednat. Poté popisuje převrat, kdy byly ženy prakticky ze dne na den vyřazeny z normálního života a nakonec se bohatě rozepisuje o středisku, kde byla jako služebnice vycvičena. Fanatismus, vymývání mozků, odvolávání se na slovo Boží, to všechno je na denním pořádku. Ženy, které se odmítají podrobit, jsou násilím donuceny k poslušnosti.

Život služebnice je přesně nalajnovaný a monotónní. Kromě každodenního zajišťování nákupů pro rodinu vyplňuje její čas snaha být v domě co nejméně vidět a především nechodit na oči velitelově manželce. Vždy jednou za měsíc, když je Ofred ve správné části cyklu, dochází k tzv. rituálu, tedy souloži s velitelem, samozřejmě za přítomnosti jeho ženy. Jak Ofred popisuje, je brána pouze jako dvounohá děloha, která má být oplodněna, aby následně poskytla vytoužené dítě někomu jinému.

....

Mám ráda dystopie. Upozorňují na to, že některá lidská konání mohou směřovat ke katastrofě, připomínají odolnost lidstva, pomáhají nám přemýšlet o důsledcích sociálních a politických změn. Příběh služebnice je z dnešního pohledu děsivá kniha, ale není v ní nic, co by se už někdy nestalo. 
Patriárchátní společnosti a totalitní režimy vyznávající staromódní hodnoty na některých místech světa fungují dodnes. Stejně tak kastovní systém, který v knize taktéž figuruje, všude ještě nevymizel a asi jentak nevymizí. 

Podle slov autorky vznikla tato kniha v roce 1985 na základě inspirace knihou 1984 od George Orwella s úmyslem představit dystopii z ženského pohledu. Zdrojů, ze kterých čerpala, je mnoho. Mimo jiné cestovala v 80. letech za Železnou oponu - tzn. do východního Německa i k nám do Československa a zažila něco dosud nevídaného - obezřetnost, pocit sledování, změny tématu hovoru, nepřímé způsoby sdělování informací. Nikdo nemohl nikomu věřit. To na ni silně zapůsobilo.

Vůbec nemám pocit, že by se kniha odehrávala v roce 1985, kdy byla napsána. Je opravdu velmi nadčasová. To mě přivádí na myšlenku, jestli by k tak zásadnímu převratu mohlo dojít i v dnešní době. Jsem přesvědčená, že mohlo. Převzít kontrolu nad lidmi a udělat z nich ovce je tak snadné (viz. např. koronavirus)
Co mě opravdu překvapilo byl epilog, který v podstatě ukazuje na to, jak nebezpečně snadné je zpochybňovat příběhy a zprávy lidí o tom, co se stalo.

Z anglického originálu The Handmaid's Tale, který vyšel v roce 1985 přeložila Veronika Lásková.
Knižně vydalo nakladatelsví Argo v roce 2017, 348 stran.
Audioknihu vydalo nakladatelství OneHotBook, čte Zuzana Kajnarová a Martin Myšička.

Nejlepší víkend - Patrik Hartl

Za fotku děkuji opicimamacte
Knihy většinou konzumujeme zcela anonymně. Nevíme skoro nic o lidech, kteří je napsali - jestli jsou to sympaťáci, introverti, zda mají rodinu nebo co rádi dělají ve svém volném čase. Poskytují nám příběhy, ale my o jejich vlastních příbězích nevíme nic. Začneme se o ně blíže zajímat v případě, že nás jejich knihy nějak zásadně osloví. Na tom asi není nic divného. S Patrikem Hartlem jsem to měla přesně naopak. Koukala jsem na online vysílání divadla Studio DVA, ve kterém právě Patrik Hartl odpovídal na dotazy diváků. Ten člověk mě neskutečně bavil. Nejen, že má nejnakažlivější smích na světě, ale ještě všechno řekne bezprostředně "na plnou hubu" a to mi přijde strašně sympatické a v dnešní době osvěžující. Hned mě napadlo, že někdo s takovouhle náturou nemůže napsat blbou knihu, tak jsem si pro jistotu pořídila Nejlepší víkend abych se přesvědčila. 

Román Nejlepší víkend je o tom, že vztahy jsou sice hezká věc, ale taky je to velmi spolehlivý zdroj zmatků v našem srdci, hlavě a životě vůbec. Hlavní postavy spojuje práce ve firmě na zážitky. Jsou to nejen kolegové, ale i přátelé, rodina - prostě dobrá parta. Kromě společných pracovních témat řeší každý z nich svá vlastní soukromá dramata a právě o těch se dozvídáme nejvíc. Je to taková sonda do života jiných lidí, kdy můžete někomu bezostyšně čumět do soukromí a myslet si o tom, co chcete. Nejspíš je budete soudit, přemýšlet, jak byste se ve stejné situaci zachovali vy, soucítit s nimi nebo si myslet, že jsou úplně pitomí. Nudit se s nimi určitě nebudete. Jejich příběhy jsou uvěřitelné, reálné a myslím, že většina lidí nebude mít problém se s nimi alespoň v nějaké rovině ztotožnit. Mně byla nejbližší věkem i myšlením asi Dáša, která mi připomněla, že když se "mámvpičista" rozhodne opustit svojí komfortní zónu a pokusí se existovat jako normální člověk, tak se jeho naivitou lidi kolem něj baví ještě za rok a že nejlepší je zůstat takoví, jací skutečně jsme a hlavně být v pohodě. 

Někdo na Databázi si stěžoval, že je v knize hodně postav a přeskakováním od jedné k druhé se v knize ztrácí. Taky nemám střídání dějových linek ráda a doufám, že je v pekle pro autory, kteří takhle píšou, nějaké speciální místo, ale tady mi to nevadilo. Asi proto, že všechny příběhy byly zajímavé a nikdo z postav mě nenudil a nebyl nijak výrazně otravný. 
Za mě to byla pohodová vtipná oddechovka, u které vám dojde, že někteří lidé jsou na tom mnohem hůř než vy (nebo taky líp) a která vám určitě zvedne náladu. Možná z ní získáte tolik pozitivní energie, že se odhodláte strávit víkend se svými nejbližšími, i když vás třeba nebetyčně se*ou.

P. S. Neděste se toho, že má kniha bezmála 500 stránek. Je tak dobře napsaná, že mě na konci mrzelo, jak rychle to uteklo.
  
OCENĚNÍ: Český bestseller 2018.
Vydalo nakladatelství Bourdon v roce 2018, 480 stran.

Umění řezničiny - Lindsey Fitzharrisová

Čtete někdy lidem v MHD přes rameno? Já jo. Nejsem na to zrovna hrdá, ale dělám to. Za prvé mě baví hádat, co čtou různé typy lidí a za druhé jsem prostě zvědavá. Navíc se může stát, že u někoho objevím skvělou knihu, kterou ještě nemám, a budu tak mít příležitost udělat dobrý skutek a zachránit jedno její vydání z nechutně přeplněné police v knihkupectví. Přesně tak to bylo s Uměním řezničiny. Tentokrát mi při záchraně pomohl Ježíšek, nemusela jsem se tedy do jámy lvové (rozuměj knihkupectví) vrhat sama. 


Teď už ke knize samotné: podtitulek Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství napovídá, že se budeme vracet (naštěstí pro nás) do dob dávno minulých. Kolem roku 1846 byla chirurgie ještě v podstatě dělnická práce a hlavní předností chirurga byla rychlost, protože anestezie se nepoužívala. Rajský plyn v té době neměl spolehlivé výsledky a operovalo se bez umrtvení. Ne nadarmo se toto období označuje jako věk utrpení. Bolestivost zákroků ale nebyla hlavním problémem tehdejší chirurgie. Tím byly špína a infekce, díky kterým většina operovaných pacientů později zemřela. Dr. Joseph Lister byl jeden z prvních lékařů, který se zabýval výzkumem mikrobů. Pochopil, že za vysokou úmrtnost pacientů může nedbalá hygiena při zákrocích. Jako první chirurg začal důkladně čistit rány a při operacích používat antiseptikum fenol. Díky jeho vytrvalosti (novátorské metody antisepse nebyly tehdejší lékařskou společností přijímány zprvu kladně) se nemusíme bát, že se nám stane osudnou třeba dnes už banální operace slepého střeva nebo pouhé zašití rány po úrazu. 

Už podle názvu knihy mě napadlo, že nepůjde o klasický životopis. I když mě zajímá samotná lékařská tématika, líbilo se mi, že se autorka nezaměřila pouze na vědeckou činnost Dr. Josepha Listera, ale snažila se ho čtenáři přiblížit i z obyčejné lidské stránky jako syna, manžela a přítele. Nejlépe je to vidět na citacích z dopisů jeho otci, se kterým měl celý život velmi blízký vztah. Kromě soukromé a profesní stránky Dr. Listera nám autorka nabízí zajímavý obraz viktoriánské doby a tehdejší společnosti v Londýně a v Edinburghu. Rozdílnost názorů a celkového smýšlení je patrná na první pohled. Angličané jsou holt pověstní konzervativci a Dr. Lister to s nimi neměl jednoduché až do samého konce. 

Dále bych chtěla upozornit na detailnost popisů jednotlivých chirurgických zákroků, s čímž by někdo se slabším žaludkem mohl mít problém. K lékařské profesi to ovšem patří. 

Dr. Lister se díky svému nedocenitelnému výzkumu bakterií stal velkou osobností medicíny a jeho příběh rozhodně stojí za přečtení. Kniha mi velmi rozšířila obzory a myslím si, že není na škodu občas popřemýšlet o tom, že i za věcmi, které dnes bereme jako naprostou samozřejmost (např. dezinfekce ran) je nějaký lidský příběh. Že na to někdo někdy musel přijít a že bychom tu bez něj možná ani nebyli. 

Umění řezničiny je autorčina prvotina, která byla oceněna Wilsonovou cenou v rámci PEN America. Její příští kniha by se měla týkat historie plastické chirurgie a já už teď s jistotou vím, že si jí nenechám ujít. 

Z anglického originálu The Butchering Art: Joseph Lister´s Quest to Transform the Grisly World of Victorian Medicine vydaného v roce 2017 přeložila Alena Fry. 
U nás vydalo nakladatelství Paseka v roce 2019, 292 stran. 

Počátek - Dan Brown

Trvalo skoro pět let, než jsme se dočkali Brownovy další knihy a nyní je tady. Stále mám v živé paměti Inferno, kde se profesor Robert Langdon snažil odvrátit pandemii, která by mohla zničit lidstvo. V další knize půjde také o ničení, ovšem tentokrát není terčem lidstvo jako takové, nýbrž jeho náboženství. Počátek začíná příjezdem vědce a futurologa Edmonda Kirche na Montserratské opatství, aby se s představiteli hlavních světových náboženství podělil o svůj převratný objev - o odpovědi na otázky, které si lidstvo klade odnepaměti: "kde jsme se tu vzali?" a "kam směřujeme?" Vědecky prokázané odpovědi  na tyto otázky by samozřejmě podkopaly základy veškerých náboženství, která stojí na tom, že lidstvo stvořil Bůh. Proto chce Edmond nejprve vyjádření těch nejpovolanějších,  aby si udělal představu o tom, jaký dopad bude mít zveřejnění jeho objevu celému světu.



Příběh ze začátku působí velice slibně. Edmond Kirch coby excentrický vědátor je bezesporu zajímavá figura, která vás strhne na svojí stranu. Pokud jste nerd nebo geek, budete jistě nadšení, protože tento neuvěřitelný mozek je naprostá elita v oblasti vývoje moderních technologií.  Rád polemizuje o pokroku a svými názory vás vybízí k zamyšlení nad tím, kam vlastně lidstvo směřuje a zda je to dobře či nikoli. Na rozjezd to není vůbec špatné a jak se blíží plánované slavnostní odhalení Edmondových objevů, atmosféra stále víc houstne. Následuje  zlom a od něj to začne jít z kopce. Děj je sice dynamický, stále se něco děje, ale i tak máte pocit, že vlastně chodíte pořád v kruhu a konec je v nedohlednu. Tohle čekání na Godota trochu zmírňuje několik skvělých citátů  W. Churchilla, jejichž pravý význam pochopíte na konci knihy.

Nebudu chodit kolem horké kaše. I když si myslím, že z pera Dana Browna nemůže vzejít úplně špatná kniha, Počátek řadím k jeho slabším kouskům. Stále se opakující vzorec chování profesora Langdona, stále stejný model příběhu profesor + krásná schopná žena + dramatická zápletka s neblahými důsledky pro celé lidstvo. Na to všechno jsme u Browna zvyklí, ale tentokrát tomu jaksi chybí šťáva. Ovšem když se na knihu podíváme v širším měřítku, můžeme klidně polemizovat nad tématem jako takovým. Počátek na jednu stranu poukazuje na skutečnosti, které jsou v dnešní době aktuální a alarmující, ale na druhou stranu vlastně nesděluje nic převratného.

Brownovi očividně víc sedí témata týkající se historie, než moderních věd. Stejně jako v případě Digitální pevnosti je i tohle dobré, ale dobré je prostě za tři a jeho knihy zaměřené na historii jsou podle mě mnohem lepší. Koneckonců historie a symbolismus jsou alfou a omegou profesora Langdona a je škoda, že ho tentokrát Dan Brown nechává tápat ve tmě na poli nejnovějších technologických výdobytků.

Z anglického originálu Origin, vydaného v roce 2017, přeložili Michala Marková a David Petrů.
U nás vydalo nakladatelství Argo v roce 2018, 504 stran.

Moje pýcha a předsudky k dílu Jane Austenové

Jane Austen - zdroj: Google
Kdybyste mi v minulosti řekli, ať si přečtu něco od Jane Austenové, že se mi to bude líbit, blahosklonně bych se na vás usmála a v duchu omluvila vaše pošetilé doporučení tím, že mě evidentně neznáte. Jestli něco nevyhledávám, tak je to přeslazená knižní romantika, kterou autor vyplodil s vědomím, že papír snese všechno. Papír možná ano, já jako čtenář ne. Všechny ty přehnané citové výlevy, scény, intriky, trapné žertování, následování srdce třeba do pekla a mozek utlačen kdesi v koutku stísněné růžové místnosti, kterou "trpitel" nazývá svou myslí. Uff, zabijte mě prosím někdo, moje cynická duše už nezvládá nést tíhu bytí na tomto světě.

Nicméně nedávno mi došlo, že mám tragické mezery na poli klasické literatury a tak jsem hledala něco, co bych jako milovník knih měla rozhodně znát a neznám. S Jane Austenovou jsem dlouho váhala, ale přeci jen - její romány patří k nejslavnějším na světě. Pak jí najednou měli v Levných knihách, takže jsem si koupila Pýchu a předsudek + Rozum a cit, že to alespoň zkusím. Zahodit to můžu vždycky.

Jenže nezahodila. Našla jsem přesně to, co mám ráda - anglický aristokratický příběh z doby, kdy se úzkostlivě dbalo na slušné vychování. Nevidím v tom romantiku, jen se mi líbí ten řád a pořádek, který byl tehdejší společností vyžadován. Poskytoval lidem svým způsobem určitou jistotu, kdy přesně věděli, co si mohou a nemohou dovolit. Zároveň mě baví sledovat, jak si uměli poradit, když jim společenská pravidla nebyla zrovna po chuti.

O Angličanech se říká, že je to národ sucharů. To už samo o sobě vylučuje nějakou přehnanou romantiku a asi na tom něco bude, protože romantika v knihách Jane Austenové je taková elegantní, hravá, milá, slušná a občas i vtipná. I když Austenová popisuje osudové drama mezi dvěma lidmi, dokáže to podat na úrovni a nedohání svoje postavy ke ztrátě sebeúcty ve jménu lásky. Musela to být inteligentní žena, která vybočovala z davu, stejně jako její knižní hrdinky.

Na druhou stranu její knihy vznikaly zhruba v 90. letech 18. století, v době průmyslové revoluce, ale příliš tomu neodpovídají. Zaměřuje se v nich převážně na venkovské vyšší vrstvy. Na venkově byl pokrok pomalejší než ve velkých městech a Austenová přes svoje jinak pokrokové smýšlení určitě ctila tradiční hodnoty. Nasvědčují tomu i popisy míst i postav, které jsou mimochodem bravurní. Občas jsem měla pocit, že s hlavními hrdinkami sedím v kroužku u velkého krbu, vyšívám a mám na sobě dobové šaty. Chodila jsem s nimi na procházky, kochala se krásou anglických venkovských sídel a sdílela s nimi všechny jejich radosti i starosti. Vyvolat ve čtenáři pocit, že ho hlavní postavy přijaly do vlastní rodiny, aby všechno prožíval s nimi, je podle mě důkazem, že lépe napsané to být už asi ani nemůže.

Takže tímto bořím svoje předsudky a veřejně se prohlašuju obdivovatelkou Jane Austenové. O jednotlivých knihách vám napíšu zase jindy.
 
„Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často užívají. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme; pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“